Když jsem se dozvěděl, že Volkswagen chystá nový model, který má nahradit Tiguan Allspace a zároveň se stát vlajkovým SUV namísto odcházejícího Touarega, byl jsem dost zvědavý. Spojit přiznanou rodinnou praktičnost a zároveň prestiž největšího modelu je totiž trochu ošemetné. Výsledkem může být “ozdobený autobus”, nebo také velké, leč nepraktické auto. U obou těchto variant si zajisté vzpomenete na rozličné příklady, ani jedno ale není úplně dobré řešení.
Volkswagen Tayron má ambici nabídnout „ode všeho tak akorát“ a oslovit co nejvíce zákazníků – ideálně těch, kteří doteď šli pro Touarega, ale i Tiguana. Taková univerzální řešení možná zní na první dobrou trochu nudně a ošemetně, ale vzpomeňme, že se bavíme o Volkswagenu – automobilce, která ve výrobě univerzálních aut pro co nejvíce zákazníků exceluje už dlouhá desetiletí.
Snaha o to zaujmout co nejširší publikum je patrná i ze vzhledu vozu. Volkswagen poslední dobou naštěstí upouští od fluidně neuchopitelného stylu, který přišel s ID.3 a jeho vozy dostávají znovu tvář. Nijak agresivní nebo extravagantní, ale zároveň jasně definovanou a čitelnou na první pohled. Čisté linie, relativně hranatá silueta a klasicky pojatá maska dávají jasně najevo, že tohle je Volkswagen staré školy, avšak v moderním provedení. Design je spíš evolucí než revolucí, což je u auta mířícího na široké spektrum zákazníků vlastně ta nejbezpečnější a zároveň nejrozumnější volba.
Při bližším zkoumání je patrné, že se Tayron snaží opticky působit větší a dospělejší, než jak by napovídala jeho technická příbuznost s Tiguanem. Vzadu se zvedající boční linie, masivnější C sloupek a výrazně modelované boky mu dodávají solidní, až lehce “touaregovský“ postoj. Výsledkem je auto, které nešokuje, ale zato stárne pomalu a bude vypadat dobře i za deset let.
Vlastně jediné, co bych testovanému autu vytknul, je “sportovní“ paket R-Design. K charakteru auta mi jednoduše nesedí a velké černé nasávače a mřížky spolu se složitými tmavými koly podle mě Tayronu spíš škodí, než aby mu pomáhaly. Takhle velké auto nepotřebuje vizuálně předstírat sportovní ambice, které stejně nemůže – a snad ani nechce – naplnit.
A podobně je na tom i interiér. Základ je velmi dobrý – kabina je prostorná, vzdušná a ergonomicky i tvarově povedená. Máte pocit, že sedíte v dospělém autě, které počítá s dlouhými trasami, rodinou i každodenním provozem. Jenže v “R-Designu” se do toho všeho najednou míchají velké plochy studeně stříbrného plastu, “jakoby sportovní“ alcantara a celá řada doplňků, které tu působí spíš nepatřičně než atraktivně.
Tayron by si podle mě zasloužil úplně jinou atmosféru. Béžová kůže, tlumenější barvy, nějaký ten nenápadný dekor dřeva a další osvědčené způsoby toho, jak navodit pocit klidu a kvality. Volant s výčnělky a perforováním, stříbrné tuningové pedály a “skořepinová“ sedadla se možná ale trefí do noty jinému zákazníkovi. Což mě vlastně oklikou vrací k univerzálnosti Tayronu a k jeho poslání být autem pro co nejvíce lidí. Letmý pohled do konfigurátoru mi totiž napovídá, že ve výbavě Elegance se dá Tayron ladit mnohem “obývákovitěji”. Béžové se tu sice nedočkáte, ale světlá sedadla, stropnice, výplně dveří a části přístrojové desky v kombinaci s “nesportovními” nárazníky a karoserií doplněnou chromovými lištami dávají vozu o dost přívětivější tvář.
Stran prostoru si tu rozhodně nemohu stěžovat. Vpředu je místa víc než dost a ani vzadu není třeba dělat kompromisy – kolena i hlava mají přebytek prostoru a i dospělí cestující se tu bez problémů usadí na delší trasu. Tayronu se v tomto směru daří navozovat pocit opravdu velkého auta. Ačkoli zvenčí díky oblým tvarům nepůsobí tak majestátně, jako třeba Hyundai SantaFe (na které ztrácí 4 centimetry délky), zevnitř se cítíte jako ve velkém SUV. Teda samozřejmě na evropské poměry, americkým “full size” vozům Tayron konkurovat nemůže a asi ani nechce.
Kufr je skutečně obří a pěkně pravidelně tvarovaný. Testoval jsem sice pětimístnou verzi, ale už z pouhého pohledu na velikost a celkové proporce auta je jasné, že ani sedmimístné provedení nebude jen o nouzových sedačkách pro děti na cestu do školky. Samozřejmě to nebudou plnohodnotná místa pro basketbalisty na cestu k moři, ale rozhodně stojí za to si za ně připlatit, protože půjdou normálně používat (což u některých SUV nebývá tak úplně pravidlem).
Tento konkrétní Tayron je prý – alespoň podle zmínky milé paní, která mi vůz předávala – vůbec poslední „neužitkovou“ testovačkou českého Volkswagenu, která má pod kapotou naftový motor. Chápu, proč tomu tak je. Emise, tabulky, flotilové průměry a celkový směr, kterým se automobilový svět ubírá, jsou neúprosné. Jenže po týdnu stráveném s tímto příjemným dvoulitrem musím konstatovat, že je to vlastně docela škoda.
Naftový čtyřválec se totiž k velkému SUV zkrátka hodí. Je tichý, kultivovaný, má dostatek točivého momentu prakticky kdykoli a v běžném provozu působí o něm prakticky nevíte. Navíc se chová konzistentně bez ohledu na to, jestli jedete sami, s nákladem, nebo táhnete přívěs. A k tomu všemu přidává velice rozumnou spotřebu. Ano, vím, že hybridní systémy dokážou většinu těchto vlastností do jisté míry “emulovat” také, ale u dieselu se mi to celé zdá poněkud přirozenější a přímočařejší. Pokud má být Tayron univerzálním autem pro každodenní život, pak je asi přeci jen rozumnější sáhnout po benzínu. Ale na práci a dlouhé dálniční přesuny myslím nemá bezmála dvou set koňový nafťák přemožitele. V tandemu s dvouspojkovým sedmistupňovým automatem, který je v nabídce jedinou možnou volbou, a pohonem všech kol jde o výborného parťáka na cestách i necestách.
Terénními schopnostmi se Tayron výše zmíněnému Touaregu sice samozřejmě nevyrovná, to by ani nebylo fér očekávat, ale úplně bezbranný rozhodně není. Díky chytrému offroad režimu a vektorování točivého momentu by si měl s nezpevněným povrchem, šotolinou nebo zasněženou polní cestou poradit bez větších dramat. Limitem tu bude spíš světlá výška, pneumatiky a celkové silniční naladění podvozku než samotná technika pohonu všech kol.
Verdikt
Verdikt je vlastně docela jednoduchý. Volkswagen Tayron je dobré auto. Je dostatečně velké, pohodlné a praktické, přesně tak, jak by to od rodinného SUV téhle velikosti člověk očekával. Ano, nedosahuje prémiovosti Touaregu, ať už jde o materiály, technickou vytříbenost nebo celkový pocit výjimečnosti. Jenže to vlastně ani nemá být jeho role. Tayron totiž funguje jako univerzální auto na všechno. Zvládne rodinu, dlouhé cesty, každodenní dojíždění i občasný výlet mimo asfalt. Je navržený tak, aby se v něm většina lidí cítila okamžitě doma – a právě v tom je jeho největší síla. Volkswagen tady dělá přesně to, co umí nejlépe už desítky let: vyrábí auta, která nejsou nutně vzrušující nebo okázalá, ale za to vyhovují velké většině jejich majitelů. A o to jde v čím dál drsnějším konkurenčním prostředí automobilových trhů nakonec úplně nejvíce.
Technické údaje
Motor: vznětový přeplňovaný řadový čtyřválec, 1968 ccm
Výkon: 142 kW/193 koní
Točivý moment: 400 Nm
Zrychlení 0-100 km/h: 8,0 s
Maximální rychlost: 221 km/h
Převodovka: 7stupňová dvouspojková automatická (DSG)
Spotřeba paliva tabulková (v testu): 6,6 l/100 km (7,3 l/100 km)
Pohotovostní hmotnost: 1 956 kg
Cena již od: 1 161 900 Kč (People FWD 1,5 eTSI)
Základní cena testované verze: 1 596 900 Kč (R-Line 4MOT 2,0 TDI 142 kW)
