Předem se omlouváme, že to dnes bude o něco delší než obvykle. Ze všech příběhů epického zapadnutí jsme konečně vybrali čtyři nejlepší a bylo nám líto je zásadně krátit, protože bychom vás připravili o zajímavé detaily. Přejeme příjemné čtení a hodně radosti z cizího neštěstí.
1. Tři mouchy jednou ranou (Miloš S.)
Vážená redakce, rád bych jako příspěvek do soutěže přidal jednu již trochu vousatou historku. Dovolte mi ale začít trochu zeširoka. Za svých mladých oddílových let jsme jezdívali na tábořiště, které je na okraji vojenského prostoru. Nejbližší vesnice s Jednotou a pekárnou je od něj vzdálená osm kilometrů a cesta z tábořiště na první zpevněnou cestu je necelá polovina z toho. V mém pubertálním věku někdo na tábořiště sehnal vyřazenou sanitku UAZ, vámi oblíbenou Buchanku. Netrvalo dlouho a jako pomocník táborového hospodáře jsem za jejím volantem cestoval do vesnice na nákupy. Že mi do dosažení věku k získání řidičského oprávnění ještě pár let zbývalo, nevadilo. Provoz v okolí byl minimální a vzhledem k blízkosti vojenského prostoru a z toho plynoucího provozu vojenských automobilů žádnému příslušníku naše sanitka s mladíkem v lesáckém oděvu za zastavení nestála. Ačkoli jsem měl párkrát při deštivějších obdobích na mále, nikdy jsem nezapadl tak, aby se náš UAZ nevyhrabal ven, sic občas se zkušenějším řidičem. Ale znáte to, lidé stárnou a s novou generací přišel i nový hospodář. Tomu se ježdění v toho času notně obouchaném UAZu nelíbilo a s prohlášením, že ta cesta přece není tak hrozná, se jal vozit proviant a zásoby svým osobním Formanem.
A tím se dostávám ke své historce. Jedno léto jsem spojil krátkou rekreaci s výpomocí na táboře, kde probíhala dostavba nějaké kůlny. Už když jsem odbočoval ze zpevněné silnice na příjezdovou polní cestu, zaznamenal jsem, že je podmáčená natolik, že můj osobní vůz by nejspíše skončil beznadějně zahrabán během několika desítek metrů. Vedle cesty sice vedly vyjeté koleje po poli, které vypadaly podstatně pevněji, ale rozhodl jsem se to neriskovat, svůj vůz jsem odstavil poblíž a do tábořiště došel po svých. Celý víkend propršel, a když v pondělí ráno vyjížděl hospodářův Forman na nákup, nebyl jsem si jistý, jestli všude projede. Ale UAZem jet nechtěl, Forman to prý zvládne. Když se po hodině stále nevracel, už jsme tušili, že to nejspíš nebude tak slavné. Nasedli jsme s kolegou, dalším stařešinou, do UAZu a vyrazili na záchrannou misi. Musím uznat, že schopnosti Formanu nebyly špatné, našli jsme jej zapadnutý až téměř u silnice, ve vyjetých kolejích v poli i s nešťastným majitelem, který se jej snažil vykopat polní lopatkou ven. Nevím, co to do mne vjelo, možná stařecká zpupnost, a chtěl jsem ukázat, že ten UAZ, který se mladíkovi nelíbil, by se nezalekl ani té podmáčené cesty. Tento předpoklad byl ale chybný, a tak jsme jen za pár vteřin byli zapadlí oba a můj plán, jak mládí ukážu moudrost stáří, byl v troskách.
Pomalu rychleji, než jsme dokázali zanadávat nad naší situací a zapřemýšlet nad řešením, stál u odbočky na polní cestu OT-64. Jeho posádka viděla zapadlý UAZ a myslela si, že je to někdo jejich. Po tom, co zjistili, že jsme jen civilové, nadšení opadlo, ale nechali se přesvědčit příslibem lahve něčeho dobrého. Vymysleli jsme, že nám pomohou vytáhnout UAZ a s Formanem si potom poradíme. Naše kombinace tažných lan ale vyžadovala, aby transportér sjel zhruba deset metrů na polní cestu. Jeho řidič si prošel cestu, zhodnotil, že tady je ještě podklad pevný a jal se stavět transportér do dané pozice. Už když na cestu vjížděl, nám přišlo, že se kola boří více, než by bylo zdrávo. Když ujel jen pár metrů a jeho kola se začala protáčet, nevěděli jsme, jestli se smát, nebo propadnout zoufalství. Velitel vozu vypadal, že ho na místě trefí šlak.
Osádka transportéru nakonec za pomoci našeho mladého hospodáře šla vyhrabávat. Můj kolega, který měl přihlížet hrdinné záchraně Formana, se pěšky vydal do tábora oznámit, že bude třeba vařit ze zásob, a já s velitelem transportéru jsme se vydali do vesnice najít traktor. Říkal, že tohle přece nemůže říct do vysílačky a raději si vymyslí, že je zdržela závada. Traktor jsme nakonec našli, naneštěstí patřil zemědělci, kterému patřilo ono oježděné pole. Mladý hospodář dostal za uši za svou zkratku, ale traktorista byl smířlivý a myslel takříkajíc ekonomicky. Jako odměnu za vytažení dostal tři basy piva – jednu za každé vozidlo. A protože došlo k poškození jeho majetku, vyžádal si Plzeň místo Gambrinusu. Tu za obrněný transportér jsme ale koupili my s mladým. Posádka z transportéru v tom koneckonců byla nevinně. Myslím, že to bylo o rok později, co jsme nechali tuto cestu vybagrovat a vysypat štěrkem. Následující roky už se pak obešly bez zapadnutí a UAZ se dočkal i pravidelnějšího provozu. Prý je na to ježdění okolo přecejen vhodnější…
2. Kroupy versus V3S (Generál Guma)
Mám tu čest být členem neziskovky, která kdysi dostala od ministerstva dva vojenské radio-vozy V3S. Jeden je dlouhodobě zapůjčen do muzea v Berouně, druhým se snažíme aspoň jednou za čas vyrazit na akci.
Pár let po sobě jsme byli zváni na větší airsoftovou akci, kde jsme zajišťovali rádiový provoz na rozlehlých herních plochách Ralska. Akce se vydařila a jako spokojená partička tří dobrodruhů jsme vyrazili na hlučnou cestu zpět, já jakožto kopilot našeho řidiče, který si po obdržení řidičského průkazu na příslušnou kategorii užíval svou první pořádnou jízdu s Vejdou. Doprovodným vozidlem nám byla veteránská vojenská Jawa. Kdo nezažil cestu Vejdou (teď myslím v kokpitu – sedět na tramvajových židlích v bedně je zcela jiný zážitek), tomu se to pokusím popsat. Motor je v kabině odizolovaný dekou, jeho část vede středem mezi řidičem a spolujezdcem, přičemž spolujezdec je svou levou stranou natlačen přímo na motor. Ten se rozžhaví a pěkně sálá teplo, což je fajn v zimě, v létě už méně. K tomu samozřejmě dělá zuřivý bordel, takže s řidičem lze na sebe jen křičet a u vysílačky, i když mám zatlačené sluchátko až do ucha a naplno zvuk, je to dost limitní na slyšení.
Těsně před Prahou projíždíme malebnými vesničkami po okreskách, když tu z ničeho nic přišla nádherná květnová průtrž mračen spojená s vražedným krupobitím. Motodoprovod hlásil, že vidí přicházet mraky, zastaví se na pumpě, převleče se do nepromokavého a dojede. My jsme jeli směle dál. Jakožto spolujezdci mi připadla důležitá úloha co nejrychleji používat manuální páku stěračů, aby měl řidič šanci vidět. V praxi to vypadalo tak, že jsem jednou rukou stíral, druhou leštil sklo zevnitř, protože se zapařovalo, a otevřeným oknem kvůli vzduchu (V3S má výklopné čelní sklo) se odrážela voda zpátky mně do obličeje. Když začaly na silnici padat obrovské větve a viditelnost dosáhla nuly, shodli jsme se, že je čas zastavit u krajnice a vyčkat. Natlačili jsme Vejdu co nejblíž ke krajnici, zavřeli okna a poslouchali bubnování krup velikosti pingpongových míčků o poctivý plech V3S. Na povídání to moc nebylo. Moto doprovod zůstal nakonec u pumpy a dával si kafe s SMS dovětkem „U mě v pohodě, hezky se na to dívá.“
Krupobití přestalo, nahodit motor, blinkr, výjezd – a drc. Pod Vejdou se utrhla krajnice a sjeli jsme do řádného náklonu. Obávám se, že jakožto kopilot jsem měl potřebu si v tu chvíli vyměnit spodní prádlo, neb jsem se z okna díval asi z pěti centimetrů na plot sousedního pozemku. Vystoupili jsme a pohled to nebyl pěkný. Telefonát k našemu zkušenému řidiči, zavření diferáku, přepnutí všeho a druhý pokus o vyjetí. Teď už jsme byli na milimetry na plotě. Vylezl strážce objektu, opřel se o plot a s lakonickým: „Hmmm, to vám nezávidím,“ si zapálil cigáro. Jeho otázku, proč jsme to zastavili na nejpromáčenějším místě ve vsi, jsem ponechal bez odpovědi. Po krátké poradě jsme si řekli, že na vyproštění zavoláme hasiče. Potřebovali jsme jen přichytit navijákem, abychom při výjezdu z rigolu neporazili plot. Přijelo komando opálených hochů jak z Pobřežní hlídky a začali se radit. Po dvaceti minutách nám velitel zásahu řekl, že nám nepomůžou ani nás nepřidrží navijákem, protože prý zatím nevznikla žádná škoda. Poradí nám, jak vyjet, a kdybychom přepadli a něco zničili, tak nás vyprostí. Chápete to? Já ne. Odpor byl marný, velitel zásahu se jal radit a navigovat řidiče, což skončilo ještě větším zapadnutím a dalším kusem utržené krajnice. Já stál opodál se zbytkem hasičského výsadku, který začal nadávat, proč „ten idiot“ couvá, že to nedává logiku. Stoicky jsem odvětil, že to byl příkaz jejich velitele, který si to od nás nenechal vymluvit. Má přece zkušenosti. Po tomto debaklu hasiči chvíli řídili dopravu, pak přiběhli a řekli, že pro nás nic nemůžou udělat. Prý na nás zavolali policii ČR a jedou pryč. A odjeli.
Měl jsem fakt slzy na krajíčku. Slzy vzteku. Odchytli jsme nějaké vesničany, kteří nás navedli na traktoristu. Ten přiběhl, ještě dožvýkával knedlík od oběda, nakopl traktor, a za 10 sekund jsme byli na silnici. Poplácal nás po zádech, nic si nevzal a zmizel, že mu jinak vystydne oběd. Chlapík s cígem se ukázal jako dobrák a přinesl nám lopaty, ať uklidníme ten bordel, než přijedou policajti. Což jsme udělali a on se jen na nás usmál se slovy: „Co koukáte, kucí, tady se nic nestalo, já nic neviděl, ahoj a šťastnou cestu.“ Otočil se na podpatku a zmizel v kukani. Naskočili jsme do Vejdy a popojeli o kus dál na rozumné odstaviště, abychom ji zkontrolovali. Akorát přijel policajt. Vystoupil z auta a ptal se, co se děje a jestli jsme ho volali. Řekli jsme mu, že jsme si volali hasiče, protože jsme potřebovali pomoc. Ti nám pomohli tím, že zavolali policii, což je tedy on, ale my s tím nemáme nic společného a už nic nepotřebujeme…. Chvíli jsme řešili absurdnost situace, předložili doklady a upřesnili si, že do formuláře o zásahu je třeba napsat, že policii volali hasiči. Policajt byl v pohodě, jen trochu rozčarovaný, že sem jezdil zbytečně.
Vyčerpaní a unavení jsme naskočili a vyrazili směr domov, do zpěvu nám nebylo. Navíc auto jelo fakt divně, a když jsme přidali, začalo celé hrkat. Nejspíš jsme během celé taškařice něco rozsekali. Škoda mluvit. Za námi navíc jel nějaký borec, který pořád blikal a mával rukama. V Ruzyni spadly šraňky a šílenec z auta vyběhl rozrazil dveře řidiče: „Máš zavřenej diferák vole, proto ti to jede blbě.“ Zbytek cesty už proběhl dobře, jedno večerní pivo mě dokonale uspalo a krásný příběh cením až s lety.
3. Jak jsem zapad uprostřed přehrady (Martin R.)
Kdysi jsem míval felicii, kombíkovou, pár let starou. Měla celkem slušnou průchodnost terénem. Nejedno moderní suv by neprojelo to, co felda.
Coby mladej cucák jsem samozřejmě rád zkoušel, co všechno felinka umí mimo asfalt. Dneska bych se do takových věcí nepouštěl ani s náhonem na všechna kola. Leč mladej blbej neřeší, a jede.
Stalo se, že jednou v zimě vypravil jsem se k vypuštěný přehradě. Sjel jsem z mostu k rybářskýmu místu a tam objevím na dně vyježděný stopy. Tak mě napadlo že bude super projet se po suchém dně přehrady, kam mě ty stopy zavedou. Nijak mě netrápilo, že se teplota po několika týdnech podívala nad nulu. Modří už tuší, do jakýho nezdaru jsem se řítil. Stopy vyjeli rybáři za mrazu. No a po pár desítkách ujetých metrů se felina položila na břicho s kolama utopenýma v rozmrzlym blátě. A kurva.
Neklesal jsem na mysli. Hever, fošínka i polní lopatka byly stálý cestující. Vyhrabat díru pod prahem. Vetknout fošínku s heverem, zvednout auto, nanosit kameny do díry pod kolem a přesun k druhýmu kolu. Hurá, jde to dobře. Start zpátečka, spojka a jedem! Jedem půl metru. Hmmm, supr. Vyhrabat díru pod prahem. Vetknout fošínku s heverem, zvednout auto, nanosit kameny do díry pod kolem a přesun k druhýmu kolu. Start zpátečka spojka a jedem! Jedem půl metru. Hmm, kurva…. Ještě tři opakování, a stejnej pokrok. Takhle vyjedu nejspíš až v létě.
Volam kamaráda. Ať vezme co nejvíc vlečných lan. Já mám tři. Popíšu místo a čekám, až se objeví favorit. Favorit se objevil na mostě, brzo ale zase zmizel. Asi nepochopil, kde jsem. Zapínam vysílačku a halekám do éteru. Favorit se opět zjevuje na mostě a z vysílačky zní hurónskej smích.
Nebudu to natahovat. Pomocí spojených lan, síly favoritu a polní lopatky jsme felinu vytáhli. Byl to boj, ale u piva se tomu rádi zasmějeme i dneska.
4. Další nudný den v práci (Lukáš F.)
Každý občas spěchá, ale u balíkařiny se spěch dostává na jinou úroveň. Člověk je schopen udělat cokoliv, jen aby dohnal časovou ztrátu…
Bylo to pochmurné, mlhavé páteční dopoledne, hodně adres a šibeniční termíny svozů v Německu, do toho u Jítravy semafory s desetiminutovými intervaly a více než kilometrovými kolonami. Už z Liberce jsem měl 15 minut zpoždění na první adresu v Rynolticích a byl jsem rozhodnutý na těch asi deseti adresách kolem Rynoltic ztrátu dohnat. Jenže pořád mi v cestě stála kolona a nekonečný semafor. Instinktivně a skoro bez brždění jsem to těsně u konce kolony na prasáka strhnul na odbočku na Chotyni, že to projedu do Hrádku a z Hrádku na Rynoltice. To přeci není možný, aby nevedla nějaká rychlejší cesta mezi Dolní Suchou a Dolním Sedlem.
Zpomalil jsem, rychle jsem vzal do ruky telefon a začal koukat do mapy. Vida, vypadá to, že tam cesta je, co na tom, že posledních 500 metrů je čárkovaných, to půjde. Vrátím telefon do držáku a během deseti vteřin odbočuju na lesní cestu se zákazem vjezdu mimo Lesů ČR a dopravní obsluhy. Cesta sice není nejlepší, je to štěrk míchaný s asfaltem, spousta hrbolů a široké žlaby na odtok vody napříč, takže v autě poskakuju jak na bejkovi, ale služební je služební a furt udržuju 70 km/h. Po třech kilometrech poskakování vidím odbočku někam dolů do lesa, rychlý kouk na mapu a letím dál rovně. Za 500 metrů za odbočkou docela překvápko, ostrá pravá, hodně úzká a po bahně do kopce, podřadím, vypnu esp a jen doufám že mě zadokolka podrží, vyjedu kopeček a ejhle rovinka, zastavuju. 100 metrů před sebou vidím klopenou louku směrem dolů s trochu jasným náznakem cesty. Horší je to co vidím těch 100 metrů před loukou.
Vlevo obří kaluže, bojím se, že tam zůstanu, uprostřed elektrický sloup a vpravo asi tak 2,5 metru bahna na projetí. Rozhodnu se pro tu pravou jedinou schůdnou cestu pro sedm a půl metru dlouhou krávu a pomalu pouštím spojku, abych zbytečně nezahrabal a neztratil trakci. Iveco se rozjíždí, na milimetry míjím řidičovým zrcátkem sloup, jedu kousek rovně, že začnu točit kolem sloupu, a cítím, že mi předek ujíždí víc doprava, než bych chtěl. V ten moment se auto začíná naklánět. Rychle to zašlápnu, zatáhnu ručku, chcípám auto a jdu se podívat co se stalo. No co by, pod bahnem rozmáčený jíl, pod zadkem ale pořád bahno a v něm kameny. No co, tak to vycouvám a vystojim si frontu, přijedu holt na svozy o půl hodiny dýl, jednou se přece nepodělaj. Sedám zpátky, odbržďuju, pomalu couvám, akorát ten kámen byl plošší a kluzčí, než jsem čekal. Tak už tam mám i zadek. Vylejzám s telefonem z auta a rovnou vytáčím kolegu. „Hele zapadl jsem, potřebuju vytáhnout a posílám souřadnice."
Kolega přijíždí do deseti minut ze strany od louky a konstatuje: „To si děláš pr*el…"
Rychle organizuje práci, Rynoltice odvezeš potom, to Německo fakt hoří, musíme nejdřív tam, pak to vytáhnem, budem naložený a aspoň to bude líp sedět. Přehážeme balíky z auta do auta, zamkneme Iveco a letíme do Němec.
Po asi hodině se vracíme na místo činu, kolega na svoje Iveco nasazuje řetězy a volá dalšímu kolegovi, protože myslí, že to sám nedá. Zjišťujeme, že máme jen jeden řetěz a jedno ne zrovna pevný lano, takže jedeme do Liberce koupit další lana. Koupíme čtyři ocelový lana a jedeme zpátky, mezitím se k nám přidává další kolega s Jumperem, takže máme plnou sestavu a snad se to povede. Když jsem zapadl, bylo asi půl dvanácté, teď už je půl čtvrté odpoledne.
Jumper i kolegovo Iveco mají nasazené řetězy, já sedám do svého a začínáme cukat. Moje Iveco se začíná hýbat, jenže ne směrem nahoru. nýbrž směrem dolů. Takhle to nepůjde. Spojujeme lana k sobě, zpevňujeme řetězem a vytváříme páku o strom, Iveco s Jumperem znovu zabírají, moje Iveco se začíná pohybovat směrem nahoru, když v tom rána. Ruplo první ocelový lano. Dobrý, tak to zkusíme ještě jinak, použijeme ty klasický konopný. Moje Iveco se znova hýbe nahoru, rána a Jumper svlečený z řetězů. Nasadíme znova. Znovu další a další pokusy, Jumper se začíná zahrabávat, další pokusy, pod Jumperem výkop na bunkr..
Iveco tahá Jumper ze zákopu, předěláme lana a jde se pokračovat, začíná se smrákat. Volá šéf, po trošku delším rozhovoru se spoustou peprných nadávek dostáváme číslo na traktor 500 metrů odsud, za pět minut přijíždí Zetor 7745, zapřáhne své lano a během půl minuty jsem ze zajetí jílu venku. Nechá mě na laně ještě přes tu promáchanou klopenou louku, kdyby náhodou, pak mě odpojuje a s dvěma sty korunami v kapse (víc nechtěl) mě opouští se slovy: „Příště když chceš ochcat tu kolonu, musíš odbočit doprava do lesa, ty vole, tam je to sjízdný normálně."
Od té doby už si cestu nezkracuju pokud cestu neznám…
Slíbené dárky posíláme výhercům. Díky za účast a gratulace všem!
Za krásné ceny děkujeme společnosti Jaguar Land Rover.
