Veřejné nabíjení je zábava!

Minulý týden jsem vám v testu vysvětlil, že Ford Transit MS-RT vypadá jako závoďák z britského šampionátu cestovních vozů, jezdí se v něm fantasticky a na semaforech budí respekt i u majitelů supersportů. Teda alespoň podle mě, milovníka dodávek a divných věcí. Jenže tenhle konkrétní kousek měl pod kapotou baterie místo nafty. A to pro mě znamenalo jediné: vstoupit do paralelního vesmíru veřejného nabíjení. Do světa, kde čas plyne pomalu, naučíte se nesnášet ostatní elektromobilisty, majitele spalovacích aut i mobilní aplikace a kde nabíječky mizí skoro před očima.

Toho dne, byl to pátek, jsem se vydal na misi, která měla být prostou pražskou pracovní pojížďkou s doplněním baterie elektrické dodávky. Nejsem nijak zkušený elektromobilista, vlastně se autům na baterie spíše vyhýbám, ale když je to dodávka s křídlem, dám si říct. Takže jsem si za první zádrhel jsem si mohl sám. Měl jsem totiž spadeno na rychlonabíječku u pražského Výstaviště, kde jsem „ještě nedávno nabíjel“. No zas tak nedávno to nebylo, ale ten čas letí. Přijedu na místo a… stojan byl pryč. Celý ten futuristický ozdobný přístřešek byl demontovaný, zbylo po něm jen smutné prázdno v asfaltu. Nevadí, zachovávám klid moderního motoristy. V aplikaci PRE svítí naděje: nedaleká 22kW stanice přímo v areálu Výstaviště, prý stoprocentně volná.

Oukej, za tohle jsem si mohl sám. Víte jak byla u výstaviště tahle nabíječka? Tak už tam není. Kdo by to, u takhle hezké velké designové nabíječky čekal, že ji prostě odstraní? Já teda ne…

Vjezdová brána ovšem představovala první bossfight. Paní za sklem měla evidentně naučenou odpověď na otázku na dobíjecí bod. „Je obsazeno,“ oznámila suše dřív, než jsem stihl říct dobrý den. Musel jsem tasit telefon a přímo na displeji jí dokázat, že mapa PRE hlásí volno. S výrazem, který jasně naznačoval, že Výstaviště rozhodně není žádný holubník pro kdejakou dodávku s křidélkem, závoru nakonec zvedla.

V areálu skutečně nikdo nenabíjel. Tedy přesněji: u stojanu nestál žádný nabíjející se vůz, nýbrž zaparkované auto. Naštěstí majitel patřil k té uvědomělejší části populace a nechal za sklem telefonní číslo. Během chvilky dorazil, omluvil se a uvolnil plac. Já se připojil a na displeji zazářila zlověstná hláška – zásuvka je momentálně nedostupná. V rohu svítilo datum 18.9. a čas 14:50, což vzhledem k tomu, že se to odehrálo 9.10. ve čtvrt na jedenact nepřidalo na důvěře. Restart nefunguje. Se 4% baterie, ale jen kilometrem dojezdu je čas vyrazit kilometr daleko do podzemí OC Stromovka. Tam má být ráj – aplikace inzeruje osm nabíjecích míst, z toho čtyři volná.

Jenže realita všedního dne je jiná. Stojanů je fyzicky šest, protože kombinace CCS a CHAdeMO funguje na principu „buď a nebo“ a z jednoho stojanu dvě auta naráz nenakrmíte. Ze zbývajících míst jedno blokovalo klasické spalovací auto a na druhém stál elektromobil, který sice byl dávno plně nabitý, ale jeho majitel se zjevně ztratil v labyrintu nákupního centra.

Jenže na displeji Transitu mezitím naskočila čistá 0 %. Sedím v potemnělé dodávce, čekám půl hodiny, jestli se majitel nabitého vozu nevrátí s nákupem, ale marně. Na radu kolegy Marka „na výpary“ přejíždím k Ministerstvu dopravy. Tady vše funguje bez chyby, během pár desítek minut tu pár desítek kilowattů do baterky nateče a já můžu pokračovat v cestě. Nabít do plna nestíhám, dotlačím jen nějakých třicet kilometrů s tím, že zbytek vyřeším odpoledne. 

Když jsem si vyřešil pracovní záležitosti a doufal, že jsem si smůlu vybral, zamířil jsem do IKEA. Plán byl, že se v klidu najím, možná zakoupím nějaké ty doplňky do domácnosti, co nepotřebuji, ale když máte auto na baterie, máte spoustu volného času, takže proč ne.  Auto jsem zapojil, stojan se rozeběhl, vše vypadalo idylicky. Odcházím, po hodině a půl (tolik mělo trvat nabití skoro do zhruba 80%) se vracím přejeden a obtěžkán pokojovými rostlinami. Po naložení kontrabandu do kufru ale vidím, že se za tu dobu dobilo sotva pět procent baterie, ačkoli nabíječka by měla umět až 50kW. 

Vedle stojí zaparkované cizí auto napojené na Chademo konektor a já začínám tušit. Palubní software Fordu ukazuje, že čas ukončení nabíjení Transitu se shoduje s časem, po který nabíjí vedlejší auto. Scénář je nabíledni: kolegovi elektromobilistovi nabíjení nešlo spustit, protože jsem využíval „rychlý“ konektor CCS, tak zmáčkl červený hřib „total stop“, čímž mě odpojil, a pak si v klidu nahodil vlastní nabíjení. Možná to udělal omylem, protože nevěděl proč mu to nefunguje? Nevím, ale moc sympatií k němu necítím. A ano, kdybych byl býval měl nainstalovanou aplikaci a pravidelně si v ní kontroloval, zda se auto nabíjí, zjistil bych to. Ale vlastně nevím, co bych s tím udělal. Také zmáčkl „total stop“ a ukradl si šťávu zpět? 

No, dost polemizování. Dojezdu není nazbyt, tak zkouším rozjet alespoň AC nabíjení. Zapojuji, stojan se minutu tváří, že přemýšlí, a pak vypíše hlášku: „Auto provedlo něco neočekávaného.“ Dneska mi tady zdá se není nabíjení souzeno. Naštěstí nedaleko vzniklo nové kapacitní nabíjecí místo na střeše OC Černý Most. Už ani nejdu do obchodu (nejsem tak bohatý, abych mohl na nabíjení čekat v obchodech a kupovat blbosti a navíc chci hlídat, že se nabíjí), ale čekám půl hodiny v chladnoucím autě. 

Poslední kolo nabíjení mě čeká v pondělí přináší poslední malý úsměvný zádrhel. Stavuji se na rychlonabíječce u Hornbachu na Černém Mostě. Aplikace tvrdí: čtyři sloty, dva volné. Přijedu na parkoviště a ano, fyzicky jsou oba sloty skutečně prázdné. Důvodem však není přebytek infrastruktury, nýbrž pečlivě izolepou přilepený list papíru formátu A4 s lakonickým nápisem: Mimo provoz…

V redakci už si ze mě kvůli tomu dělají legraci. Stačí si vzpomenout třeba na anabázi s jinak velice zajímavou a sympatickou dodávkou Kia PV5 cestou do Hradce Králové. Papírový dojezd 200 kilometrů se na dálnici D11 při legální stotřicítce promptně scvrkl na reálných 90 km. Začalo pršet. Naštěstí tu ale byl nabíjecí HUB u benzínky OMW u Poděbrad. 

Právě v dešti se mimochodem nejvíce projeví další problém. Na dálničních odpočívadlech, ale nezřídkakdy i na parkovištích u obchoďáku, jsou nabíječky zpravidla daleko od benzínky či obchodu, nemají přístřešek a všeobecně působí dojmem stanoviště pro vyděděnce. K vzteku to je právě při dešti, kdy musíte moknout, zatímco se na displeji točí kolečko „prosím čekejte“ a software chroupe váš čip.

A ne vždy ho zchroupe. Jako právě toho dne. Na infolince mi ochotně zkoušeli pomoci (musel jsem při tom stát na dešti u nabíječky, protože mě střídavě instruovali ať přikládám číp a odpojuji auto) a pak se mi omluvili, že je to nějaká závada co nevyřešíme. V pořádku, to se může stát, nutno říci, že byli slušní a vážně se snažili to na dálku vyřešit.

Následoval úprk do Poděbrad. U Lidlu stojan okupoval Nissan Leaf zapojený na CHAdeMO. Když běží tenhle standard, moderní CCS se na tomto typu nabíječky nespustí. AC bylo obsazeno. Majitelé nikde. Nedaleká městská 22kW stanice byla pro změnu zablokovaná zaparkovaným spalovacím autem. Nezbylo než sedět necelou hodinu a čtvrt v autě a čekat, až se majitel Leafu vrátí. Nabiju jen tolik, kolik „dojezdometr“ hlásí jako nutné minimum domů. Samozřejmě jsem byl naivní – nestačilo to ani náhodou.

Plánuji tedy nouzové mezipřistání v Benátkách nad Jizerou. Jenže v celém širokém okolí Mladé Boleslavi panuje specifický folklór: testovací flotily ze Škodovky. Nabíjecí hub u EuroOilu? Čtyři Enyaqy s testovacími RZ, nikde ani noha, všechny kabely obsazené. Přejíždím k Penny Marketu – situace přes kopírák, další prototypy. Záchrana přišla až u místního Lidlu, kde sice stála Tesla, ale její řidič se po patnácti minutách vrátil. Domů jsem ten den tak naštěstí dorazil. 

Pořád si myslím, že elektrické dodávky jako Transit MS-RT nebo Kia PV5 dávají jízdně obrovský smysl. Jsou tiché, mají okamžitý nástup točivého momentu a ve městě se s nimi manévruje jedna radost. Pro jejich zcela pohodlné použití je ale stále nejlepší mít vlastní vyhrazené nabíjecí stání a nespoléhat jen na veřejnou síť, respektive na jedno dobíjecí místo. 

Co si z toho vzít? Elektromobily jsou ve většině případů fakt dajn auta. Jízdně i z hlediska každodenního komfortu jízdy. Topí hned, nemusí vás trápit krátké cesty, je svižný a lépe se ovládá. Ale nabíjení na veřejných místech je zkrátka záležitost, která vyžaduje určitou předpřípravu (třeba zjistit si, jestli vám nezbořili nabíječku, na kterou se chystáte), a je nutné mít záložní plán. Nebo raději dva.