Baculatá Hildegarda

Když se tady rozmohlo to psaní o starších autech, která mnohdy bez nadsázky tak trochu psala historii a předznamenala vývoj automobilového průmyslu až k dnešním dnům tak přihodím krátkou povídku o tom, jak i z auta na odpis jde udělat při troše snahy ještě platný člen rodiny.

Pro mnohé z vás půjde téměř určitě o poměrně nudný exemplář a on to opravdu zábavný vůz není a to dokonce ani vzhledem. Řeč  je o druhé generaci Audi A6 označované interně jako „C5“ tedy všem dobře známá „šestka“ která uvízla v paměti a možná  v pařátech i mladších ročníků mezi námi. Řekněme, že zatímco se z předchůdkyně C4, která vycházela téměř vším z Audi 100 akorát, byla při drobném faceliftu přeznačena na A6 v rámci nové strategie automobilky stává pomalu vyhledávaná klasika. Řada A6/C5/ se stává pro mnoho nemajetných motoristů autem na dojetí do další technické obzvláště kusy, které jsou dražší na údržbu s většími motory v benzínu v kombinaci s automatickou převodovkou a systémem Quattro. O spolehlivosti systému Quattro a potom převodovky Tiptronic si může každý myslet, co chce, ale já osobně sem ani s jedním při správném přístupu neměl problém.

K tomuhle konkrétnímu autu sem přišel tak, že jsem sháněl nějaké auto v kombíku, které bude prostorné, a budu mu alespoň trochu rozumět.  Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o nákupu okolí našeho domu oplývalo i dalšími vozidly a bohužel žádným kombi tak rodinná rada schválila na nákup vozu jen velmi malý rozpočet (rozuměj, manželka řekla…) a to ještě velmi nerada. Bylo nutné sehnat něco alespoň trochu pojízdného, co dokáže občas tahat vlek a ještě uveze ve svých útrobách nějaký ten drobný náklad a nářadí. Jistě chápete, že vozidel ve výběru mnoho nezůstalo. Prakticky jsem dokázal filtrovat jen A6 a nebo stejné ročníky BMW 5, ale totálně zbědované.

Pro sebe jsem si totiž vyřadil auto příbuzné, které nemám rád a to totiž VW Passat a potom Octavii kde jak známo cenu neurčuje stav, ale jestli je pod kapotou 1.9 TDi, nebo není. Když je, cena se rovná ceně o generaci novějšího a lepšího auta libovolné „lidové“ značky. A „Octaviána“  1.6 jsem opravdu nechtěl i vzhledem k tomu že to nic neutáhne. Supa prvního v ropě na hlínách vyřadila absence kombi verze tak co si počít? Viděl jsem se samozřejmě v BMW, které mám ozkoušené, kromě jiného, i jako spolehlivého pracanta a parťáka do nepohody. Mělo to háček, nechtěl jsem pro tak levné auto vyjet za hranice naší překrásné, kvalitními ojetými vozy disponující vlasti.

Nakonec jsem to vzal za opačný konec, než bývá obvyklé a začal hledat mezi těmi nejlevnějšími pelechy, kde vždy o nějakou kačku levněji vycházelo Audi, než nějaká normální pojízdně vypadající e39.  Po pár planých výjezdech kde jsme se setkali spíše s auty vhodnými, jako zahradní domek došlo na věc překvapivě kousek od Prahy. Fotografie o vozidle příliš nevypovídali a bylo to focené celé v takovém pološeru, asi aby toho nebylo moc vidět. Popis byl velmi opatrný a vyhýbal se slovům, jako je stav nebo potřeba jakýchkoliv oprav, ale cena vypadala skutečně dobře a po telefonu bylo znát, že majitel se chce celého toho stroje hlavně nadobro zbavit.

Na místě stálo auto, které vypadalo děsivě na měkkých pneumatikách výrobce „made in East Timor“ s totálně špinavým lakem a ještě o třídu špinavějším interiérem, který asi když byl nový, musel vypadat opravdu skvěle. Plechové disky byly prosté i normálních krytů kol a tak na mě koukal lehce ohnilý disk. Uvnitř byl skutečný pach spáleniny, který varoval před hodně děravým výfukem a také, to byla realita. Po nastartování a zařazení „D“ se snad kromě toho výfuku bez katalyzátoru (přirozeně) jevilo auto jako odjezdu schopné. Po kratší testovací jízdě několika testů funkčnosti čtyřkolky a dalších několika pohádek o autě mi bylo jasné, že chci prostě slevu a potom raději odjedeme, než si to rozmyslím. Bylo zde dalších několik věcí na podvozku a drobnosti typu z nějakého důvodu nesvítí levé světlo i po výměně žárovky a tak dále.

Prodávající byl, ale velice vstřícný vědom si skutečného stavu vozu ihned a bez smlouvání poskytnul rozhodující malou, ale důležitou slevu, která posunula hodnotu vozidla na úroveň nejlevnější A6 1998 v domácí inzerci. S nedůvěrou a vypnutou ventilací jsem dorazil domů, kde už netrpělivě čekala manželka, aby zhodnotila kvalitu nového výrostka a vzala to velmi, lakonicky, a sice slovy „no konečně máme další šrot“. Bohužel v danou chvíli jsem jí musel dát za pravdu. Byl to skutečně šrot navíc i za cenu šrotu, ale pořád v mých očích šlo o auto, které si zaslouží záchranu, vždyť v letech nedávno minulých si Audi účtovalo za takový vůz téměř milion a půl.

Malou útěchou pro mě byla alespoň platná technická kontrola a emise samozřejmě vše muselo, projít úplně legálně formou Fando, prosím tě, ať to projde, v deskách to máš u mě. Ačkoliv nejsem vyloženě estét, byl jsem rád, že se jedná o kousek v béžové kůži s hromadou výbavy, která kupodivu fungovala včetně cd-changeru a hodně dobré hudby od Bose.

Věděl jsem, že pokud chci vozidlem alespoň trochu důstojně reprezentovat své jméno ( je-li to možné s takhle starým vozem) a jméno společnosti je nutné pokaždé z vozu nevystoupit zauzený jako z kotelny a tudíž, přišla na přetřes výměna výfuku včetně pořízení katalyzátoru. Tím se problém příjemné plynové komory na cestách vyřešil ještě společně s dalšími drobnostmi. Dále jsem věnoval pozornost podvozku, kde nakonec bylo nutné vyměnit i zadní pružiny včetně tlumičů unavených více než je zdrávo, asi s tahání vleku majitelem přede mnou. Výměny oleje, filtrů a pročištění klimatizace považuji za běžné jako i preventivní výměnu brzdových destiček. Nakonec došlo také na kotouče spíše, ale jen tak z plezíru než že by ještě nebyly schopné fungovat.

Já jsem opravoval, zatímco zbytek mojí rodiny tajně pozoroval, jak rychle rostou účty za podobné opravy. Nakonec, to dopadlo tak, že jsem, se s finálním rozpočtem, přiblížil těsně pod cenu tehdejších hezkých kusů v inzerci za což jsem se, musel pochválit (protože nikdo jiný se do toho nehrnul) Poslední štací byly detaily jako menší úpravy laku, výměna předních světel a nákup normálních kol, která nebudou vypadat, pouťově a nebude mi jich líto v pracovním procesu. Přece jen nešlo o nějaký projekt pro tuning párty nebo závodění, ale o uvedení skoro mrtvého vozu zpět mezi fungující pracovní pomocníky.

Dnes mohu potvrdit, že nákupu toho auta určitě nelituji i přestože během oprav jsem si mnohokrát zanadával. Spotřeba motoru je v normě a kolem 11 litrů Naturalu jsem schopen jezdit i s lehčím vlekem v podobě malého kompresoru. Když máme práci někde, kde není potřeba vyloženě služeb terénního vozu tak si A6 zejména díky čtyřkolce dokáže poradit i na celkem běžném silničním vzorku. Údržba motoru je blbu vzdorná a zatím vše funguje bez problému i po 213,000 km, kterým osobně moc pravdivosti nepřikládám a můj typ, je spíš číslo dvojnásobné.

Za čtyři roky ostrého provozu v dost často pro osobní vůz nehostinných podmínkách, bláta, deště, sněhu nebo případně i plážového písku a lesních cest A6 vykonala svou práci bez problému a dojela do cíle i domů bez závad. Já i moji kolegové (záměrně nepíšu, zaměstnanci, aby nikdo nevěděl, že jsem, vykořisťovatel lidu) si auta považujeme, protože kdo někdy jel v Dusteru tak ví, že je to všechno jen ne pohodlné. Je to sice stařičká rachotina z pohledu běžného uživatele to jako rodinné auto má vysokou spotřebu a drahý servis, ale i po těch letech je to pořád partner, který už, ale skončil s  image privilegovaného manažera a stal se z něj takový ten hodný kluk, co když dostane slušně zaplaceno tak zastane všechno a má práci rád. Vozíme v tom od náhradních dílů až po závitové tyče úplně vše a ta 2.8 jede pořád docela dobře i když je na palubě 500 kg a za autem další tuna.

Od doby kdy proběhla „renovace“ tak se dělá pravidelný servis oleje a dalšího spotřebního harampádí. Jinak vše ostatní stále i přes tvrdší zacházení funguje, inu opět se potvrzuje, že ani sebehorší auto nemusí být, špatné pokud se o něj majitel dokáže postarat, což bývá častý nedostatek českých domácností respektive garáží. První majitel nové auto obstará, protože je nové a částečně protože je v záruce, druhý bývá částečně pečlivý a pořád to udržuje v rámci možností a co je potom, je většinou už slušně řečeno šlendrián.

Tady, u tohoto kusu se ale na autě nejvíce vyřádil majitel poslední, který vykuchal katalyzátor a prodal zřejmě hezčí kola a odvážil se nakonec chtít za takové auto ještě peníze. Přitom jde nakonec po relativně běžných investicích stále o použitelný kus. O tom jak to jezdí, se asi nemá cenu rozepisovat. Na dálnici je to i v dnešním světě turbo nafty a turbo benzínu pořád docela schopný konkurent, který odveze v pohodě 5 lidí i s bagáží v klimatizovaném docela slušně vypadajícím interiéru, který je po letech pohromadě a nemusíte se bát, že vám na první příčné nerovnosti vypadne šuple kastlíku na kolena, jako v některých našich dalších vozech které jsou až o deset roků novější.

Komu nevadí větší spotřeba benzínu a statisticky možný vyšší výskyt dražších závad tak by mohl být při dnešních cenách od 35,000 korun na správné adrese.  Varianta kombi v případě nutnosti převozu materiálu nebo nářadí potěší svou nízkou nákladovou hranou a po sklopení sedadel dostatečně velkým prostorem. Navíc jako takový bonus jsou tahle auta už poměrně dobře vybavena a tak řidič nestrádá ani při delších cestách. Vůbec nevím, co s tím autem uděláme dál, je to nezmar, ale stárne a tak ho brzy čeká odchod do důchodu ke mně na zahradu, kde bude plnit zřejmě roli náhradního vozu.