Za volantem: Motokára pro dospělé

Jsou to bestie, které se do vás zakousnou a nepustí, dokud z ní nevypadnete vyčerpáním. Mluvím o motokáře třídy KZ2, která má motor o objemu 125 ccm, 6-ti stupňovou sekvenční převodovku a tolik gripu, že vám opadají chlupy z kůže.

Už když jsem kolem ní chodil a viděl, jak je nízko u země, jsem z ní měl strach, protože z 0-100 zrychlí za 3 sekundy a dokáže upalovat podle převodu kolem 150 km/h a víc. Soukám se do laminátové sedačky, nasazuju si helmu a čekám, co bude. Kamarád mě roztlačí, motor zavrčí, pouštím spojku a přes řev motoru ještě slyším, že mám řadit v zeleném, protože to jinak nejede (asi 10-11 tisíc otáček).

S rukou na srdci budu do konce života tvrdit, že nic rychlejšího nezažiju. Po přidání plynu se nic moc neděje, ale když se motor dostane k magickým 10 000 RPM, končí legrace. V těch chvílích tam kvalty skládám tak rychle, že tomu sám odmítám věřit a ta věc pořád a pořád zrychluje. Oči mi slzí, protože jsem si nezavřel hledí, mám pocit jako bych měl utrhlé ruce v zápěstí tím šíleným zrychlením a přichází první zatáčka.

Jestli zrychluje, jako když kopne kůn koně, co kopl koně, brzdí ještě 4x víc. Rychle podřadit o 3 rychlosti dolů, zatočit a za apexem přidat plný plyn a mazat k další zatáčce. Takto to jde až k předposlední zatáčce okruhu, která je po dlouhé rovině a z 6 se podřazuje až na 2 rychlostní stupeň. To by nebyl až takový problém, kdyby Trebatická trať nebyla rozbitá, jako kdyby ji asfaltoval traktor s pluhem. Na brzdách mi kára poskočí, nadlehčí se a kola se zablokujou, a to je konec. Stihnu podřadit, kontra napravo, kontra nalevo, vůbec nevím co se děje, umřu – naprosto netuším jak, ale jedu dál. Poslední zatáčka a můžu na to pořádně dupnout k cíli.

Dopřeju si ještě 4 další kola, s každým projetím cíle se spolu víc a víc sžíváme. Kdybych nemusel, tak z ní nevylezu, protože adrenalin mi stříká z uší, soustředím se za hranici maxima, užívám si každou zatáčku. Tahle věc neodpouští a to je na ní to krásné. Ještě dva dny mě bolí ruce a mám modřiny na bocích z uchycení sedačky. Ale, kdy můžu jet znovu?

Trochu smutná věc na celém zážitku je cena. Motokára sama o sobě spolkne ročně okolo 50 tisíc Kč + výdaje na cestovaní po závodech a podobně, pak se částka šplhá hodně vysoko.

Bohužel, i v tomto sportu rozhodují peníze a na úroveň továrních týmu se vám v domácích podmínkách nepodaří dostat ani, kdybyste podepsali smlouvu s čertem. Ovšem, pokud máte možnost se svést přímo s KZ 2 nebo s károu nižší kategorie, udělejte to, protože až pak poznáte, k čemu jste schopni se dohnat, jen abyste jeli rychleji.