Nejpodivnější ostré verze produkčních automobilů

Ostrá verze běžného produkčního modelu je logický krok. Ba co víc, je to vlastně do značné míry win – win řešení jak pro zákazníka, tak pro výrobce. Auto je už hotové, vývoj zaplacený, stačí k nejvýkonnější variantě připevnit pár znáčků, nějaký ten decentní bodykit a v případě tech snaživějších výrobců třeba i nějakou tu úpravu podvozku a brzd. A je to. Náklady plus / minus nic a výsledek skvost.

I pro zákazníka má ale takové auto svůj význam. Na první pohled by se mohlo z výše popsaného zdát, že tu spotřebitel za své peníze vlastně nic moc nedostane, to je ale nedorozumění. Jasně, reálně je to často opravdu jen pár plastů přilepených na karoserii běžného modelu, ale i to stačí, aby se váš vůz vymanil z šedi městského parkoviště. Nemusíte si nutně pořizovat drahý a nepraktický roadster, když auto stejně chcete používat prostě jen jako auto a jediné marnivé přání je, aby se ten váš vůz aspoň trochu vymykal průměru.

Třeba taková Škoda Fabia první generace v provedení RS. Stále to byla Fabia, dokonce měla populární úsporný vznětový motor TDI, byla ale rychlá a díky bodykitu a hezké barevné kombinaci interiéru i exteriéru vystoupila z řady. Krom toho bylo tohle auto na svou dobu i obstojně rychlé a to samozřejmě při zachování všech praktických stránek modelu Fabia.

Něco trochu jiného v posledních letech předvádí značka Toyota se svou ostrou verzí modelu Yaris. Tahle malá Toyota představuje globálně jeden ze základních kamenů městské a příměstské individuální dopravy, Yarisů továrna chrlí obrovská množství a jsou to takové ty dokonalé šedé myši, které prostě slouží a slouží.

I model Yaris se dočkal své ostré verze, tady ale šel výrobce s úpravami mnohem dál. Yaris GR, jak se tahle věc jmenuje, toho s tím obyčejným Yarisem nemá zas tolik společného. Ano, je to kompaktní hatchback, na úplně první pohled dokonce možná vypadá skoro stejně, už druhý pohled ale odhalí, že tu něco nesedí. Tak třeba počet dveří. Běžný Yaris je pětidveřový hatchback, provedení GR má ale ve skutečnosti úplně jinou karoserii a jen jeden pár dveří. I po technické stránce je Yaris GR docela jiné auto, je tu například pohon všech kol, o zběsilém motoru ani nemluvě.

Oba tyto přístupy k ostré verzi jsou naprosto legitimní. Fabia RS představuje marnivou verzi obyčejného a praktického kompaktního auta, Yaris GR potom rallyový speciál pro běžné smrtelníky a pokračovatele tradice, kterou můžeme sledovat až k autům jako modro-zlaté Subaru Impreza STi, Mitsubishi Lancer Evo či Lancia Delta HF Integrale.

Touha postavit něco speciálního na základech masově vyráběného modelu přivedla některé výrobce až k poměrně pozoruhodným kreacím. Ne vždy je samotný základ vhodný pro sportovní úpravu, to však neznamená, že to navzdory tomuto faktu někdo přecijen nezkusí.

Jeep Grand Cherokee Trackhawk

Tohle auto vzniklo v dobách absolutního šílenství tehdejšího koncernu FCA (dnes Stellantis). Tato korporace, sdružující italský Fiat a americký Chrysler spolu se všemi jejich přidruženými značkami, v té době působila na první pohled jako něco, co musí každým dnem definitivně zavřít své brány. Nové modely se objevovaly ve velice nepravidelných intervalech, společnost ukončovala výrobu úspěšných modelových řad bez náhrady. Tak skončil třeba tolik populární Fiat Punto. 

Zároveň to ale byla doba naprosto šílených kreací. Koncern FCA jako kdyby neměl mít v nabídce snad ani jedno normální auto, skoro se zdálo, že se vedení společnosti ujala parta dvanáctiletých dětí. Jedním z mnoha výsledků této politiky byl i Jeep Grand Cherokee Trackhawk. 

Na první pohled se tohle auto příliš neodlišovalo od standardního modelu. Jasně, byla tu nějaká velká kola, stylisticky trochu upravené nárazníky a trochu výraznější koncovky výfuků, ale pro toho, kdo nebyl se situací plně obeznámen, to byla prostě jen nějaká vyšperkovanější verze tuctového Jeepu.

Ti, kdo situací obeznámeni byli, však věděli, že je tu ještě jedna úprava, kterou Jeep provedl. Pod kapotu totiž konstruktéři umístili motor V8 6.2 Hellcat o výkonu 718 koní. To byla a dodnes je skutečně masivní strojovna. Zbytek auta ale zůstal bez výraznějších změn, žádnou velkou sofistikovanost proto nečekejte. Tohle auto se tváří jako obyčejný Jeep s absurdní porcí výkonu a přesně tím také je.

Smart Brabus Crossblade

Autíčka Smart svého času vytvořila podobný fenomén, jako dnes dejme tomu Tesla. Smart byl naprosto jiný a nepodobal se ničemu, co jste mohli na silnicich (či v tomto případě spíš v ulicích) potkat. Extrémně kompaktní rozměry ze Smartu dělaly krále městské džungle. 

Je pochopitelné, že něco tak praštěného a svým způsobem brzy i kultovního neušlo pozornosti úpravců a protože Smart byl a stále je pod křídly značky Mercedes-Benz, není divu, že se do věci brzy vložila ladičská společnost Brabus. Vznikly tedy upravené verze Smartu s většími koly a takovými těmi Brabus-věcmi - ostatně vznikají dodnes.

Už tohle by Smartu Brabus dalo právo včlenit se do našeho dnešního výčtu, protože ruku na srdce, tohle sportovní náčiní není a nikdy ani být nemůže. Jenže to bysme se spokojili s málem. Ještě je tu totiž Crossblade. Brabus se rozhodl jít s úpravou minivozítka až úplně na dřeň a odstranil všechno, co jeho technikům připadalo přebytečné.

Místo dveří tu tak zůstalo jen jakési výklopné zábradlí, místo čelního skla průhledný pásek jak z motorky a místo střechy jen vítr ve vlasech. Smart Brabus Crossblade tak dal pojmu otevřený vůz zcela nový nádech. Já vlastně vůbec netuším, k čemu mělo tohle autíčko sloužit. Idea se snad točila kolem křivolakých uliček francouzské Riviery, kde by takový automobil s přimhouřením obou očí snad i dával nějaký smysl. Podle mě ale nedává smysl vůbec nikde a vůbec ničím a právě v tom je jeho krása a kouzlo.

Opel Meriva OPC

I konzervativní značka Opel má své ostré sportovní verze. A teď se nechci vracet k legendám jako Manta či Calibra, tyhle sporťáky dnes nechme stranou. Dnes je to o speciálních verzích obyčejných aut. A tady má Opel hned dvě esa v rukávu. 

Opel tradičně používal značku OPC. Za touto zkratkou se ukrývá název Opel Performance Center a takto označená auta představují v nabídce značky onen pomyslný vrchol podobně jako třeba RS u naší domácí Škody. Začátkem nového milénia se ale divize OPC maličko utrhla ze řetězu.

Že se na sportovní provedení upravují hatchbacky, sedany a někdy i kombi, na to už jsme si tak nějak zvykli. Ale MPV? A přesně to Opel, tahle veskrze konzervativní značka s odporem k jakýmkoli experimentům, udělal. Začalo to modelem Zafia OPC. Ta přišla v roce 2001 pouhé dva roky po uvedení modeu na trh, nabízela decentní a velmi povedený bodykit a motor o výkonu lehce pod 200 koní. To ze Zafiry dělalo nejrychlejší evropské MPV, když dokázala pokořit rychlost 220 km/h a stovku dávala za asi osm vteřin. 

Jasně, z dnešního pohledu žádná hitparáda, ale tenkrát nic podobného k dispozici prostě nebylo. Jenže Zafira OPC ještě pořád není to nejbláznivější, s čím Opel v těch letech přišel. O čtyři roky později totiž divize OPC představila svou kreaci na téma menšího MPV Meriva. Vážně, pokud se vám tahle informace doposud vyhýbala, potom vězte, že tohle se opravdu stalo. Opel Meriva OPC. Přeplňovaná jedna-šestka dávala téhle bublině na kolech hezkých 180 koní.

Stejně jako v Zafiře, i tady proběhly nějaké ty stylistické úpravy a poladěný byl i podvozek. Udělalo to z Merivy sexy sportovní auto? Asi ne, dnes patří spíš mezi pozoruhodnosti našeho motoristického světa. I tak jsem za Merivu OPC rád, bez takových nesmyslů by nás vlastně ta auta ani nebavila.

Mercedes-Benz A210 Evolution

Pohnutou historii nejmenšího Mercedesu asi všichni znáte. Maličké autíčko bylo prvním pokusem rozšířit modelovou nabídku značky i do dosud neprobádaných vod. Dnes nám to může připadat normální, ale uvědomme si, že v té době měl za sebou Mercedes jen jeden podobný krok a to když představil model 190 (předchůdce dnešní Třídy C).  A věřte nebo ne, to byl ve své době hodně kontroverzní tah, kterým si Mercedes vysloužil kritiku nejen od sých skalních fanoušků, ale i od odborné veřejnosti. Malý sedan v porfoliu Mercedes-Benz? Svatokrádež!

A jen pár let poté přichází Třída A, maličké autíčko prapodivného tvaru i konstrukce. Ještě dříve, než se hejt nad úpadkem kdysi věhlasné značky může rozjet naplno, dochází k dalšímu maléru. Při testech se objeví nepříjemná tendence novinky převracet se kolečky vzhůru. Zkrátka tohle auto to nemá v životě snadné.

Proto možná překvapí, že i tohle auto ke konci svého životního cyklu dostane vrcholné speciální provedení. Stranou teď nechme bláznivé verze A32 AMG či dokonce A38 AMG s dvojicí motorů (jop, to auto mělo v kufru druhý motor, vážně), obě tato vozidla skončila ve fázi prototypu. Je tu ale ještě třetí speciál a ten už do výroby šel, model A210.

Pod kapotou tohohle auta byl umístěn čtyřválec 2,1 litru (jo, tenkrát ještě označení modelu mělo nějakou logiku, krásné časy to byly) a výkonu nijak oslnivých 140 koní. Poněkud překvapivě tahle věc nenesla oficiálně označení AMG, tohle byl prosím pěkně Evolution. Snad tak Mercedes chtěl připomenout podobný osud Třídy A a modelu 190, spíše ale chtěl odlákat pozornost od faktu, že Mercedes-Benz A210 Evolution kromě toho o trochu vyššího výkonu a červeného proužku na boku vlastně nenabízel nic moc navíc.

Alfa Romeo for Maserati

A zakončíme to dnes Alfou Romeo. Právě v těchto dnech naši kolegové v Brně testují intenzivně Fiat 500 Abarth v provedení Ferrari Dealer Edition. A jak to zní, tak to vážně je, tahle pětistovka byla určená dealerům značky Ferrari jako náhradní auto pro servis maranellských plnokrevníků, jakkoli to může znít bizarně. Ale koho to překvapuje, jak už jsem zmínil, koncern FCA v té době normální věci prostě nedělal.

O existenci Fiatu 500 pro potřeby dealerů Ferrari se obecně mezi petrolheady ví, už méně známý je ale fakt, že i pro sesterskou značku Maserati byla připravena speciální náhradní vozidla. Tady si úkol vzala na starost značka Alfa Romeo a připravila nejprve model MiTo a později i Giulia v provedení Alfa Romeo for Maserati. Obě auta stojí na základech vrcholných provedení QV, mají však unikátní lak i provedení interiéru, které by mělo dostát standardu Maserati.

Zda si takovou péči o zákazníky, jejichž vozy zůstávají v servisních dílnách, spojíte s proklientským přístupem či určitým přiznáním stavu věci stran spolehlivosti italských sporťáků, to už nechám na vás, pokud ale někdo víte o MiTu z této série, dejte mi prosím vědět. To auto bych naživo vážně moc chtěl vidět.

A to byl dnešní výčet podivností ze světa sportovních verzí běžných produkčních aut. Chybí vám v mém seznamu něco? Máte svou oblíbenou speciální edici některého automobilu? Podělte se s námi v komentářích!