Bazarový snílek: Autobianchi A112 Abarth

Rozhodl jsem se, že si dnes zavzpomínám a pojmu snílka jako takový malý návrat do dětství. Byť jsem byl ještě malý špunt, co tahal kačera, tak na maličkého Itala mám útržkovité, ale krásné vzpomínky. Bylo to jedno z prvních aut západní provenience, které jsme měli doma v divokých porevolučních časech. Ani nevím kde k němu táta tenkrát přišel. Pamatuji si jen, že bylo bílé s černou kapotou, dost zrezlé a skoro nebrzdilo, ale všechno vynahradilo neskutečným jízdním nadšením. Od té doby uplynulo hodně vody, u nás doma se vystřídalo desítky jiných aut, ale malé Autobianchi navždy zůstalo v našich srdcích.

O čem je vlastně řeč? Jedná o Autobianchi A112, což byla stylová italská odpověď na legendární britský Mini Cooper. A zde v konkrétním případě se jedná rovnou o verzi Abarth. Asi by se slušelo říct pár vět k samotné automobilce, která v našich končinách není úplně známá. Autobianchi vzniklo v roce 1955 spojením firem Pirelli, Fiat a Bianchi, což je jedna z nejstarších firem, zabývající se výrobou jídních kol. Autobianchi stavělo auta na základech soudobých Fiatů a byl to takový nositel pokroku. Když si mateřský Fiat potřeboval vyzkoušet novou technologii, dostalo ji jako první Autobianchi a až poté se dostala do lidovějšího Fiatu. Například proslulý motor FIRE se poprvé představil světu v modelu Y10 právě od Autobianchi. Největší slávy dosáhla automobilka v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Ve druhé polovině osmdesátých let se značka pomalu začala začleňovat do Lancie, až v roce 1995 definitivně zanikla. Nás bude dnes zajímat nejslavnější model téhle milánské automobilky. A tím je právě model A112.

Již na první pohled je jasné kde brali italští designéři inspiraci. Ano, jisté ovlivnění britským Mini se rozhodně nedá přehlédnout. Dominantou jsou kulaté světlomety. Maličká třídvéřová karoserie dokázala pojmout čtyři pasažéry a pokud se trochu uskromníte, věřím že se tam vleze pátý miničlovíček. Výkony motorů se pohybovaly od 42 koní až po vrcholných 70 koní verze Abarth. Ohrnujete nos a zdá se vám to málo? Pak jen doplním, že tohle vozítko váží necelých 700kg. Takže i nepříliš početné stádo 70 koní dokáže s malým hatchbackem pořádně zacvičit. Příjemným bonusem je nakrátko poskládaná pětistupňová převodovka. Což rozhodně nebylo v sedmdesátých letech standardem.

Jak to jezdí? Jedním slovem famózně. Představte si geniální britský koncept, okořeněný špetkou italského temperamentu. Tohle prostě nemůže být špatné. Motokárový podvozek, komunikativní řízení a jadrný zvuk vytočené italské malorážky. Projev motoru navíc nedusí žádné euronormy, vše je tady křišťálově čisté. Kola v každém rohu přesně jako u britské předlohy, takže maximální hbitost je zaručena. To je recept na štěstí. Pokud hledáte auto, které vás uspokojí na nejnáročnějších horských silničkách, tady budete na správné adrese. Hodně může napovědět i bohatá a vcelku úspěšná závodní historie tohohle modelu. Však podívejte se sami, jak  kouzelně funguje.

Dodnes mě mrzí, že malé Autobianchi nezůstalo v naší rodině déle. Strašně rád bych ho chtěl řídit. Dnešní ceny bohužel nejsou zdaleka tak příznivé jako byly začátkem devadesátých let. Ale na druhou stranu, za pořízení italské legendy se ta částka ve výsledku nemusí jevit jako přehnaná. Strach nemusíte mít ani z provozních nákladů. Technika je opravdu primitivní, takže věřím tomu, že by si údržbou poradil i takový orangutan jako jsem já. Pro italské vozy máme v redakci slabost. A tohle auto, je pravá esence Itálie. Malý městský rváč, který vás udělá šťastným pokaždé když se usadíte za volant. Je to takový můj malý tajný sen. A sny by se měly plnit, ne?