Toyota byla odjakživa velký hráč na poli vozů kategorie MPV. Nemyslím jen velké Sienny a Previe, rád vzpomínám i na vejčitý Picnic, nebo sice nepříliš hezký, ale výjimečně praktický Yaris Verso. Vlastně každý model Toyoty míval své analogické MPV pro ty, kterým byl výchozí vůz příliš malý. Dnes je to trochu jinak, k dispozici jsou místo MPV stylové crossover varianty a těm, kteří by zatoužili po velkoprostorovém autě už moc možností nezbývá. Vlastně mají všehovšudy dvě. Větší Proace Verso a menší Proace City. Což, jak je vidno na první pohled, nejsou tak úplně Toyoty, ale jen rebrandované dodávky Stellantisu.
Menší Proace City vychází z Citroënu Berlingo, který jsem letos testoval už dvakrát. A k tomu nádavkem jeden Opel Combo, což je také prakticky to samé auto. Ačkoli se všechny tyto praktické automobily letos dočkaly decentního faceliftu, kvůli kterému se znovu objevily v novinářských flotilách, pod lehce inovovanými plasty jsou to pořád staří známí z roku 2018. Což sebou nese určité výhody i úskalí, která si níže názorně popíšeme.
Ale začneme zvenčí – oproti předfaceliftu jsou tu nové plastikové díly, to znamená světla, maska a nárazník. Změn není mnoho, ale jsou celkem znatelné, nová přední maska je podobně jako u příbuzných vozů kolmější a ostřeji tvarovaná. Proč ne. Pravděpodobně největší designová trefa je ale v tomto případě příplatková tmavozelená metalíza, která autu překvapivě sluší a dokonce se tu ani moc netluče s tmavošedými koly.
Pod “mysliveckou” barvou, která by mohl evokovat pracovně – outdoorové využití se ale překvapivě nacházela v případě testovaného vozu skutečně bohatá výbava, myslím, že vůz dostal opravdu každý příplatek, který je k dispozici. To má samozřejmě něco do sebe – kdo by se rád neobklopoval vším dostupným luxusem – na druhou stranu to ale znamená i určité kompromisy v oblasti ergonomie.
Začneme třeba hned odshora. Panoramatická střecha s multifunkční konzolí a podstropním boxem v zadní části mi hned mile připomněla první Berlingo Multispace, které bylo těmito originálními úložnými schránkami legendární. Dokonce tak moc, že si vysloužilo test v prvním díle novodobého Top Gearu, kde se v ní Clarkson pokoušel pašovat alkohol z Francie do Británie. Tady se v tomto konceptu zdařile pokračuje, strop je sice trochu zjednodušený, ale pořád vypadá efektně a poskytne množství zajímavých “schovek”. Ze spodní strany prostředního panelu je tu kus mléčně průsvitného plastu, který v noci dokonce umí svítit. Ale ne zrovna málo. Narozdíl od ostatních světýlek se ale neovládá dedikovaným tlačítkem, ale posuvníkem utopeným hluboko v nastavení infotainmentu. Takže po docela dlouhém hledání jsem ho prostě jen vypnul a už nezapnul, protože ačkoli by se třeba při nastupování do auta dodatečné přisvětlení hodilo, neměl jsem čas a chuť lovit jeho zapnutí kdesi hluboko v displeji.
Zbytek prvků se už povedlo integrovat o poznání šikovněji. Vyhřívání volantu a sedadel sice doporučuji lokalizovat před nástupem do auta, za jízdy na ně neuvidíte, trochu kostrbaté je i umístění ovládání digitální přístrojové desky na panýlku vlevo od volantu vedle otáčedla sklonu světel. Na jednu stranu je hezké, že tu skoro všechny funkce mají svůj knoflík (až na to osvětelní), na druhou by ale umístění knoflíků mohlo dávat alespoň trochu smysl. Důvod tohoto poněkud chaotického rozložení je nasnadě – funkce postupně přibývají do původní kabiny užitkového auta z roku 2018. To, že se dějiny vydají tam, kde jsou teď a Belingo a jeho deriváty zůstanou jednou z mála rozumnách voleb zájemce o MPV nenapadlo asi nikoho.
A právě když si uvědomíme odkud tato dnes již typicky rodinná dodávka vzešla, nezbývá než konstatovat, že se automobilky nabízející tento vůz popasovaly s jeho adaptací na osobní provoz poměrně dobře. Pořád tu je bezkonkurenční vnitřní prostor v poměru k celkem rozumnému půdorysu, dvojice šoupacích dveří vzadu a tři sedačky vybavené isofixem. Pro nezanedbatelnou skupinu lidí jde o natolik zásadní argumenty, že vozu milerádi odpustí všechny drobné nedostatky. Zároveň ale trochu smutně vzpomínám třeba plnohodná MPV z dob minulých, která jako rodinná auta vznikala rovnou a bylo to poznat.
A nejen na zpracování a ergonomii, ale i na jízdních vlastnostech. Proace City totiž, stejně jako ostatní příbuzná auta, funguje nejlíp, když veze vzadu alespoň nějaký náklad. Nezatížená zadní náprava má tendenci odskakovat a na rozbitých silnicích je vcelku neklidná. Poznáte to třeba podle toho, že se v autě prakticky nedá na rozbité okresce napít bez toho, abyste se polili. Opět – je to daň za užitkový základ a slušnou užitečnou hmotnost, takže netvrdím, že jde o negativum, ale spíše vlastnost.
O jeden a půl litrovém naftovém čtyřválci, který Proace pohání, jsme toho napsali už vážně hodně. Je poměrně kultivovaný, moc nežere a jeho sto třicet koní stačí na klidnou jízdu. Silný je spíše v nižších otáčkách, má dostatek krouťáku i v případě, že auto naložíte, nebo zapřáhnete vozík. Narozdíl od některých méně šťastných modelů koncernu Stellantis nedostal tento vůz v rámci faceliftu novou, možná trochu levnější, ale také bohužel horší automatickou dvouspojkovou převodovku, ale je tu pořád starý dobrý osmistupňový Aisin, který právem platí za jednu z nejlepších automatických skříní, kterou si v součásné době můžete pořídit.
Verdikt
Pokud jste čekali nějaký zásadní objev, nebo snad šokující odhalení, omlouvám se vám. Proace City je zkrátka Berlingo od Toyoty, až na pár upravených plastů, inovovaný volant, pár nových knoflíků a asistentů (které se vypínají dlouhým stiskem “autíčka” na středovém panelu) a modernější obrazovky je pořád stejné, jako před faceliftem. To ale není špatná zpráva. Dlouhodobě jde o jedno z nejžádanějších aut v soukromém sektoru a právem platí za rodinný ideál. Je v něm spousta místa, příjemně jezdí, nestojí miliony, moc nežere a je dokonale univerzální. Pokud bych vám měl něco poradit, zvažte, zda se neobejdete bez některých příplatků, ne vždy jsou implementovány úplně ideálně. Líbí-li se vám však přední maska navržená designérem Toyoty z dostupných variant nejvíce, klidně běžte a Proace City si kupte. Je to osvědčené, robustní a praktické auto.
Technické údaje
Motor: čtyřválec turbodiesel 1 499 cm3
Výkon: 96 kW (130 koní) v 3 750 ot./min
Točivý moment: 300 Nm v 1 750 ot./min
Převodovka: osmistupňová automatická
Maximální rychlost: 184 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 10,5 s
Průměrná spotřeba: 5,5/6,4 (udávaná/v testu) [l/100km]
Základní cena: 643000 Kč
