Rodina modelů Mini se rychle mění, objevují se a zase mizí různé variace na téma malého městského autíčka. Zatímco některá SUV a crossovery či jiné zcela nekonvenční karosářské kreace jako kupé či roadster v nabídce dlouho nezůstaly, stálicí je základní třídveřový hatchback, který jako první doplnil už v roce 2004 i kabriolet. To jsou ta dvě skutečná Mini, bez kterých by ta všechna ostatní nedávala vůbec žádný smysl.
A já mám tahle Mini hrozně rád. Mám rád kompaktní auta, nejsem ten typ řidiče, který se nejlépe cítí ve velkém masivním monolitu. Jenže malé auto, to často znamená také jisté kompromisy z hlediska techniky a provedení. Malá auta mají být přece levná… Ale co dělat, když chci kompaktní městské auto, ale zároveň vyžaduji kvalitu a výbavu, jakou znám z větších prémiových modelů? Naštěstí existuje několik řešení a tím asi nejvíc ikonickým prémiovým hatchbackem je právě Mini.
To přitom vůbec nebyla samozřejmost. Když BMW odkoupilo značku Mini, existovalo několik plánů na její budoucnost. Všechny si držely odkaz na tradici malého britského autíčka, zatímco jedny ale šly spíše po jeho podstatě a hledaly řešení pro dostupné miniaturní městské auto s velkým vnitřním prostorem, jiné šly spíše po linii designu a stylu. Dnes už víme, že zvítězil design. Toto rozhodnutí nebylo hned přijato s nadšením, milovníci značky v něm spatřovali odklon od filozofie Mini, BMW však očividně vsadilo na správnou kartu.
V posledních vlahých dnech babího léta jsem tedy rád kývl na test kabrioletu Mini. A to nejen tak ledajakého, dnes tu máme ten vůbec nejlepší kousek, jaký si můžete přát, tedy Mini Cabrio John Cooper Works. Kromě větru ve vlasech nás tak dnes čeká i nějaká ta zábava za volantem a 231 koní z přeplňovaného čtyřválce.
Retrodesign Mini má stále své neopakovatelné kouzlo. Designéři Mini přitom nemají vůbec snadnou práci. Však tohle je již čtvrtá generace malého retro hatchbacku a každý nový model musí být dostatečně jiný a přitom vlastně pořád stejný. A tady musím tvůrce pochválit. Nové Mini je zas o něco uhlazenější, modernější, ale ne příliš, jen tak akorát, aby si zachovalo svůj osobitý styl. V případě verze John Cooper Works tu potom máme navíc o něco agresivnější look. Vpředu je tu jiný nárazník s většími nasávacími otvory, vzadu zase muziku přitvrzuje výrazný difuzor a centrálně umístěná koncovka výfuku.
Celé je to takové naježené, ale přitom stále přívětivé a hravé. Prostě Mini. Líbí se mi i detaily v podobě britské vlajky natištěné na střeše či obtisknuté do grafiky zadních světel. Tyhle srandičky k Mini prostě patří. Záď kabrioletu mimochodem stále vychází z třetí generace Mini, zadní lampy tak nedostaly ten nový ostře řezaný tvar – zda to náhodou není výhoda, ponechám na zvážení ctěnému čtenáři. Testovaný kus dorazil v perfektní kombinaci černého laku a červených doplňků. Zajímavé je, že se skládací střecha prakticky nepropisuje do proporcí auta, je to stále hatchback s identickou linií střechy. Jen víko zavazadelníku se pochopitelně nevyklápí vzhůru.
Místo toho dostal kabriolet Mini víko sklopné opačným směrem. Má to své výhody i nevýhody. Nevýhodou je pochopitelně omezený vstupní otvor. Konstrukce střechy sice umožňuje po odjištění dvojice pák ještě o trochu přizvednout spodní okraj plátěné střechy a zvětšit tak otvor pro nakládání věcí, stěhovák z tohohle autíčka ale vážně nebude. Přitom ale kabriolet nepřišel ani o možnost sklopit zadní sedadla. A to je fajn, protože buďme k sobě upřímní, dozadu se stejně vejdou maximálně malé děti. Výhodou víka kufru naopak je, že vytváří jakousi lavičku, na kterou si můžete sednout či si sem odložit věci, než je poskládáte do skromného zavazadelníku.
Jenže to všechno není až tak podstatné, Mini tu není od stěhování nábytku, Mini je pro radost. A radosti najdete v tom malém autíčku vážně spoustu. Palubní deska už v první generaci novodobého Mini pracovala s motivem výrazného sdruženého ukazatele umístěného uprostřed. Z ručičkového rychloměru je dnes velký kruhový displej, princip ale zůstává nezměněný. Celkový tvar přístrojové desky tak je vlastně úžasně jednoduchý a čistý. To se ostatně týká celé kabiny, kde designéři rádi sahají k často neortodoxním, ale vlastně krásně jednoduchým řešením, třeba spodní příčka volantu, která je tvořená jen jakýmsi textilním páskem.
Tohle auto ale vychází z dílen BMW, tedy design se tu zároveň snoubí i s funkcí. Veškeré materiály jsou prvotřídní, Mini je v tomto ohledu skutečnou zmenšeninou prémiových mnichovských modelů. A najdete tu všechno, co můžete chtít či potřebovat. Pro řidiče je tu head-up displej, který naprosto dostatečně supluje přístrojovou kapličku, základní informace tak mám pořád přímo před sebou a nemusím kvůli odečítání rychlosti přeostřovat na onen obří centrální displej. Ten potom ukrývá mapové rozhraní vycházející ze systému iDrive, je ale doplněný o nějaké ty hračičky. Třeba si sem můžu nahrát vlastní tapetu.
Naprosto skvělá jsou sedadla. Mini John Cooper Works dostalo do vínku perfektní sportovní kožená křesla s výborným bočním vedením. Sedadla jsou pohodlná, podrží mě ale i při ostřejší jízdě, navíc jsou samozřejmě plně elektricky nastavitelná a vyhřívaná. Pozice za volantem s pro BMW typickým tlustým věncem je tak skvělá a i místa je tu vlastně víc než dost. O něco horší je to s výhledem. Směrem vpřed je situace dobrá, vzadu však plátěná střecha vytváří velké slepé úhly, zadní okénko je potom sice rozumně velké i vyhřívané, pochopitelně ale nemá svůj stěrač. A protože tvarem zůstává Mini stále hatchbackem, za deště dozadu prostě nevidím.
Je tedy na čase se střechy zbavit. Stáhnout střechu lze i za jízdy do rychlosti 30 km/h, otevřít ji ale lze i na dálku klíčkem, stačí podržet tlačítko odemykání. Nejprve se odhrne část přímo nad řidičem, čímž vznikne něco jako střešní okno. Dalším stiskem tlačítka se potom dolů poroučí celá střecha. Paradoxně ani složením střechy si příliš nepomůžu stran výhledu, plátěná střecha totiž nezmizí kdesi v útrobách auta, ale poskládá se za zadní sedačky a podobně jako ve Fiatu 500C i potom brání ve výhledu. To je ale jen malá daň za nebe nad hlavou.
Naštěstí jsou tu také skvělé kamery. Opravdu skvělé, s Mini dokážu bez problémů zaparkovat jen podle obrazu kamer, tak dobré jsou. Ale ani to bych vlastně nemusel, Mini se totiž dokáže zaparkovat i úplně samo. Parkovací asistent přitom pracuje neuvěřitelně přesně a přitom i rychle a zvládá uklidit auto i do mezer jen o maličko větších, než jsou rozměry samotného vozu. Kamery jsem se naučil využívat i na semaforech. Tradičně kolmé čelní sklo Mini totiž znamená, že jeho horní hrana dokáže semafor hravě zakrýt. Jinde bych se snažil vykroutit si krk, v Mini ale jedním stiskem tlačítka zapnu kamerový systém a semafor si můžu v klidu sledovat v televizi…
Když už jsme ale stáhli střechu, pojďme vyrazit na cestu! Otáčím spínačem, který tak trochu evokuje tradiční startování klíčkem, motor se probudí k životu, štěkne, odkašle si, zavrní a ustálí se na volnoběhu. Jo, tohle není žádný zakřiknutý prcek, John Cooper Works o sobě hned dá pěkně vědět. Mini nabízí jako všechna moderní auta nějaké ty režimy a nálady, nakonec ale tím jediným důležitým přepínačem z hlediska nálady auta se ukázal volič převodovky. Tady jsou obligátní dvě volby pro dopředný pohyb, klasické D a potom sportovnější S. A tato dvě nastavení skutečně definují to, jak se Mini bude chovat.
V režimu D je to svižný prcek, přepnutí do S si Mini podřadí a už si drží vyšší otáčky, prská do výfuku a je připravený okamžitě vystřelit vpřed. Zážehový dvoulitr je skvělý. Dnešní motory dokáží pracovat s úžasnou efektivitou, co ale všemi těmi optimalizacemi pro nižší spotřebu a emise často trpí, jsou reakce. Ne tak v Mini, motor reaguje na mé povely okamžitě. Těch 231 koní vlastně v době moderních hothatchů a elektromobilů není zas tak moc, ale tady je to o celkovém mixu a vyvážení. Tady je všechno prostě tak nějak správně. Převodovka řadí rychle a dokáže vykouzlit i efektní meziplyn. Snad jen pádla řazení na volantu by mohla být o maličko větší, abych na ně konečky prstů lépe dosáhl, ale to je skutečně jen malá drobnost.
Mini si drží stopu, podvozek je krásně tuhý, auto se prakticky vůbec nenaklání a prolétá zatáčky s vyslovenou radostí. A teď mi dochází – vždyť já vlastně sedím v kabrioletu! Tak tohle je ale vážně super. Karoserie otevřeného Mini je jak jeden vykovaný monolit, přestože se středočeské cesty a tuhé tlumiče snaží, seč mohou, tohle auto neukáže ani jeden náznak nějakého kroucení skeletu. Tady nezbývá, než konstruktérům smeknout pomyslný klobouček. I v kabrioletu si tak můžu užívat ony až motokárové jízdní vlastnosti Mini JCW. Jasně, jízda je to tužší, retardéry tady nejsou tím nejpříjemnějším zážitkem, ale to už k tomu patří.
A ještě jedna specialita kabrioletu tu je. Vývojářům se podařilo nějakým kouzlem nastavit mikrofony v autě tak, že když někomu voláte ze svého Mini, dotyčný ani netuší, že právě jedete v otevřeném voze. A jde to tak daleko, že i v tunelu vás volaný slyší krásně čistě, jako kdybyste seděli doma v obýváku. Jen vy už většinou neslyšíte jeho… Mimo tunely je ale otevřené Mini skutečně příjemné, s větrným štítem za předními sedačkami a vysunutými okny je cesta do nějakých 120 km/h stále příjemná a nijak neomezuje možnosti konverzace uvnitř vozu. V městských a příměstských rychlostech lze potom bez problémů jezdit i se staženými okny, ono zakulacené čelní sklo hezky čistě odklání proudění vzduchu.
Každá legrace něco stojí. V případě Mini Cabrio od John Cooper Works je to něco přes jeden milion korun před zalistováním v katalogu příplatkové výbavy. V případě provedení JCW je už v základu skoro všechno, i za těch pár prvků příplatkové výbavy si ale Mini umí naúčtovat solidní částky. Testovaný kousek tak skončil s cenovkou lehce přes 1,2 milionu korun. To je hodně peněz za malé městské autíčko, jenže tohle je prostě Mini. Je to sice malé auto, stavěné je ale s veškerou precizností a umem, jakého se dostává i velkým modelům BMW. A kvalita zkrátka něco stojí.
Verdikt
Mini Cabrio v provedení John Cooper Works je skvělým způsobem, jak se rozloučit s letošní motoristickou sezónou. Provedení JCW udělá z malého roztomilého Mini perfektní motokáru. Jeho kvality nejsou až tak v brutálním výkonu či nějakém zběsilém vektorování točivého momentu, které téměř až popírá fyzikální zákony, kouzlo tohoto auta je v jeho vyladění a vyvážení. Řídit Mini je vážně radost. Silný dojem ve mně testované auto zanechalo tuhostí karoserie a nakonec i optimalizovanou aerodynamikou, díky které není problém užívat si nebe nad hlavou ani při delších cestách.
Především jsem se ale zamiloval do provedení a citu pro detail. Tohle je zkrátka prémiový produkt a je to znát z každého kusu interiéru, z každého krásně vyvedeného detailu. Vše je tady promyšlené, s každým dílem si tu někdo dal záležet. Tohle je kouzlo prémiové značky a je skvělé, že si jej můžu užívat i v případě, že netoužím po pětimetrovém SUV. Praktická stránka věci jde potom trochu stranou, tohle autíčko je reálně spíše dvoumístné a jeho zavazadelník také s nějakým stěhováním věcí moc nepomůže, o tom ale Mini nikdy nebylo a ani nemělo být. Tohle autíčko je o kvalitě a radosti. Ve světle toho všeho jsem se přistihl s myšlenkou, že ta cena nakonec nejen není nepřiměřená, ale vlastně bych ji očekával i vyšší.
Technické údaje
Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1998 cm3
Převodovka: automatická sedmistupňová
Nejvyšší výkon: 170 kW (231 k) při 5000-6000 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 380 Nm při 1500-4000 ot/min
Provozní hmotnost: 1500 kg
Maximální rychlost: 245 km/h
Zrychlení 0-100km/h: 6.4 s
Spotřeba výrobce kombinovaná: 6.8 l/100 km
Spotřeba v testu: 7.5 l/100 km
Cena (Mini John Cooper Works Cabrio): 1 073 800 Kč
