Ve druhém díle jsme ‚prodali‘ Pandu, viděli jednu z největších památek v Bulharsku a dojeli do Řecka k Egejskému moři. To vše v jeden den – a takto nabité dny byly skoro všechny. Vyprávění končí vytouženým příjezdem do Istanbulu. Co bude dál?
Den šestý, večer – Ještě večer si jdeme prohlédnout centrum Istanbulu. Bydlíme kousek od Hagia Sofia, tak toho musíme využít. Cestou v jedné z uliček prohodíme pár slov s Igorem, který stojí vedle velké staré Toyoty s velkým nápisem ‚Mongol Rally" na předním skle. Ptám se, co je to Mongol Rally a dozvídám se, že je to výprava z Londýna až do Ulanbataru a že jediným pravidlem je auto starší 20 let a jen jedna poháněná náprava. Říkám si, hmm, že by jednou..? :) Na oplátku vyprávíme o naší Toyotě Previi, vybuchlém diferáku a o tom, že jsme do Istanbulu dojeli v BMW z roku 1987. Prohlídneme si centrum a jdeme spát.
Den sedmý – Celodenní prohlídka Istanbulu. Když jsme se vydávali na cestu, ještě doma nám skoro všichni říkali (čest výjimkám, obvykle zcestovalí lidé), jak je v Turecku – a zvlášť v Istanbulu –nebezpečno, všude samý ISIS nebo terorista, a když ne to, tak aspoň zakuklený muslim. A vůbec, nejspíš tam stejně ani těma starýma vrakama nedojedeme (no, to byla skoro pravda). Nevím tedy, jak ve zbytku Turecka, ale v Istanbulu to byla pohoda. Prostě hodně velké město, metropole se vším všudy a stát se může jednoduše cokoli. Ale v londýnském metru jsem se cítil méně bezpečně než v istanbulských mešitách. I těch muslimů zahalených od hlavy až k patě není v Istanbulu o mnoho víc než Londýně nebo Paříži. Je to možná úsměvné, ale je to tak. Celkově je z Istanbulu cítit kombinace evropského a arabského života. Prohlédli jsme si Hagii Sofii, Grand Bazaar a nějakou přilehlou mešitu, potom Sultan Ahmed Camii – největší mešitu ve městě. Kromě toho, že je fakt docela velká a vevnitř krásně zdobená, mi z ní v hlavě utkvěl mnohem silnější zážitek. Při vstupu do mešity si musí všichni vyzout boty. A do Sultan Ahmed se jde podívat každý turista, takže je tam pěkně plno. A venku je pěkně horko. Asi víte, kam mířím. Neskutečně to tam smrdí. V hostelu jsme se pak s majiteli bavili o istanbulské dopravě – prý když je nějaká oslava města, průjezd přes Istanbul trvá i 10 hodin, běžně je to prý tak na 5 hodin. Ptáme se, jak je to v noci nebo brzo ráno… Prý se to dá. Celkem rychle se rozhodujeme, že z Istanbulu odjedeme brzo ráno. Původně jsme ještě chtěli zajet auty přes most do Asie, ale nedá se nic dělat, tuhle fajfku si zatím udělat nemůžu. Pozdě odpoledne si ještě uděláme projížďku lodí a zjišťujeme, že v Istanbulu může být zácpa snad i na moři.
Den osmý – Brzo ráno odjíždíme z Istanbulu, doprava je zvládnutelná. I tak ale jednou zabloudíme a cesta na první benzínku za městem nám i po hlavních tazích trvá bezmála hodinu. Přes některé části dálnice se valí hustý smog. Dáváme kafe a následuje rychlý přesun směr ‚Bulgaristan‘. Turecké cesty jsou úplně v pohodě a s kvalitním asfaltem, cesta ubíhá rychle. Přijíždíme na bulharskou hranici, vjezd je z půlky zablokován zdí, musíme vjet výjezdem. No co už. Hraniční kontrola bez komplikací, chtěli se sice mrknout do kufru, ale poté, co viděli, jak je zaskládaný do posledního místečka, nějaké prohrabování si rozmysleli a pustili nás bez keců dál. Ještě následovala dezinfekční linka. Ano, Bulhaři do své země nechtějí vpustit žádné čisté auto, asi by neladilo s místními, a tak všechny na hranici zašpiní hnusou páchnoucí vodou. Ještě jsme za to museli zaplatit 5 euro. No, vítejte v Bulgaristánu.
Jedeme směr Burgas, po chvíli kontrolujeme mapu a zjišťujeme, že jsme původně chtěli jet přes národní park Strandzha a dojet do letoviska Primorsko, místo toho nás to však táhne přímo na Burgas. Jelikož máme dobrý čas, kousek se vracíme a jedeme přes národní park. A to je chyba. Čekal nás tam snad nejhorší kus asfaltu z celého IstanbulTripu. Díra vedle díry, záplata vedle záplaty, do toho se projíždí přes les, takže na cestu pořád bliká slunce a stín a fakt není vidět, kde se dá aspoň trochu jet a kde vůbec. Dost často jsem jel v protisměru, akorát v levotočivých zatáčkách jsem měl trochu strach, že se naproti vyřítí nějaký šílený Bulhar. A jednou skutečně – naproti se vyřítilo S-klasse následované 7er. Chudobný to kraj. Několikrát jsem podřazoval až do jedničky, abych přes nejdivočejší úseky projel pomaleji než krokem. S každým kilometrem jsem měl pocit, že se vůle v řízení zvětšila a že Tříca víc plave, nějaký steering feel se skoro vytratil. 40 km jsme jeli skoro 2 hodiny. V Primorsku hurá k moři, kde následovalo zjištění, že Černé moře je stejně modré jako to Egejské :). A pak už jen poměrně pohodová cesta přes Burgas až do Nesebaru.
Den devátý – Relax u moře, prohlídka historického Nesebaru, večer ochutnávka místního piva Shumensko, žádná velká sláva :).
Den desátý – Odjezd směr Bukurešť. Od Nesebaru vyjíždíme na Varnu a GPS nás táhne přes nějaké zapadlé vesnice a kopce. Tentokrát mi to ani nevadí, asfalt není nic moc, ale dá se zvládnout a hlavně jsou tady pěkné výhledy a krásná krajina. Přes Varnu projíždíme bez komplikací a vlastně až do Bukurešti je cesta velmi pohodová. Na bulharsko-rumunské hranici se přejíždí zase přes Dunaj, most má více než 2 kilometry. Postupně se blížíme k Bukurešti, je zde nížina a cesty jsou jako podle pravítka. Vjíždíme do Bukurešti, která má sice okolo 1,5 milionu obyvatel, doprava nám ale připadá docela poklidná a pohodová. Ubytujeme se v hostelu, večer jdeme do centra – nic, co bychom ještě neviděli, ale zároveň taky docela kultivované a příjemné město.
Den jedenáctý – Dopoledne jdeme do Paláce Parlamentu. Je to největší vládní stavba na světě, vznikla na popud komunistického diktátora Ceausescu. Něco takového jinde na světě opravdu neuvidíte. Vše je z mramoru, vše je obrovské, co jde, je pozlaceno, co nejde, je aspoň honosně zdobeno. Závěsy na oknech mají 250 kg, každý. Moc se nedivím, že Ceausescu pak po rychlém soudu zastřelili, na druhou stranu vznikla skutečně impozantní stavba, která ve světě nemá obdoby. Odpoledne odjíždíme z Bukurešti, v jedné zácpě Michal s Mondeem odbočí doprava tak rychle, že nestihnu zareagovat. Co se dá dělat, víme, že máme mířit k Ploiesti, tak jedeme podle tabulí. A nakonec jsme v Ploiesti dřív než Mondeo s GPS. Další výhra selského rozumu nad technikou. Míříme směr hrad Bran, cestou omrkneme ještě hrad Peles. Za tmy hledáme ubytování, nějaké šipky nás dovedly k zapadlému, ale o to malebnějšímu campingu. Je jasno, v noci jen okolo 5 °C a kemp stojí skoro to samé, co průměrná noc v hostelu, takže žádná velká výhra.
Máme za sebou přibližně dvě třetiny cesty, Tříca jakžtakž drží a mohlo by se zdát, že do cíle už mnoho nechybí. V Rumunsku nás však čeká úchvatná krajina a ještě úchvatnější, ale také surovější silnice. Pořád je se na co těšit.
Istanbultrip část 1.
Istanbultrip část 2.
Istanbultrip část 4.
