Faily automobilového světa: Korodující Itálie

Určitě jste si všimli, že se na Autíčkáři zaměřujeme hlavně na ty dobré, koupěhodné nebo alespoň úchylné záležitosti automobilového světa a na všechny problémy, očividné nedostatky nebo úplné propadáky zapomínáme. A to se pokusíme sérií článků napravit. Nečekejte další Top 5 o nejhorších autech, podíváme se na konkrétní události jednotlivých značek, které ve výsledku vedly ke značnému fiasku a mnohdy mateřskou značku přivedly na pokraj krachu.

Začneme tématem, které takřka odepsalo rovnou dvě značky a v našich končinách je také velmi rozšířené. Italská auta rezivějí. A rezivějí víc, než cokoli jiného. Vždycky tomu tak bylo, je a bude. A basta. Anebo ne?

Koncem šedesátých let byla v jižní Itálii značná nezaměstnanost, kterou se italská vláda, v té době vlastník Alfy Romeo, rozhodla řešit výstavbou zcela nové továrny v blízkosti Neapole. Počátkem let sedmdesátých z tamějších výrobních pásu začala sjíždět nová Alfa Romeo Alfasud. Pro značku to bylo auto poměrně revoluční, mělo nově navržený krátkozdvihový plochý motor boxer a pohon předních kol. S sebou do segmentu malých aut přinášelo mnoho technických inovací jako dvouokruhové kotoučové brzdy na všech kolech (přední byly těsně u diferenciálu pro zmenšení neodpružené hmoty),  stavitelný volant nebo dvojitou stěnu mezi motorem a prostorem pro cestující. Ve výsledku to bylo auto přiměřeně levné, překvapivě prostorné a jezdící tak dobře, že o něm Jeremy Clarkson prohlásil, že kdyby to byl hatchback, byl by to první hothatch vůbec. O auto byl značný zájem hned od uvedení na trh. Želbohu pracovitost jihoitalského lidu byla podobná pracovitosti redaktorů Autíčkáře, a tak továrna nestíhala poptávku ani zdaleka uspokojovat. I tak se Alfasudů za 11 let produkce vyrobilo takřka 900 tisíc, výrobní linky by však stihly asi dvojnásobek.

Do myslí starších lidí se však díky svým kladným hodnotám příliš nezapsal a do myslí mladších se nejspíš nezapsal vůbec, protože ani neviděli žádný Alfasud v pohybu. Není se čemu divit, rezivěl způsobem jako jen málo aut v průběhu historie. Jsou známy kuriózní případy, kdy auto opouštělo showroom se zjevnými stopami koroze nebo kdy při sjíždění z přepravního valníku vypadlo zadní okno, protože rám okna proreznul. Původ takto zásadních problémů není široké veřejnosti zcela znám, existují pověry o použití nekvalitní ruské oceli, ale skutečných důvodů bude hned několik. Jedním z nich jsou špatné skladovací podmínky nenalakovaných karoserií, dalším pak pracovní morálka jihoitalského dělnictva a jejich tendence nedodržet předepsaný výrobní postup. Ničemu nepomohl ani tenký plech, který se díky automatizaci výroby karoserií mohl použít. Alfa Romeo se problém snažila řešit vyplněním dutin speciální pěnou, to však fungovalo jen dočasně. Jakmile se voda k pěně dostala, pěna nasákla, karoserie následně vyrezla zevnitř a celá situace se jen zhoršila.

Alfasud skončil svou nešťastnou historii v roce 1984 a zanechal nesmazatelný šrám jak ve financích tak na image a pověsti Alfy Romeo. Nahrazen byl Alfou Romeo Arna a 33, kdy první z nich bylo auto značně pochybného původu, jednalo se totiž o výsledek spolupráce s Nissanem, jehož cílem bylo vzít to lepší z obou značek, výsledkem přesný opak. O tom ale jindy.

Velmi podobná situace nastala také u Lancie a jejího modelu Beta. K vyvrcholení došlo na počátku osmdesátých let ve Velké Británii, která byla pro Lancii největším zahraničním trhem. Zvláště první série Bety měla se rzí značné problémy. Ačkoli se mnohé z nich v průběhu výroby podařilo vyřešit lépe než v případě Alfasudu, poškozenou image už to napravit nedokázalo. V průběhu osmdesátých let tamější medialní tlak postupně Lancii donutil vykoupit rezivějící Bety od nespokojených zákazníků a dokonce jim vyplatit odškodné. Rezivění karoserie bylo opět způsobeno několika faktory. Některé plechy nebyly vůbec lakovány, některé jen chabě, jiné měly špatně vyřešené odtokové kanálky a nechyběly ani spekulace o ruské oceli. Rezivěl také nosník, ke kterému byl přišroubován motor s převodovkou, následkem toho se mohl uvolnit ze svého uložení a celý motor s převodovkou se pak v autě mírně pohyboval. Tak vzniklo množství příběhů o Lancii, které za jízdy vypadl motor, ačkoli to nemusela být nutně pravda. To vše v kombinaci s množstvím hysterie a mediální masáží vedlo k devastaci reputace Lancie a později také k jejímu odchodu z Velké Británie.

Značné problémy s rezivěním několika aut nejenže výrazně poškodily image svých "kdysipremiových" italských značek, ale na mnoho let dopředu proklely všechny italské vozy pověstí o mimořádném rezivění. Ta přetrvala až do dnešní doby navzdory tomu, že od devadesátých let je odolnost proti korozi na stejné úrovni jako u konkurenčních automobilek.