Autíčkářova garáž: Chrysler Turbine Car

Asi už jste uvažovali o tom, jak za danou sumu pořídit sestavu aut, která by vám dokázala splnit veškeré řidičské tužby i potřeby, i to co od nich potřebujete po praktické stránce. Většinou to začíná nějakým praktickým autem na všední den a pokračuje spoustou větších či menších kompromisů, které byste museli udělat v reálném světě. Nakonec byste určitě byli spokojení a v zásadě nic by vám nechybělo – ale my to uděláme jinak. Budeme fantazírovat, tak proč dělat kompromisy…

Máme garáž pro pětadvacet aut. Naši kamarádi z Fedu nám rádi půjčí svoje rotačky, takže o ceny se zajímat nemusíme. K tomu jsme si najali partičku těch nejlepších mechaniků na světě, pro které nic není problém. A máme také parkoviště plné všeho, co nabízí běžná produkce současných automobilek. Takže se nemusíme starat o to, jestli se do kufru vejde velký nákup a nebo jak snadno se bude parkovat v centru.

Hledáme pětadvacet aut, která by každý z nás chtěl a nikoliv potřeboval. Nezáleží nám na stáří, ceně nebo dostupnosti – nenecháme se omezovat přízemními praktickými starostmi. Vybereme nejlepší z nejlepších.

Každý týden vám nabídneme jednoho kandidáta na vstup do "Autíčkářovy garáže" a necháme vás rozhodnout. Abychom se ujistili, že je náš výběr opravdu prvotřídní, necháme vás čas od času nějaká auta vyřadit. A samozřejmě budeme přihlížet k vašim návrhům na další kandidáty.

A tady je první…

Chrysler Turbine Car

Miluju šedesátá léta. A ze všeho nejvíc miluju americká auta ze šedesátých let. Ztělesňují nekonečnou naději a optimismus té doby, kdy bylo všechno nové vždy lepší, větší a více sexy než cokoliv předtím, a nové bylo skoro neustále skoro všechno. Nastal věk tryskových letadel a rychle se blížil věk raket. Lidé hltali zprávy o prvních výpravách do kosmu, obdivovali všechno nové a odvážné, a automobilky se toho snažily využít infuzí leteckých a raketových prvků do designu svých aut. Ploutve na zádi, zadní světla připomínající trysky proudových motorů, nejrůznější falešná sání, nebo přímo siluety letadel na kapotách – to všechno se vás snažilo přesvědčit, že váš nejnovější Pontiac nebo Plymouth je stejně moderní a ohromující jako vojenské stíhačky nebo rakety nedávno zrozené NASA.

Ale nikdo jiný nedošel s napodobováním letectví a kosmonautiky tak daleko jako Chrysler. Už v padesátých letech totiž začal vyvíjet turbínové motory pro použití v osobních automobilech – ty měly nabídnout spoustu točivého momentu, jednodušší konstrukci díky menšímu počtu pohyblivých částí a schopnost fungovat na téměř libovolné palivo, od leteckého petroleje přes benzín až po naftu a rostlinné oleje. Zpočátku sice bojovaly s vysokou spotřebou, ale začátkem šedesátých let už se přiblížily odpovídajícím pístovým motorům a dosáhly takového stupně použitelnosti, že se Chrysler rozhodl k testu v reálných podmínkách.

Aby novou technologii představil s patřičným stylem, připravil Chrysler pro čtvrtou generaci svého turbínového motoru zcela nové auto. Návrh i výrobu karoserie měla na starosti italská Ghia a celým designem prostupovalo téma turbín a tryskových letadel. Mohutné rámečky světěl připomínaly sání na stíhačkách a zezadu vypadal Turbine Car jako nějaká sci-fi kosmická loď. Téma turbín se dalo najít i na poklicích a dokonce i na speciálních bělobokých pneumatikách. Jako z vědeckofantastického filmu vypadala i kabina, s válcovitou konzolí procházející až mezi zadní sedačky, a trojicí kulatých přístrojů.

To hlavní se ale nacházelo pod kapotou – plynová turbína o výkonu pouhých 125 koní, ale mamutím točivém momentu 576Nm, která dosahovala 60 tisíc otáček z minutu. Aby žhavé výfukové plyny nepoškodily ostatní auta v koloně, musely být vyvinuty speciální rotující výměníky, které je rozptylovaly do okolního vzduchu. O řazení se staral třístupňový automat Torqueflite bez měniče točivého momentu (nebyl potřeba). Uživatelé, kterých se na padesáti vyrobených kusech postupně vystřídalo přes 200, si chválili okamžitě dostupný zátah, ale velká část z nich si stěžovala na vysokou spotřebu (okolo 15l/100km) a zvuk, připomínající spíše tryskové letadlo a nebo obří vysavač, než auto.

Po ukončení progamu bylo 46 z 55 vyrobených kusů sešrotováno, údajně kvůli tomu, aby se Chrysler vyhnul placení dovozového cla. Zůstalo devět kusů, z nichž šest bylo s deaktivovanými motory dodáno do různých muzeí a tři si nechala automobilka. V současnosti se ví o dvou pojízdných kusech, z nichž jeden vlastní kalifornský komik a automobilový nadšenec Jay Leno.

Myšlenka turbínového osobního auta byla nakonec odsunuta stranou, zejména kvůli potížím s emisemi NOx (i když emise CO a sazí byly naopak nulové), ale Chrysler v hrátkách s turbínovými motory pokračoval až do konce osmdesátých let, kdy je definitivně zhatil hrozící bankrot, byť už se zdály být na prahu připravenosti pro sériovou výrobu. Turbine Car tak zůstává jediným turbínovým autem, které kdy bylo nasazeno v běžném provozu. A to z něj také dělá dokonalého zástupce aut „tryskového věku“ a ztělesnění optimismu a víry v „lepší zítřky“, tak typických pro šedesátá léta.

Není to nejkrásnější auto světa, ani nejrychlejší. Ale už jen pro pocit, že řídíte tryskovou stíhačku po silnici, si podle mého místo v naší garáži snů zaslouží.

A co vy? Patří Chrysler Turbine Car mezi 25 aut snů? A nebo je to jen podivný krok stranou, který byste vlastnit nechtěli? Vyjádřete se v komentářích…