Toyota Land Cruiser 250: I s mildhybridem je to pořád skvělý parťák

Toyota Land Cruiser je moje oblíbené auto. Ne nutně vozy z posledních generací, ale spíše starší GRJ 76, kterou si stále můžete objednat jako úplně novou, a která je podle mě jedno ze tří nejlepších aut, jaké mohou peníze koupit. Nejnovější generace Land Cruiseru se na její hranaté tvary designově odkazuje, takže mě přirozeně zajímalo, zda a jak se mému oblíbenému autu blíží.

Předchozí verze prodávaná ve světě jako Toyota Prado na mě byla trochu moc zakulacená. Ačkoli šlo o objektivně skvělé auto, moc se mi nelíbilo. Tenhle nový, to je ale jiné kafe. Retro tu funguje výborně. Je vcelku jedno, jestli to Toyota okoukala od Jeepu Wrangler, Bronca, nebo to „prostě tak vyšlo“ – ty jednoduché, jasně definované tvary sluší offroadům prostě nejlépe. Ještě o kus hezčí je „retro“ maska s kulatými světly z úvodní série First Edition, ale koukal jsem, že jde koupit jako náhradní díl, takže nezoufejte, pokud na vás nezbyla.

Jinak je to poskládané úplně správně: účelnost je vysochána do nenucené elegance, která nepůsobí nabubřele. Jediná výtka směřuje k laku karoserie, který by se neztratil ve vzorníku pro první ročníky Favoritu, ale na mě je až příliš hnědobéžovoneurčitý. Jenže při projížďce po polních cestách mi došlo, že je to přesně barva vody v kaluži, takže tématicky a z hlediska kamufláže znečištění vlastně trefa do černého.

Povedl se i vnitřek. Je v něm stále cítit ten správně drsný až trochu průmyslový základ – tlačítka jsou veliká, materiály působí omyvatelně a velice robustně. Na to jsou pak nasazené vcelku vkusně a funkčně další luxusní prvky. Některé jsou super: hnědé sedačky s výhřevem a ventilací, šíbr, výborná lednice v loketce nebo slušné audio. Jiné mi přijdou už naroubované trochu na sílu. Třeba volba jízdních režimů – jsou tu jednak pod otočným tlačítkem Mode Select, ale také se přepínají ještě do dalších úrovní pod Drive Mode, navíc do toho hází vidle ještě funkce adaptivního tempomatu a celé to působí dojmem, že snaha byla nacpat tam za každou cenu všechno, ale když pak tyhle vychytávky potřebujete, je docela složité je najít.

Trochu kompromisní je taky infotainment. Kulhá v něm ergonomie a chybí třeba i taková samozřejmost, jako je tlačítko pro rychlé přepnutí mezi Android Auto a domovským rozhraním automobilu. Navíc středový displej není, jak už je u Toyoty bohužel zvykem, nijak zvlášť designově ani funkčně sladěný s kapličkou budíků.

A pak tu jsou asistenti. Já samozřejmě chápu, že Evropa není pro tohle auto hlavní trh a že je tam Toyota prostě tak nějak nacpala, aby vůz prošel homologací a nikdo to dál neřešil. Asistent rychlosti samozřejmě z podstaty věci funguje špatně jako ve všech dnešních autech, ale jeho vypnutí je alespoň zjednodušené zástupcem v infotainmentu asi na tři kliky. Zbytek asistentů, co se automaticky zapínají s každým startem, je ale pohřben kdesi „v budících“, kam se proklikáváte šipkami na volantu, což není zrovna intuitivní. Přitom minimálně hlídač bdělosti je extrémně citlivý a – jak se mi stává vcelku často – vůbec si nerozumí s polarizačními brýlemi, takže vás neustále peskuje, že nedáváte pozor.

No, ale to je vlastně vedlejší, tohle auto si nikdo nekupuje kvůli asistentům, ale kvůli tomu, jak se s ním jezdí. A to je vcelku příjemné. Samozřejmě že projev velké „rámovky“ není úplně sametový a na nerovnostech si umí zaklepat, ale je příjemné vědět, že zhruba stejné klepnutí, jake vydá víko kanálu v padesátce u Land Cruiseru vygeneruje i to, když stovkou prolétnete třicet čísel hluboký potok. Předimenzovanost podvozku je fakt cítit a samozřejmě nejde o nijak čitelné nebo chirurgicky přesné řidičské náčiní, ale mě osobně tenhle styl „ocelové neprůstřelnosti“ dost vyhovuje.

Slonem v místnosti je v současné době jediná nabízená motorizace. Ačkoli je to jen čtyřválec – a k dispozici už u nás bohužel není ani benzinová V6, neřkuli V8, ani naftový šestiválec, nýbrž jen tato elektrifikovaná verze – není to vyloženě pomalé. Kdo si však pamatujete starší benzínové Land Cruisery jako nenápadné „sleepery“, se kterými šlo na semaforech ztrestat většinu běžného provozu, to už dnes neplatí. Projevem se to blíží spíš – a je mi líto to takhle napsat – silnější dodávce. V nižších rychlostech sice mild-hybridní 48V ústrojí pomáhá vykrýt turbodíru a celkově zjemňuje rozjezdy, zvuková kulisa dieselu v kombinaci s hlasitějším větrákem působí pořád ještě docela svalnatě, ale už to prostě není ono. Dynamicky ani pocitově.

Hybrid s sebou navíc nese jednu konstrukční nevýhodu: schod v kufru. Já samozřejmě chápu, že rámová koncepce neumožňuje věšet baterie efektivně zespoda, ale tohle pódium fakt nevypadá moc dobře. V minulosti za něj schytal hodně kritiky a posměchu v kufrech hybridních aut třeba Mercedes, ale to bylo dekádu zpátky. Dneska bych čekal, že už to umíme řešit lépe. Nejenže to vypadá divně, ale také to zvedá nakládací hranu a, vzhledem k absenci této možnosti v konfigurátoru, hádám že i zamezuje možnosti instalace třetí řady sedadel. 

Co ale zůstalo klasicky skvělé, jsou schopnosti v terénu. Uzávěrky, odpojitelný stabilizátor, redukce – taková ta mechanická klasika – se tu snoubí se spoustou elektronických chytrých pomocníků. Je tu terénní tempomat, systém pro sjíždění bahnitých svahů, kamery, které „vidí“ skrz kapotu, a režim snad na každý myslitelný povrch.

Všechno to funguje zcela přirozeně a bezchybně, takže i naprosté terénní kopyto zvládne projíždět místa, kde by měl člověk co dělat, aby prošel po svých. V tomto je vše v nejlepším pořádku. Slyšel jsem názory, že té elektroniky je už trochu moc a že to v poušti nepůjde opravit kamenem. Jenže zrovna Toyota je auto, které se v poušti neopravuje, protože se tam prostě nerozbije. A nemám důvod se domnívat, že by to v této generaci mělo být jiné.

Verdikt

Můžete o ní tvrdit, že je se základní cenovkou přes dva miliony drahá, ale to byla vždycky. Na druhou stranu je to jedno z posledních aut, která jsou stavěna na to, aby vydržela co nejdéle. Pokud tak nebudete mít pocit morálního zastarání a nebudete flákat údržbu, může to být s klidem společník na dvě, možná i tři dekády, což nakonec vychází docela levně. Škoda, že oficiálně už je v cenících jen jeden motor a vlastně ne moc zajímavý, ale individuální dovoz leccos řeší. Jinak je to ale Land Cruiser tak, jak má být: robustní, skvělý a nestigmatizující. Kdo ho kupuje, ví moc dobře, co má, a rád za něj zaplatí. Jako to konec konců bývalo vždycky.

Technické údaje

Motor: Vznětový řadový čtyřválec 2.8 D-4D + 48V Mild-Hybrid
Zdvihový objem: 2 755 cm³
Max. výkon: 151 kW (205 k) při 3 000 ot./min.
Max. točivý moment: 500 Nm při 1 600 – 2 800 ot./min.
Převodovka: 8stupňová automatická (Direct Shift-8AT)
Pohon: Stálý pohon všech kol (AWD) s uzávěrkou mezinápravového diferenciálu Torsen a redukcí
Zrychlení 0–100 km/h: 12,0 s 
Maximální rychlost: 165 km/h
Pohotovostní hmotnost: 2 415 kg
Max. hmotnost brzděného přívěsu: 3 500 kg
Objem palivové nádrže: 80 litrů