Ford Mustang mohl mít motor uprostřed a 90 koní. Prohlédněte si osm konceptů, které se nedostaly do výroby

Když se v dubnu 1964 na světové výstavě v New Yorku poprvé odhalil sériový Ford Mustang, změnil navždy automobilový svět. Lee Iacocca trefil hřebíček na hlavičku a stvořil segment pony cars – dostupných, stylových aut pro každého, kdo chtěl jezdit něčím „trochu zajímavějším“, ale nepotřeboval nutně brutální výkon a uskákaný podvozek. Jenže tenhle příběh už jste určitě slyšeli a o něm dnešní povídání nebude. Místo toho se podíváme na auta, která mohla nést ono slavné jméno, ale dějiny a lidé s patřičnou mocí rozhodli jinak.

Cesta k finálním podobám všech generací Mustanga byla lemována návrhy, na které se už trochu zapomnělo. Některé měly testovaly reakce publika, jiné vznikaly jako „lepší verze“ italských karosáren a další měly zachránit jméno Mustang v dobách krizí. Pojďme se ponořit do archivů a podívat se na osm fascinujících studií, které ukazují, jak málo stačilo, aby byl Mustang úplně jiným autem.

1. Mustang I Concept (1962)

Ještě než padlo definitivní rozhodnutí postavit čtyřmístné kupé na levné platformě rodinného Fordu Falcon, uvažoval modrý ovál o mnohem purističtější variantě. V roce 1962 se zrodil projekt Mustang. Šlo o extrémně nízký dvoumístný roadster, který měl ambice konkurovat tehdejším britským a italským vozům.

Jeho architektura byla na tehdejší americké poměry zcela revoluční. Hliníková karoserie byla posazena na trubkovém rámu a motor se nenacházel pod přední kapotou, nýbrž uprostřed před zadní nápravou. A nečekejte žádný vidlicový osmiválec. Pohon obstarával kapalinou chlazený vidlicový čtyřválec V4 o objemu 1,5 litru, vypůjčený z německé divize Fordu (z modelu Taunus 12M). Výkon se pohyboval kolem 90 koní v civilní verzi, respektive 109 koní v závodním naladění.

Vůz debutoval 7. října 1962 při Velké ceně USA ve Watkins Glen, kde s ním legendární Dan Gurney odjel několik ukázkových kol. Přestože auto vzbudilo obrovské nadšení, Lee Iacocca věděl, že dvoumístný sportťák s motorem uprostřed a složitou technikou by byl příliš drahý na výrobu a měl by příliš omezený trh. Projekt byl smeten se stolu, ale jméno Mustang už Fordu zůstalo.

2. Bertone Mustang (1965)

Když se v roce 1964 rozjela sériová výroba Mustangu na plné obrátky, stal se vůz okamžitým hitem. Jeho úspěchu si všiml i L. Scott Bailey, vydavatel prestižního amerického časopisu Automobile Quarterly. Ten dostal nápad: co se stane, když se syrová americká technika spojí s rafinovanou elegancí italské školy? Bailey přesvědčil Ford, aby mu poskytl kompletní šasi sériového Mustangu s osmiválcem a poslal ho do Turína k Nucciu Bertonemu.

 

Výsledkem byl Bertone Mustang, představený na autosalonu v New Yorku v roce 1965. Mladý designér Giorgio Giugiaro, který tehdy pro Bertoneho pracoval, vytvořil zcela novou karoserii. Z původního Mustangu nezůstal navenek jediný plech. Auto dostalo štíhlé linky, nízkou siluetu a tehdy velmi moderní přední masku s horizontálními lamelami, které elegantně maskovaly světlomety.

Interiér byl kompletně přečalouněn do luxusní italské kůže a palubní deska dostala přepracované přístroje. Bertone se pokusil postavit z Mustangu sofistikované evropské GT. Vůz sice zůstal v jediném exempláři, ale dodnes je považován za jeden z nejkrásnějších zakázkových Mustangů všech dob. 

3. Mustang Mach 2 (1967)

I když první Mustang nakonec dostal klasickou koncepci, myšlenka na motor uprostřed u Fordu s úspěchem v Le Mans (kde dominovalo GT40) v druhé polovině šedesátých let opět ožila. Šéfdesignér Gene Bordinat dostal v roce 1967 úkol navrhnout auto, které by v modelové hierarchii stálo nad Mustangem, ale pod supersportovním GT40, a zatopilo konkurenční Corvette. Tak vznikl koncept Mustang Mach 2.

 

Inženýři vzali platformu sériového Mustangu z roku 1967, ale otočili hnací řetězec. Pod dlouhou zadní kapotou se usídlil prověřený vidlicový osmiválec 289 Hi-Po V8, který posílal sílu na zadní kola přes manuální čtyřstupňovou převodovku. Aby se ušetřila hmotnost, byla karoserie vyrobena ze sklolaminátu.

Mach 2 měl velmi agresivní proporce. Extrémně dlouhou příď se skrytými vyklápěcími světlomety, ostře zkosené čelní sklo a svalnaté boky s masivními nasávacími otvory pro chlazení motoru. Přestože auto plně fungovalo a absolvovalo rozsáhlé testy na polygonech Fordu, finanční oddělení dalo projektu červenou. Náklady na přípravu výrobních linek pro takto specifické auto byly v té době neobhajitelné a trh velice úzký. Navíc by vůz odváděl zákazníky samotnému Mustangu. 

fotky: https://collectingcars.com/articles/wednesday-one-off-1967-ford-mach-2-concept 

4. Mustang Milano (1970)

Na prahu sedmdesátých let začal automobilový design směřovat cestou ostrých hran a klínovitých profilů. Mustang navíc s každým modelovým rokem přibíral na váze. Koncept Mustang Milano, představený v únoru 1970 na autosalonu v Chicagu, měl ukázat, jak by mohl vypadat radikální fastback budoucnosti.

Milano šokovalo svými proporcemi. Bylo extrémně široké a nízké – na výšku měřilo pouhých 109 centimetrů. Zadní okno bylo skloněno pod úhlem pouhých 22 stupňů, což vytvářelo téměř horizontální plochu přecházející do useknuté zádě. Přední světla byla zapuštěná hluboko v masce a celé auto působilo agresivně. Zvláštností byl lak v odstínu „Ultra Violet“ a tehdy zcela revoluční bezklíčové otevírání dveří.

Ačkoliv se Milano v této radikální podobě do výroby nedostalo, jeho vliv byl nezanedbatelný. Přední partie a celkový svalnatý postoj přímo ovlivnily sériový Mustang pro modelové roky 1971–1973. Zadní partie a pojetí bočních oken navíc našly nečekané uplatnění na druhé straně zeměkoule – u australského Fordu Falcon XB Coupe, kterého možná znáte z filmu Mad Max.

5. Mustang III by Ghia (1976)

Sedmdesátá léta zasadila americkým autům tvrdou ránu v podobě ropné krize a přísných emisních limitů. Mustang se musel drasticky zmenšit a zrodil se Mustang II postavený na základech maličkého Pinta. Výkony klesly na historické minimum a sportovní duch se téměř vytratil. V roce 1976 se italské studio Ghia, které v té době již kompletně spadalo pod křídla Fordu, pokusilo vymyslet, jak z neutěšené situace ven.

 

Koncept nazvaný jednoduše Mustang III byl postaven na zkrácené platformě Mustangu II (rozvor byl zkrácen o necelých 10 centimetrů). Ghia se vzdala jakýchkoliv retro odkazů na původní šedesátá léta a navrhla tehdy velmi moderní hranaté kupé.  Pod kapotou sice zůstal vidlicový osmiválec o objemu 5,0 litru, ale jeho výkon byl kvůli tehdejším restrikcím skromných 134 koní. Mustang III od studia Ghia byl ukázkou tehdejšího evropského minimalismu – čisté plochy, žádný chrom, důraz na aerodynamiku a kompaktní rozměry. Vlastně by to byl docela dobrý Peugeot nebo Fiat, jako Mustang ale neměl šanci na reálnou výrobu.

6. Mustang RSX (1980)

V roce 1979 přišla třetí generace Mustangu na nové platformě Foxbody. Přinesla s sebou moderní lehkou konstrukci a návrat ke sportovnějším jízdním vlastnostem. Ford chtěl z této platformy vytěžit maximum a opět oslovil své italské studio Ghia. Výsledkem byl Mustang RSX (Rallye Sport Experimental) z roku 1980.

Mustang RSX byl něco úplně nového. Oproti sériovému Fox-body měl o 14 centimetrů kratší rozvor a výrazně širší rozchod kol. Karoserie dostala klínovitý tvar s ostře stoupající linií oken a masivně rozšířenými blatníky. Trochu připomínal třeba tehdejší Alpine A310. Světlá výška byla záměrně zvýšená, aby auto zvládlo drsný povrch rychlostních zkoušek.

 

Auto nemělo klasické kliky, spoléhalo na dálkově ovládané odskoky, přední část se světlomety se kvůli aerodynamice nacházela pod plexi krytem. Uvnitř řidiče čekala anatomická sedadla Recaro a, jak jinak v osmdesátých letech, digitální přístrojový štít. Pohon obstarával přeplňovaný čtyřválec o objemu 2,3 litru spojený se čtyřstupňovým manuálem. RSX sice na tratě mistrovství světa v rallye nikdy nevyjelo, ale předznamenalo příchod ostrých verzí SVO a některé jeho prvky lze vysledovat na faceliftovaných Mustanzích z konce osmdesátých let.

7. Mustang Mach III (1993)

Ano, už druhý koncept v dnšením článku s se slůvkem Mach a s číslicí římská tři v dnešním článku. Názvosloví konceptů nebylo úplně vrcholem invence. Na začátku devadesátých let byl Fox-body Mustang už morálně i technicky zastaralý. Ford už sice pomalu chystal zcela novou generaci SN95, ale potřeboval ještěš nějaký čas na přípravu, zároveň ale bylo třeba ukázat, že neusnuli na vavřínech. Jako návnada pro veřejnost posloužil na detroitském autosalonu v roce 1993 koncept Mach III.

 

Byl to radikální vůz. Zapomeňte na hrany osmdesátých let, Mach III přinesl naprosto přehnanou přehlídku kulatosti, které se tehdy říkalo „biodesign“. Šlo o dvoumístný speedster s extrémně nízkým zakulaceným čelním sklem, které obepínalo kokpit. Karoserie byla vyrobena z uhlíkových vláken a sklolaminátu. I v té vší kulatosti se ale našlo místo na nějaké ty typické Mustangové prvky, třeba tři samostatné kulaté světlomety na každé straně zádě a hluboké bočnívýřezy pro přívod vzduchu, což byl přímý odkaz na model z roku 1965.

To nejzajímavější se však ukrývalo pod kapotou. Mach III dostal tehdy zbrusu nový hliníkový motor 4.6 V8 Modular se 32 ventily, který byl navíc dopován obrovským kompresorem Eaton. Výsledek? 450 koní. Síla se přenášela přes šestistupňový manuál na masivní zadní devatenáctipalcová kola. Koncept Mach III vyvolal obrovské nadšení a přesvědčil návrháře o tom, že jeho typické designové prvky, které o rok později dostal sériový Mustang SN95, se publiku líbí.

8. Mustang Giugiaro (2006)

V roce 2005 se Mustang vrátil ke svým kořenům s generací S197, která odstartovala obrovskou vlnu retro-designu. Auto vypadalo skvěle, ale Fabrizio Giugiaro (syn slavného Giorgetta Giugiara) měl pocit, že američtí designéři byli málo odvážní. Vzal proto sériové GT z roku 2005 a na autosalonu v Los Angeles v roce 2006 představil světu svou vlastní vizi.

Mustang Giugiaro posunul retro na jinou úroveň. Karoserie dostala mnohem svalnatější, ale zároveň aerodynamičtější tvary. Přední blatníky byly rozšířené a záď se dočkala ostře řezaných linek s netradičně tvarovanými trojitými LED světly. Nejzajímavějším prvkem však bylo jednodílné panoramatické sklo, které tvořilo čelní okno i střechu v jednom kuse a plynule přecházelo až k víku kufru. Nastupování usnadňovaly dveře výklopné směrem nahoru.

Interiér kombinoval hliník s luxusní kůží a koňskou srstí na sedadlech (ano, skutečnou koňskou srstí jako odkaz na jméno vozu). Aby nezůstalo jen u vzhledu, divize Ford Racing osadila sériový 4,6litrový osmiválec kompresorem, mezichladičem a ostřejšími vačkami, čímž výkon vyhnala na pěkných 500 koní. Podvozek dostal tužší odpružení a zakázková jednadvacetipalcová kola.

Jaký koncept se vám z dnešního výběru líbil nejvíce? A u kterého je naopak dobře, že skončil v propadlišti dějin? Napiště nám do diskuze.