Slavní za volantem: Paul Newman

Když se začne mluvit o hollywoodských legendách, rychlých autech a závodění, většinou jako první padne jméno Steve McQueena. Ať už kvůli slavné honičce v Bullittově případu, neméně slavnému filmu Le Mans nebo celé jeho závodní kariéře a neuvěřitelně vytříbenému vkusu na rychlá auta. McQueen byl “King of Cool” – král stylu. Měl legendární auta, krásné ženy a přirozený talent závodníka. Mluvit o McQueenovi je jako mluvit o výhře v loterii. Mít to, co on, je něco, o čem jste vždycky snili, ale nikdy to nebudete mít. A je otázka, jestli byste byli nejšťastnější na světě, kdyby se vám to podařilo.

Newmanův příběh je spíše “americký sen” než výhra v loterii

Proto si myslím, že by řeč o hollywoodských legendách, rychlých autech a závodění měla mezi skutečnými nadšenci do aut začínat jiným jménem. Tím jménem je Paul Leonard Newman. Závodník, majitel závodního týmu a herec. A myslím, že sám by to napsal přesně v tomto pořadí. Jeho automobilový příběh není výhra v loterii, kde dostanete darem talent a spoustu peněz, abyste si ho mohli užívat. Jeho příběh je spíše onen příslovečný “americký sen” – pořád potřebujete spoustu štěstí, ale tím hlavním je píle a úsilí. Je to příběh vypracování se z nuly a také příběh, který dává naději, že můžete dokázat něco nového, přestože už vám dávno není dvacet. 

Paul Newman byl podle všeho automobilovým nadšencem už od relativně mladého věku a jako hollywoodská hvězda si mohl dovolit lecjaký úchvatný stroj. Vlastnil prý Mercedes 300SL Gullwing a Porsche 911S z prvních let výroby, ale zdá se, že jeho skutečný automobilový vkus mířil jiným směrem. Směrem, který byl méně cool navenek, ale o to zajímavější uvnitř. O jeho sérii “sleeperů” už jsme psali dříve, ale pojďme si je zopakovat:

V roce 1963, kdy většina jeho kolegů řídila některé z Ferrari řady 250, Jaguar či Porsche, si Newman pořídil Volkswagen Brouk kabriolet. Červený. Jen těžko byste našli auto, které by v té době bylo pro muže po třicítce méně cool. Jenomže Newmanův Brouk zůstal v srdci Broukem jen nedlouho. Za čas putoval do dílny ladiče Jerryho Eiserta, který mu broučí srdce vyrval – a nahradil ho mnohem mocnějším small-blockem Ford o objemu 351 kubických centimetrů (5,8 litru) a výkonu pravděpodobně hodně přes 300 koní. Newman v něm prý s oblibou trápil řidiče rychlých vozů na Mullholand Drive. Nakonec ale podlehl tlaku svých manažerů a auto věnoval jakési střední škole.

Mnohem později, v osmdesátých a devadesátých letech, si Newman nechal postavit ještě další dva “sleepery”. Oba začaly svůj život jako kombíky Volvo – první byla 745 GLE, do které byl implantován turbem přeplňovaný šestiválec z Buicku Grand National, druhá byla 960, do které nechal namontovat pětilitrový osmiválec Ford s kompresorem. Výsledek prý měl 380 koní, což v době, kdy nejvýkonnějším sedanem na světě byl jen nepatrně výkonnější Jaguar XJR, nebylo vůbec špatné.

Ale auta, kterými Newman jezdil po silnici, měla od roku 1969 jen malý význam. Tehdy totiž při natáčení filmu Winning poprvé naplno přičichl k závodění a našel se v něm. Byl to pro něj nový svět a i když mu v té době bylo už čtyřiačtyřicet let, uchvátil ho. Jak později sám řekl:

“Nejsem zrovna ladný člověk. Byl jsem mizerný lyžař, mizerný tenista, mizerný hráč fotbalu a mizerný tanečník s kýmkoliv jiným než s mou ženou Joanne. Jediná věc, ve které jsem kdy dokázal najít ladnost, bylo řízení závodního auta.”

Ve svých začátcích byl Newman příšerný, ale byl si vědom toho, že dobrým se stane jen pílí a tréninkem

Ladnost ale zpočátku neznamenala rychlost. Všichni, kdo byli u jeho závodnických pokusů, když trénoval v závodnické škola Boba Bonduranta kvůli natáčení Winning, nebo kdo byli u jeho závodnických začátků, se shodují, že byl zpočátku příšerný. A uznával to i on sám. Byl si vědom toho, že závodění vyžaduje spoustou schopností a zkušeností, které lze nabýt jen pílí a tréninkem. Musíte věci nejdříve hodněkrát pokazit, abyste je nakonec dokázali udělat dobře.

Proto také nezačal závodit s Ferrari nebo Porsche, jak by nepochybně mohl a jak by to typická hollywoodská hvězda pravděpodobně udělala. Ne, jeho prvním závodním strojem byl Datsun 510. Dnes možná legendární stroj, ale legendární ve stejném smyslu jako v Evropě BMW E30 či v Japonsku Toyota Corolla AE86. Malý krabicoidní sedan, který byl levný a praktický, ale zároveň dostatečně obratný a sportovní, aby mohl vychovat novou generaci nadšených řidičů a závodníků. Přesně ten typ auta, na kterém se můžete začít otrkávat, abyste se později vypracovali výše. A také ten typ auta, se kterým mohl závodit téměř každý, aniž by musel disponovat rozmařilým rozpočtem.

Značce Datsun zůstal Newman věrný, ale postupem času začalo být jasné, že jeho závodění má šanci být něčím víc než jen rozmarem hollywoodské hvězdy. V roce 1972 nastoupil do svého prvního profesionálního závodu za tým Bob Sharp Racing a postupně postupoval na “potravním řetězci” okruhových závodů výš a výš. Z Datsunu 510 postupem času přesedl do mnohem ostřejší 280ZX a jeho píle a odhodlání přinášely první ovoce. Začal vyhrávat závody a ve druhé polovině sedmdesátých let už ho závodní kolegové brali vážně. V roce 1976 poprvé vyhrál titul šampiona SCCA v produkční třídě D na Triumphu TR6. A z herectví se čím dál víc stávalo jen něco, co mělo “zaplatit účty”.

Jak moc dobrým se dokázal stát, ukázal až konec sedmdesátých let, konkrétně rok 1979. Tehdy se mu v průběhu jediné sezóny povedly dva velkolepé úspěchy. Tím prvním bylo další prvenství s šampionátu SCCA, tentokrát na Datsunu 280ZX, což znamenalo pro japonskou značku historický úspěch. Tím druhým byla účast na 24h LeMans, kde startoval s Porsche 935 “Moby Dick” a v týmu s majitelem Dickem Barbourem a jezdcem F1 Rolfem Stommelenem dokázali vybojovat druhé místo celkově a první ve své třídě. Newmanovi v té době bylo 54 let, a jeho závodní kariéra ještě zdaleka nekončila, i když do LeMans se už kvůli přílišnému zájmu paparazziů jako závodník nikdy nevrátil.

Kéž by mi bylo zase 81, postěžoval si Newman poté, co dojel do cíle čtvrtý

Na amerických okruzích zářil dál. Dvakrát získal titul v SCCA na vozech Datsun (v letech 1985 a 1986), a startoval i ve spoustě dalších závodních sérií a podniků. V roce 1995 se stal ve věku 70 let a osmi dnů nejstarším závodníkem, který kdy dokázal zvítězit ve významném závodě, když byl součástí týmu, který zvítězil na 24h Daytona. Naposledy tamtéž startoval o deset let později. Jeho úplně posledním závodem byl závod SCCA třídy GT-1 ve Watkins Glen v roce 2007. Jeho Corvette se startovním číslem 82, které symbolizovalo jeho věk, dojela na čtvrtém místě…

Newman se však nevěnoval závodění jen zpoza volantu. Už na konci 60. let založil spolu s Billem Freemanem závodní tým, který dosáhl slušných úspěchů v sérii Can-Am. Když však seriál Can-Am začal skomírat, začal se poohlížet po jiné variantě a nakonec se, částečně zásluhou jezdce Maria Andrettiho, dal dohromady se svým dřívějším soupeřem Carlem Haasem a pustit se do závodů Champ Car. 

Výsledkem byl tým Newman/Haas, který od roku 1983 do roku 2012 získal 8 titulů v seriálech Champ Car a Indy, a jezdila pro něj taková jména jako již zmiňovaný Mario Andretti, jeho syn Michael, Nigel Mansell nebo Sébastien Bourdais, který v letech 2004-2007 získal čtyři tituly po sobě. Paul Newman přitom rozhodně nebyl jen nějakým maskotem ale zcela platným členem vedení týmu – díky jeho klidu, vstřícnosti a schopnosti najít kompromis mohla v týmu panovat skvělá atmosféra, díky které mnoho jeho bývalých závodníků označuje Newman/Haas za nejlepší tým, ve kterém kdy jezdili. 

Ostatně důkazem toho, že Paul Newman rozhodně nemohl být špatným manažerem, je i jeho potravinářská firma Newman’s Own, která začala výrobou jeho oblíbených salátových dresingů, které dělal pro přátele, a skončila jako gigant s nabídkou sahající od organických potravin přes kvalitní vína až po mraženou pizzu onebo ovocné šťávy. Od svého založení v roce 1982 vydělala 400 milionů dolarů – a 100% z této částky mířilo na charitu, včetně Newmanovy vlastní organizace Hole in the Wall Gang Camp, která pořádá bezplatné tábory pro nemocné děti.

Nakonec se Newman dostal dokonce i k tomu, aby natočil (tedy spíše namluvil) opravdu skvostný film o autech – v roce 2006, dva roky před svou smrtí, se stal hlasem Doca Hudsona ve skvělém animáku Auta. Měli jste pocit, že když Hudson vysvětluje Blesku McQueenovi, jak se jezdí na hliněném oválu, znělo to, jako by to vysvětloval profík? Připadal vám Doc jako šéf týmu vážně realistický? Teď už víte proč – Paul Newman nemusel roli starého závodníka a týmového šéfa vlastně vůbec hrát. Doc Hudson byl vlastně on sám…

Newman možná nebyl prvoplánově cool, po jeho boku se nestřídaly nejkrásnější ženy světa a v jeho garáži ta nejexotičtější auta. Nebyl přirozený talent, který si prostě jednou sednul do auta a zjistil, že je rychlý. S trochou nadsázky byl Paul Newman normální chlap, který chodil do práce aby si vydělal na živobytí a o víkendu mohl závodit. Pravda, jeho prací bylo natáčet hollywoodské trháky a díky tomu měl poněkud usnadněný start do vyšších pater závodění, ale ve výsledku nedělal nic jiného, než může dělat kdokoliv z nás. Samozřejmě, ne každý z nás může závodit v Le Mans nebo Daytoně – nejspíš skončíme kroužením po Sosnové nebo Vysokém Mýtě. Ale to nám nemusí zkazit slastný pocit z vítězství a radost z toho, že se nám podařilo posunout sami sebe o kus dál. A je to také lék na výmluvy, že “tohle už začít dělat nemůžu, na to jsem moc starý” nebo “na to nemám, jsem moc nešikovný”. 

Takže si někde sežeňte film Adama Carolly “Winning: The Racing Life of Paul Newman”, pusťte si ho a potom běžte pracovat na tom, jak si své sny splnit, protože nikdy není pozdě.