Hyundai i20 se světu poprvé představil v roce 2008 jako přímý nástupce poměrně oblíbeného modelu Getz. Neměl jednoduchý úkol – etablovat se v segmentu malých vozů, kde soupeřil s tehdy velice oblíbenými modely, například Ford Fiesta, Volkswagen Polo či Škoda Fabia, nebylo jednoduché. První generace útočila hlavně cenou, vyšla o nějaký ten desetitisíc levněji, než srovnatelně vybavená konkurence a navíc nabízela dosti úsporné motory. To se ale nutně promítlo na vzhledu a zpracování, který dal leckdy vzpomenout na onen výchozí Getz.
Druhá generace už na tom byla o kousek lépe, vzpomínám si, že to bylo zároveň jedno z prvních aut, které jsem pro Autíčkáře testoval. Dostal jsem tehdy verzi se snad vší myslitelnou výbavou, která stála tehdy nějakých 550 tisíc (a za to se v roce 2019 prodávaly fleetově vybavené Octavie) a nejsilnějším vjemem z ní nakonec bylo silné modré podsvícení a vytahaná kůže na volantu.
No ale to už je dávno, teď je tu generace třetí a tu si všichni pochvalují. Kolega Machač ji testoval pro jistotu hned dvakrát – tak moc si malý Hyundai oblíbil. Auto už od pohledu dospělo a vypadá celkem k světu. Já mám tedy raději poněkud usedlejší design, ale í dvacítce nelze upřít, že zvláště v příplatkové zelené metalíze s černou střechou a výraznými “hvězdovými” koly zaujme. Ve své třídě jde pravděpodobně o nejvýraznější vůz. Je jen na vás rozhodnout se, zda vám takový extrovertní přístup vyhovuje, nebo budete raději proplouvat provozem nenápadnou bílou Fábií.
Přední část s výraznou maskou chladiče ve tvaru šestiúhelníku, doplněnou navazujícími ostrými LED světlomety, které dodávají vozu agresivní výraz, mi přijde celkem podařená. Falešné násosy vzduchu k brzdám a výrazné lízatko pod nárazníkem sice působí trochu jako tuningový doplněk, ale vzhledem k tomu, že se podobné principy opakují na celém voze, nezdá se mi to rušivé. Boční profil se vyznačuje množstvím stoupajících linek, které rozbíjejí celký ponton. To většinou nedopadá moc dobře, tady se to ale celkem podařilo. Můj jemnocit tu ale provokují kliky – všimněte si, jak výrazně se liší výška jejich umístění, navíc to ještě umocňuje vzadu přidaný prolis.
No a zadní část, tam je těch nápadů na můj vkus už moc. Velký spoiler u hrany střechy, černým plastem opticky protažené zadní sklo, ostře řezaná světla s módní spokovací linkou, velký difuzer na tmavém a členitém nárazníku… těžko se mi v tom hledá nějaký jednotící prvek. Opticky se navíc vůz směrem dolu z tohoto pohledu velice rozšiřuje a záď tak působí trochu těžkým dojmem.
Vůz je zelený – nejen tím, že je zelený, ale také proto, že je mildhybridní s osmačtyřiceti voltovou palubní výzbrojí. Litrovému tříválečku tu pomáhá klasicky startérgenerátor, který vykrývá turbodíru a pomáhá agilitě v nižších rychlostech. V kombinaci s dvouspojkovým automatem je to vcelku příjemný společník pro klidné cestování a proplouvání městským provozem. Jízda brzda-plyn vozu moc nevyhovuje, spíše si libuje v plynulém a předvídatelném stylu jízdy. S takovým přístupem se pak odmění přijatelnou spotřebou kolem pěti a půl litru na sto.
Očekávat tu nějaké překvapivosti v řízení nebo na podvozku by bylo vcelku naivní, i20 jezdí jako většina malých aut – příčné nerovnosti se jí moc nelíbí, v zatáčkách se trochu naklání, je čitelně nedotáčivá a kdyby měla o palec menší ráfky a vyšší profil pneumatiky, asi by byla trochu pohodlnější. Ale velká kola holt vypadají lépe a chápu, že si někdo, kdo touží po pěkném autě za tyhle hvězdové disky připlatí.
Uvnitř najdete pěknou palubní desku s elegantním detailem příčného žebrování a pár drobných akcentů v barvě karoserie, které jinak striktně černému vnitřku přidávají na hravosti a trochu ho vizuálně odlehčují. Tlačítek je tu vcelku dost, klimatizace má vlastní panýlek, přístrojovka je sice digitální, ale zobrazuje klasické budíky. Infotainment se od ostatních Hyundai ničím neliší, je svižný a nezaznamenal jsem s ním žádný problém. Masivní volič automatické převodovky sice v době různých minimalistických tlačítek působí trochu archaicky, ale stran uživatelského komfortu si na něj nemůžu nijak stěžovat.
Řidič, spolujezdec, ale dokonce i cestující na zadních sedadlech mají kolem sebe vcelku dost místa, protože vůz neohýbá časoprostor, projevila se tato skutečnost logicky v zavazadelníku, který je na poměry třídy poměrně malý a mělký.
No a teď ke slonovi v místnosti – kladné hodnocení í dvacítce zkazily bezpečnostní asistenty. Já prosím nejsem žádný staromilec, většinou využívám nové systémy rád a často a jen málokdy je cíleně vypínám, ale tady to fakt něšlo. Skoro se mi zdálo, že se tu Hyundai pokusilo implementovat všechny pokročilé bezpečnostní systémy z dražších vozů, ale dalo jim k dispozici jen obyčejnější sadu senzorů. Systém hlídání rychlosti (takový ten otravný pípák) nefunguje dobře prakticky v žádném autě, takže ani tady jsem to neočekával, ale překvapilo mě například, jak otravná je kontrola bdělosti řidiče. Narozdíl od Kony tu totiž není žádná kamera snímající oči řidiče, a tak systém vychází jen z výstupů ostatních senzorů. Pravděpodobně vyhodnocuje únavu na základě počtu přejetých čar za nějaký časový úsek, takže mě hlasitým pípáním posílal na kafe v každém zúžení na dálnici.
Moc dobře nefunguje ani systém panického brždění, který bohužel občas v levotočivých zatáčkách vyhodnotí auta parkující u strany silnice jako nebezpečí a brzdí. Je to nepříjemné a v městském provozu i nebezpečné. Bohužel Hyundai stále neimplementoval nějakou možnost vypnutí asistentů jedním tlačítkem, takže je nutné tyto pomocníčky každého zvlášť povypínat v infotainmentu. Nejkratší “cesta” je navolit si nastavení vozu pod tlačítko s “hvězdičkou”, pak je to tři stisknutí (hvězdička – vybrat z obrázku asistent – vypnout; krát tři systémy). Blbé je, že některé systémy z nějakého důvodu nelze ovládat za jízdy (respektive se zařazeným “D”) – po doklikání se do příslušného menu a stisknutí volby pro vypnutí se objeví hláška vyfocená níže. Týká se to například držení v pruzích a panického brždění, takže pokud vjedete do zúžení na dálnici, kde je tento systém zpravidla zmatený, musíte se s ním prát (nebo zastavit, což ale nedoporučuji).
Spotřebitelská rada pod čarou – když přelepíte přední sklo v místě dvou kamer u předního zrcátka, většina asistentů se s plejádou chybových hlášek a oranžových kontrolek vypne a zůstane vypnutá.
Verdikt
Hyundai i20 je docela zajímavá možnost pro všechny, komu se zdá obligátní Fabie moc nudná a usedlá. Má pěkný interiér a v rámci třídy sice dost malý kufr, ale za to použitelnou zadní lavici i pro vzrostlé osoby. Motorově ani jízdně nijak nepřekvapí, jde o vcelku nenáročného a nenápadného služebníka. Pro bezproblémové používání je třeba si ale osvojit vcelku rozsáhlý proces předletové přípravy zahrnující vypnutí asistenčních systémů, anebo jejich deaktivaci různými “kutilskými” způsoby, což ale zcela jistě nebude v souladu s návodem k použití. Já pevně věřím tomu, že se Hyundai již brzy vydá cestou většiny ostatních výrobců a v rámci nějakého updatu umožní vypnutí předvolených asistentů jedním dlouhým stiskem nějakého libovolného tlačítka (třeba hvězdička na volantu k tomu vyloženě vybízí).
Technické údaje
Motor: přímovstřikový přeplňovaný benzínový tříválec, 998 ccm, mild hybrid.
Výkon: 88 kw v 6000 ot/min a 200Nm v 2000 – 3500 ot/min
Převodovka: Dvouspojková sedmistupňová
Max. rychlost: 190 km/h
Zrychlení 0 – 100 km/h: 10,3 s
Hmotnost: 1190 – 1300 kg
Délka: 4040 milimetrů
Spotřeba v testu okolo 6,1 l/100 km
Cena od (Start 1,2i 5MAN): 339 900 Kč
Cena testované verze (Style 1,0 T-GDI 7DCT): 569 990 Kč
