První láska

Nejsem odborník na auta, ale řekla bych, že na ženskou toho vím o autech poměrně dost a to nejen pro to, že žiju s motoristickým novinářem. Auta byla odjakživa mým koníčkem a vždycky mě zajímala spíš ta, která něco umí, než ta, která se honosí pouze luxusním vzhledem nebo nedej bože pokusem o něj a rozhodně nepatřím do kategorie žen a dívek, jejichž jediným a největším snem je vlastnit Mercedes SLK nebo podobnou pitomost.  Ani teď se ale nerozepíšu o tom, jak moc bych chtěla sedět za volantem Bugatti Veyron SuperSport jedoucího rychlostí 431km/h, protože bych nechtěla. Nebo o tom, že nejhezčí auto všech dob je podle mého (a klidně mě za to odsuďte) Chevrolet Suburban a vše co je menší než právě tahle vesměs černá ocelová skládačka je pro ženu jako jsem já, tedy něco málo přes půl druhého metru měřící, necelých 50 kg vážící, narozenou koncem osmdesátých let, naprosto nedostačující. To co vám chci říct je, jak jsem se vlastně k autům dostala já …

Ano, hádáte správně, byla to láska a pořád je, vlastně možná osudová láska a první velká, na kterou se nikdy nezapomíná. Je to jako z příběhu od Danielle Steele. Byl chladný listopadový večer roku 2007. Vítr mi čechral vlasy a po tvářích se mi hrnulo cosi, co by se dalo přirovnat k Niagara Falls. Šla jsem smutnou ulicí v jedné z pardubických čtvrtí a v tom jsem HO uviděla. Stál tam, byl velký, trochu špinavý a zdálo se, že kouká přímo na mě. A v ten okamžik jsem veděla, že na tenhle pohled nikdy nezapomenu. Ano, byl to on, můj vyvolený, moje první velká láska, která mě drží dodnes. Ford Galaxy 1.9 TDi z roku 1997 v bílé barvě. K tomu abych na něj přestala myslet mě nepřesvědčilo ani to, že každý jeho díl měl o něco málo jiný odstín bílé barvy, pravý zadní blatník, promintě mi ten výraz, „zblitý“ od nafty a oloupané černé fólie na sklech.  V té době jsem ještě netušila, co všechno s ním zažiju a možná, že kdybych to tušila, vzala bych rychle nohy na ramena a pádila rychlostí už zmíněného Veyronu SuperSport rychle pryč. Ale nestalo se to a tak se začala psát historie.

Podle toho, co vím od jeho prvního majitele, do Čech přijel Galax někdy v roce 2005, vykuchaný a skoro o půlku kratší, než by měl podle techničáku být. Samotné uvedení do provozu trvalo necelý rok a když poprvé vyjel do pardubických ulic, byl zde prvním autem svého druhu. O pár dní později se vydal na první dlouhou cestu a oproti očekávání všech, trasu Česká republika – Německo, zvládnul bez problémů. Od té doby podával neuvěřitelné výkony a v okruhu lidí, kteří se živili a nejspíš doteď živí „taháním“ všeho, co má motor ze zahraničí, se stal legendou.

Když jsem poznala toto vozidlo já, mělo na otřískané šedivé palubní desce v kolonce najetých kilometrů neuvěřitelné číslo dosahující skoro půl milionu a v technickém průkazu několik dalších majitelů. Vždy se ale vrátilo na ono zmiňované parkoviště ke svému původnímu majiteli. Galax měl tendence nechávat všechny své pozdější majitele na místech, kde by ani ten nejšílenější vyznavač adrenalinových sportů nechtěl zůstat. Nevím, jestli to bylo zrovna zásluhou jeho technického stavu, ale pravdou zůstává, že v rukách svého původního majitele nikdy podobný zákeřný kousek neprovedl. Ten „ďáblův stroj“, jak ho nazývali ostatní majitelé, byl často odsuzován k záhubě a ne jednou bylo jeho vinou jméno Boží bráno nadarmo. Ale i když jsem často čekala, kdy roztáhne kola, lehne na „břicho“ a zařve „kašlu na vás, nikam nejedu“, urazil ještě dalších pár set tisíc kilometrů bez větší závady.

Během té doby nechal majitel několikrát stočit kilometry na přijatelných 350 tisíc. Ne proto, aby auto prodal, ale aby jeho zákazníci nepojali podezření, že to, pro co jel, se do jejich rukou nikdy nedostane. Rozhodně musím také říci, že i přes ten neskutečný počet najetých kilometrů, když se Galax umyl a naleštil, vypadal jako by právě sjel z výrobní linky a nikdo, kdo viděl fotografie jeho původního stavu nechtěl věřit, že se jedná o ten samý automobil. Pravda, při pohledu do útrob vozidla už dojem tak slavný nebyl, neb se pyšnil několika kakaovými skvrnami velikosti mexického dolaru na všech sedačkách, které měl a rýhy a škrábance na plastech v interiéru se daly zamaskovat jen těžko. Přes to se ale nenašel jediný člověk, který by byl schopný podle jeho vzhledu alespoň řádově odhadnout reálný počet najetých kilometrů.

Za své působení Galax zažil spoustu neskutečných událostí, od nacpání výfuky z výprodeje od podlahy až po střechu, přes upadlý motor až po grilování (v tom pravém slova smyslu!!) za jízdy. Přivezl neskutečné množství aut a všeho, co se jen přivézt dá, najel neuvěřitelné množství kilometrů, způsobil několika lidem téměř infarkt a zapříčinil se o to, že jsem pojala tento druh vozů za jediný smysluplný v dějinách lidstva, alespoň do té doby, než jsem poprvé viděla Chevrolet Suburban. Jako jedno jediné auto, které znám, taky absolvoval přetočení kilometrů z nereálných na reálné, přežil nesčetněkrát srážku se zvířaty všeho druhu, z nichž nejkurióznější byl asi střet s psychotickým dravcem pokoušejícím se proletět čelním sklem. Sklo přežilo, dravec nikoliv – ale tak už to na silnicích chodí.

V roce 2008 jsem si stejně jako původního majitele tak trošku přivlastnila i auto a popravdě jsem byla patřičně hrdá na to, že zrovna já jsem jeho novým majitelem, alespoň papírově. I já seděla nesčetněkrát za jeho volantem a najela jsem s ním za ten rok, co byl můj tolik, kolik někteří lidé nenajezdí za celý život. Zažila jsem v něm spoustu krásných chvil, ale také spoustu zážitků, které bych si raději odpustila.

Galax měl kdysi přídavnou nádrž, jejíž hrdlo ústilo do podlahy v kufru a stejně tak jako nafta zanechala nevyčistitelnou skvrnu na koberci kolem onoho otvoru, nechal Galax nevyčistitelnou skvrnu i v mé paměti a to v dobrém slova smyslu. Jen málo kdo ví, že se zmizením původního majitele zmizel i „bílej Galax“, ale kdyby se náhodou někdy někde objevil a byl na prodej, koupila bych ho zpět i když nemá v podstatě žádnou cenu. Pro mě to auto vždycky bylo a vždycky bude to nejlepší, jaké jsem kdy poznala …