Bazarový snílek: Ford Thunderbird SuperCoupe

Olbřímí motory absurdních objemů, přeplňované gargantuovskými kompresory a zamontované v šasi využívajícím technologií pozdního neolitu – to je mezi všeobecným lidem motoristickým obvyklá představa o rychlém americkém autě. Co na tom, že přeplňování kompresorem je mnohem typičtější pro evropské značky, zatímco američtí výrobci překvapivě mnohem častěji využívali turbodmychadel. Výjimkou jsou (když nepočítáme "novou éru muscle cars" v posledních letech) jen okrajové značky nebo modely, jako Studebaker Avanti a Mustang Shelby GT350R v 60. letech, a krátké období na přelomu 80. a 90. let, kdy se mainstreamoví američtí výrobci pokoušeli nahradit výkon a točivý moment osmiválců kompresorovými šestiválci.

To se týkalo především koncernu GM a motoru 3800 V6, jehož kompresorová verze se objevila v široké škále sedanů a kupé třídy midsize nebo fullsize – jako první přichází na mysli štíhlé kupé Riviera, které se v atmosférické verzi ani nevyrábělo, ale s kompresorovými motory se vyrobily i tisíce sedanů Park Avenue, případně ostré verze Pontiaku Bonneville.

Ale svůj vlastní šestiválec s kompresorem měli i u Fordu. Shodou okolností měl taktéž objem 3,8 litru, ale montoval se jen do jediných dvou modelů – do desáté generace Fordu Thunderbird a sesterského Mercury Cougar. Šlo o duchovního nástupce předešlého Thunderbirdu TurboCoupe, prazvláštního muscle caru se čtyřválcovým turbomotorem o objemu 2,3 litru, který výkonem překonával soudobé pětilitrové osmiválce.

Nové SuperCoupe pokračovalo v téže tradici a s relativně skromným objemem nabízelo více výkonu než alternativní V8 o objemu 302 kubických palců (5,0 litru) i modernější dvouvačková 4,6 V8. Šestiválec s kompresorem Eaton M90 a mezichladičem stlačeného vzduchu nabízel na svoji dobu solidních 210 koní (po pozdějších vylepšeních 230 k) a masivních 447 Nm točivého momentu, dostupných již od 2 500 ot./min. Zrychlení z nuly na stovku za 7,0 sekund a čtvrt míle za 15,2 s možná z dnešního pohledu nezní nijak fantasticky, ale na začátku devadesátých let šlo o velmi úctyhodné výkony.

Ale motor nebyl tím jediným, čím bylo SuperCoupe zajímavé. Thunderbird desáté generace, označované interně MN12, byl s ohledem na typické předsudky o amerických autech překvapivě sofistikovaný. Na první pohled nejnápadnější je fakt, že nešlo o žádnou neforemnou krabici – štíhlá karoserie dosahovala koeficientu aerodynamického odporu 0,31. A ani pohled zespod by neodhalil žádná "dědictví předků" – všechna kola měla nezávislé zavěšení a ve verzi SuperCoupe i větrané kotoučové brzdy a stavitelné tlumiče Tokico. Navíc oproti standardní verzi přibyl samosvorný diferenciál Traction-Loc a posilovač řízení s proměnlivým účinkem.

Kombinace solidních výkonů s praktickou použitelností a relativní výjimečností již kompresorovým Thunderbidům přinesla ocenění americkým trhem s ojetinami – za dobře zachovalý exemplář SuperCoupe již dnes zaplatíte peníze srovnatelné se slušným kouskem ze "slavných šedesátých". Naštěstí pro nás, a bohužel pro prodávajícího, však náš trh funguje jinak – zatímco koráby ze 60. let jsou patřičně ceněné, podivné aerodynamické kupé z let 90. nikoho neláká. A možná také nikdo neví, co že to vlastně je.

A tak si můžete na našem novém spřízněném webu www.bazaramerik.cz právě teď koupit podle fotografií a popisu velice zachovalý a udržovaný kousek SuperCoupe za pouhopouhých 60 kilokorun. To z něj dělá skutečný a nefalšovaný muscle car, takový, jaký měl vždycky být – dost levný na to, aby mohl poskytovat dostupnou zábavu i chudým studentům…