Alfa Romeo 164 Super 2.5 TD: Luxusní sedan zchudlého hipstera

 Jak říká jeden ukřičený p(avi)án z nejmenovaného televizního pořadu, nejste pořádný petrolhead, dokud jste neměli Alfu. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a docela mi to dávalo smysl – vozy Alfa Romeo jsou přesně tím typem aut, která vás ve většině praktických ohledů štvou, ale svými nehmatatelnými, racionálně těžko vysvětlitelnými vlastnostmi si vás získají. Musíte být opravdová „benzínová hlava“, abyste tohle dokázali ocenit. Pro pragmatického, rozumně přemýšlejícího člověka bude takové auto jednoduše nesmysl.

A tak jsem dlouho po nějaké Alfě ve skrytu duše toužil. Občas jsem se probíral inzeráty a hledal zachovalá kupátka GTV z devadesátých let (která se dají koupit překvapivě levně) nebo tehdejší vrchol luxusu – a podle p(avi)ána jeden z deseti strojů, které mají duši – totiž 166 se šestiválcem Busso, kterou můžete koupit ještě levněji. Jenomže pořád to nějak nevycházelo. V rozpočtu chyběly peníze na nesmysly a pořizovat si starou Alfu jako racionální dopravní prostředek mi nepřišlo zrovna, no, racionální.

Takže se sny o Alfách odkládaly a odkládaly, než jsem se náhodou dozvěděl, že se kamarádka chystá nahradit svou starou Alfu novější Alfou a hledá někoho, kdo by vysloužilci poskytl dobrý domov. Stará 164 je totiž něco jako opuštěná kočka – získáte si k ní vztah, nechcete, aby s ní někdo špatně zacházel.

Já jsem se zrovna rozloučil se sice příjemným, ale z hlediska spolehlivosti poněkud riskantním luxusním Chryslerem a hledal jsem nějakou levnou náhradu. A naftová Alfa za láhev námořnického rumu vypadala jako geniální řešení. Splním si touhu po Alfě, ušetřím spoustu peněz za benzín a další peníze ušetřím na tom, že nebudu muset kupovat auto za peníze.

Přesto ve vzduchu visely dvě zásadní otázky:

Za prvé, bude mě Alfa s naftovým motorem bavit? Nebo se z ní použitím „traktorového“ agregátu stala jen nudná a nezajímavá plechovka?

A za druhé, může otřískaná Alfa s motorem, který všichni majitele dieselových Jeepů a Chryslerů nenávidí pro jeho čtyři praskající hlavy válců, vůbec být smysluplným dopravním prostředkem? Nebo se veškeré úspory dané pořizovací „cenou“ a úsporným provozem vypaří, až se poprvé něco drahého rozbije a Alfa bude muset do servisu nebo rovnou na vrakoviště?

Odpověď na první otázku přišla velmi rychle a byla překvapivá. Na naftový sedan z přelomu 80. a 90. let (byť konkrétní kus byl vyroben na samém konci výroby, v roce 1998), je 164 překvapivě dynamické a zábavné auto. Dvouapůllitr od VM Motori sice tak docela nemiluje otáčky, ale oproti všem očekáváním je (v intencích naftového motoru z 90. let) docela kultivovaný a hlavně má překvapivě solidní zátah.

Když k tomu přidáte skvěle vyvážený a dobře naladěný, ale přitom velmi poddajný podvozek, dostanete auto, které je radost řídit ve svižném tempu a dokonce i když „jedete kudlu“, dokáže vám nabídnout nějaké to potěšení. Dobře známý sklon pohonné jednotky k přehřívání sice zabránil tomu, abychom Alfu důkladně otestovali na okruhu, ale pár opatrných koleček odhalilo velmi zábavnou řiditelnost plynem a dokonce i schopnost přejít jeho pouhým ubráním do výrazného přetáčivého smyku. Celé to trochu připomíná předminulou generaci Fordu Mondeo (2003+) s trochou temperamentu navíc, nebo aktuální Mazdu6. Tedy když odhlédneme od toho, že představa o „velkém sedanu“ v 80. letech zhruba odpovídala dnešním sedanům nižší střední třídy.

Co však Alfu posouvá z kategorie „docela schopný mainstreamový sedan“ do škatulky „auto, které vás nadchne“, je interiér a celkový pocit z jejího řízení. I kdyby vás za volant posadili se zavázanýma očima, poznali byste, že sedíte v italském autě – už jen podle toho, jak se tady sedí. Jste zvyklí na „závodnický“ posaz s opěradlem co nejvíc na svislo a volantem přitaženým co nejblíž k hrudníku? Zapomeňte. Ve starých italských autech musíte sedět trošku jako opice, a 164 je jedním z posledních modelů, kde si to užijete naplno. Volant je víc nakloěný než je zvykem a je od vás poměrně daleko, takže přirozená reakce je rozvalit se v sedačce s opěradlem sklopeným o kousek víc než jste zvyklí a volantem chyceným jako tácek mezi koleny.

Zpočátku je to samozřejmě nezvyk – a protože je volant dřevěný (což byl vlastně hlavní důvod, proč jsem tuhle Alfu chtěl), zatužíte velmi rychle po řidičských rukavicích. Ale stačí se poddat charakteru auta a přizpůsobit svůj styl jízdy tomu, co po vás auto chce, a brzy zjistíte, že nápis „Super“ má Alfa na zádi oprávněně.

Zatímco „klasický“ posaz, známý hlavně z německých sportovních aut, vás přirozeně nutí být velmi uměřený a precizní, po rozvalení se v Alfě okamžitě niterně pochopíte, jak se má tohle auto řídit. Rychle a temperamentně, s trochou nekázně a pohrdání pravidly. Nezáleží na tom, jestli uháníte po rozbité okresce nebo se proplétáte městským provozem – 164 vyvolává stejný pocit jako maličké Fiaty nebo třeba Lancie. Totiž že byste měli jezdit jako Ital. A brzo vás to začne vážně bavit…

Ale co druhá otázka? Na tu je po necelých třech tisících pravděpodobně ještě brzo, ale zatím se zdá, že i tady bude výsledek překvapivý. Alfa totiž zatím nejeví známky žádného z problémů, které by znamenaly skutečné úskalí v její roli levného přibližovadla. Pravda, občas jen tak laškovně rozbliká varovnými blinkry a jindy vám za jízdy otevře kufr (ještě že nemá dost silné vzpěry a nezvedne se úplně), displej klimatizace a ventilace nefunguje a zrcátka se ovládají naopak, ale fundamentální součásti vozu se zdají být poměrně trvanlivé. Karoserie i přesto, že navenek vypadá, jako by s autem nejméně rok jezdil věčně opilý Ital po centru Říma, nejeví ani náznaky koroze. Z motoru občas ukápne nějaký ten olej, ale nevydává žádé zlověstné zvuky a běží „jako zamlada“ a dokonce i podvozek působí relativně solidně.

Průzkum mezi současnými či bývalýmii majiteli podobných exemplářů navíc ukázal, že na rozdíl od svých sourozenců montovaných do Jeepů a Chryslerů dostalo 2.5 TD v Alfě do vínku poměrně slušnou dlouhověkost, takže stávajících 212 tisíc kilometrů by mohlo být pouhým začátkem.

A protože auta získaná zadarmo se neprodávají a „Alfons“ bude podle potřeby putovat mezi různými členy redakce, určitě o jeho budoucích osudech ještě uslyšíte. Mezitím se můžete sázet, jak dlouho nám italský vehikl vydrží…