Drsný stroj pro drsné chlapy. Výsadkáře za 2. světové války vozila minimotorka Welbike

Po zuby ozbrojený voják uhánějící na třicetikilovém prskoletu vzdáleně připomínajícím dnešní pitbiky… Taková představa nejspíš vyvolá pochyby a úžas, ne-li rovnou záchvat smíchu. Přesto nejde o cílené zesměšňování ozbrojených složek, nýbrž o třeskutou realitu bojišť 2. světové války. Výsadky parašutistů hluboko do týla nepřítele se tou dobou už staly běžnou součástí taktiky, což s sebou neslo nové výzvy. Výsadkáře bylo třeba po přistání vybavit nejen zbraněmi, výstrojí a zásobami, ale pokud možno i prostředky, které by jim umožnily rychlejší přemisťování. Jejich doprava po zemi by celému výsadku přirozeně tak trochu ubírala smysl, takže vynález motocyklu, který jste mohli shodit z letadla stejně jako jezdce, sliboval elegantní řešení problému. 

Nápad se zrodil v zapadlých končinách jižní Anglie, nedaleko obce Welwyn. Malebný venkovský zámeček známý jako The Frythe se během 2. světové války proměnil ve výzkumné vývojové středisko Station IX , patřící pod organizaci SOE (Special Operations Executive), která se věnovala vývoji speciálních zbraní a vybavení. Z této bondovské dílny vzešla spousta pozoruhodných gadgetů, třeba miniponorka Welman, která měla dopravovat nálože pod nepřátelská plavidla, nebo Welrod – atentátní pistole s integrovaným tlumičem. 

34 kilo a 1,5 koně

Za projektem miniaturního motocyklu Welbike stáli inženýři Harry Lester a John Dolphin, oba nadšení motocyklisté. Samotnou výrobu pak dostala na starosti společnost Excelsior Motor Factory, respektovaná firma z Birminghamu a výrobce prvních britských motocyklů. Zadání bylo prosté – co nejjednodušší a nejlehčí stroj, který je možné poslat na padáku z letadla a který uveze jednoho muže. 

Prototyp, který ve Station IX vznikl, byl skutečně jednoduchý a efektivní. Neměl žádné odpružení, blatníky nebo světla, dokonce ani spojku. Zkrátka dvě kola, motor, řidítka a sedlo, vše maximálně odlehčené a vměstnané do trpasličích rozměrů. Pro zjednodušení výroby se celý stroj lakoval na montážní lince už zcela zkompletovaný. Před natankováním 3,7litrové nádrže vážil 34 kilogramů, tedy jen o něco víc než dnešní elektrokolo. 

O pohyb se staral dvoutaktní jednoválec Villiers o objemu 98 kubických centimetrů, který motocyklu poskytoval výkon 1,5 koně. Přes tyto neatraktivně vyhlížející číselné parametry dokázal stroj uhánět rychlostí skoro 50 kilometrů v hodině a jeho akční rádius činil v závislosti na zacházení 110 až 140 kilometrů. Brzdu měl Welbike pouze na zadním kole, a to jednoduchou bubnovou. 

Důležitou podmínkou byl rozměr, který by byl kompatibilní s válcovitým kontejnerem CLE, který byl za války běžně užíván pro shazování zbraní, munice, potravin, zdravotnického vybavení nebo třeba dopravních vozíků zvaných Para Barra. Kontejnery měly standardní délku 1,7 metru a průměr 40 centimetrů, což musel respektovat i polní motocykl. A teď si to zkuste představit – 40 čísel vysoká motorka… 

Aby se vešel do požadovaných rozměrů, dostal Welbike skládací řidítka, nasazovací sedlovku a sklápěcí stupačky. Po dopadu na zem bylo nutno tyto tři součástky upravit do správné polohy, ale podle dobových pramenů to běžný voják zvládl za 11 vteřin, zkušený i rychleji. 

Bez kompromisů to nešlo

Jízda na maličkém motocyklu měla přirozeně nejedno úskalí. První z nich představovala absence jakéhokoliv odpružení, udržet se v sedle tedy nebylo nic jednoduchého a po pár kilometrech musel mít jezdec bolestivě otlučené ruce i pozadí. Pokud jste někdy jeli po hodně rozbité silnici na chopperu, tak víte, co je nepohodlí, ale nejspíš se to pořád ani vzdáleně neblíží zážitku nebohého vojáka. Vzhledem k chabým terénním schopnostem se občas stávalo, že jezdec zapadl v místech, odkud nebyl schopen stroj bez pomoci vyprostit, musel ho tedy nechat osudu a dál jít po svých. A vzhledem k nepřítomnosti světel bylo použití Welbiku omezeno jen na denní dobu.

Dalším mírným zádrhelem byla palivová nádrž umístěná pod karburátorem. Aby se palivo dostalo na patřičná místa, bylo před jízdou nutné nádrž natlakovat zabudovanou ruční pumpou. Což o to, tohle zvládne každý během chvilky. Nastávala však i situace, že tlak poklesl během jízdy, tudíž musel voják zastavit a opět pumpovat, aby mohl pokračovat. Nic, po čem byste toužili, když se na vás střílí.

Napumpovat a vyrazit. Welbike se startoval jednoduše – roztlačením:

V ostrém provozu vyplul na povrch i jeden taktický problém – totiž že pokud byla hmotnost parašutisty a jeho kontejneru s motorkou příliš rozdílná, po přistání je mohla dělit i vzdálenost v řádu kilometrů. Díky specifickému zelenému padáku byl sice náklad snadno identifikovatelný, jeho hledání však znamenalo nepříjemnou komplikaci.

Přesto všechny své mouchy se chytře zkonstruovaná malá motorka zúčastnila mnoha bojů, například operace Market Garden, která je dodnes největší výsadkovou operací v historii. Pro jeho skladnost a přenosnost si Welbike oblíbily kromě parašutistů i další jednotky a třeba během vylodění v Normandii si někteří vojáci nesli motorku na rameni, jak dokládají dobové fotografie.

Na leteckých základnách RAF pak Welbiky sloužily jako praktická přibližovadla po letištních plochách, něco jako dnešní elektroskútry. Ve fabrice Excelsioru vzniklo kolem 3700 kusů Welbiků, některé zdroje však hovoří až o 6 tisících.

Z uniformy do civilu

Jak se v bojích stále více uplatňovaly velké dopravní letouny, schopné uvézt i klasické motocykly či dokonce auta, vojenská sláva minimotorek postupně bledla. Trvalo však ještě pár let, než se ze scény odporoučely definitivně. Po skončení války se podplukovník John Dolphin pustil do vývoje civilní verze, kterou začala roku 1947 vyrábět společnost Brockhouse Engineering pod názvem Corgi. Po levných dopravních prostředcích byla obrovská poptávka a k nízké pořizovací ceně minimotorka přidávala zanedbatelné provozní náklady. Proč tedy nedat lidu, co si žádá?

Oproti Welbiku měl Corgi pevnější rámovou konstrukci, neboť hmotnost přestala být prioritou, a nádrž zvednutou nad motor, do polohy mezi řidítky a sedlem. Pozdější vylepšená verze dostala také nakopávací startování. Motor, brzda i malá neodpružená kola, to vše zůstalo stejné. Než byla výroba v roce 1954 ukončena, opustilo fabriku 27 050 kusů a vyvážely se dokonce i do Spojených států, kde je prodávala firma Indian Motorcycles pod názvem Indian Papoose. 

Majitelé Welbiků, Corgiů i Papoosů se po celém světě sdružují do klubů a stále existuje hrstka firem, které na tyto stroje vyrábějí náhradní díly. Občas je možné narazit v inzerci či aukci na kompletní motorku – i dnes se tedy můžete na chvíli proměnit v drsného paragána z druhé světové. 

Zdroje: 

https://silodrome.com/

https://spyscape.com/

https://techworldreviews.medium.com/

https://www.sandboxx.us/