Den závodu

Dnešek začal špatně. Pokud tedy za začátek dne považujete 3 ráno, kdy se probudíte, v obličeji pot a v živé paměti poslední noční můra. Je sobota 25. Března a ihned po rozkoukání se a připomenutí si, že jsem opravdu ve své ložnici a nikoliv v hrozivém lese společně s podivně znetvořenými stvořeními, mi naskakuje na mysli znova to datum – 7. Závod Mogul Driving Cupu. Nemohl jsem se toho dne dočkat, protože je to vlastně poprvé po cca 6ti týdnech co mam možnost prohnat Swifta po trati. S touto myšlenkou jsem usnul (stejně jako asi ještě 10x potom).

Zazvonil budík, je 7 ráno a je čas se dát do kupy než sednu za volant. Rychlou sprchu vystřídala snad ještě rychlejší snídaně a v 7:20 už zapíjím poslední sousto Monstrem v autě, pořád se mne ale drží pocit, že dnešek není zrovna můj šťastný den.  Ráno mne minula Lancia turbo HF, a ačkoliv jsem nestihl vytáhnout telefon ani vylovit „gopro“ zbyla mi jen vzpomínka s nadějí do lepšího dne. Jak už to tak ale bývá, brzy bylo po nadějích díky rozfrézované vozovce s omezený provozem se semaforem.

Ale pořád jsem musel mít na mysli, kam směřuji, a to byl Autodrom Sosnová. Už cestou jsem potkal pár jezdců – nejlepší byl asi ten, co to pálil přes 2 plný v sedmičkovém BMW, protože se nutně musel zařadit přede mne, kde pokračoval od odbočky na Bělou až do Sosnový. Ale brzičko jsem odbočoval ke hřbitovu a přede mnou se rozestřelo rozmanité a rozsáhlé depo. Startovní pole bylo opravdu různorodé od cartcrossů přes Nás „sériovkáře“ až po opravdové homologované speciály, které brázdí soutěže rally.  Šel jsem se zaregistrovat a okouknout depo, které akorát ozařovalo jarní slunko, a dokreslovala ranní rosa.

Dnešní závody byly opravdu fantastické, jel jsem jen na dojetí, protože jako absolvent 3 závodů, ve kterých jsem 2x ani nedojel, jsem samozřejmě nemohl pomýšlet na jakékoliv umístění.  Taky vím jak na tom Granulka po těch letech věrné služby je a na 4leté zimáky jsem se taky moc spolehnout nemohl, přesto se zadařilo 10. Místo ve skupině.

Domu jsem jel dobře naladěný, i když mě z letargie občas vytrhl nově znějící pazvuk ozývající se odněkud od nápravy a zase se na mě nalepilo nějaké individuum v golfu, které jsem za sebou měl asi tak těsně, jako má hlemýžď ulitu. Naštěstí mi mou dobrou náladu nemohlo nic zkazit a během pár okamžiků se ještě zlepšila, když jsem míjel konvoj doprovodných dakarských vozů společně s Liazkou Martina Macíka Jr. A tatrou Martina Kolomýho – opět jsem nestihl nahmatat ani kameru ani telefon i když zítra bude fotek dost J. Jako poslední zajímavý vůz jsem potkal veterána Škodu 440 Spartak.