Autíčkář za volantem - Oldsmobile 88 Delta 5,7 diesel

Když tady kolega Vavris před pár dny opěvoval nový naftový třikrát přeplňovaný šestiválec od BMW pro jeho zvuk, dynamiku a hlad po otáčkách, vzpomněl jsem si na mé zkušenosti s charakterním dieselem poměrně opačných vlastností. Bude to skoro rok, co došlo k osudnému setkání, které mi velmi změnilo pohled na auta a jejich vnímání jako takových. Fajn, nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, měl jsem příležitost nekrátce řídit Oldsmobile 88 Delta z roku 1979, tedy klasický americký fullsize s karoserii položenou na obvodovém rámu, podélně uloženým osmiválcovým motorem a pohonem zadních kol.

Ehm, cože? Že mi někdo přimíchal trochu E85 do ranního kakaa? Začal jsem psát něco o charakterním dieselu a do toho pravověrný americký fullsize? Ano, je tomu tak. Pod kapotou nebublá tradiční osmiválcový benzínový motor, ale jeho naftová reinkarnace. Můžete se ptát proč, odpověď není tak úplně jednoduchá a zasloužila by si samostatný článek, takže jen zkráceně. Přísnější emisní normy vedly k tendencím snížit spotřebu, a tak se v Oldsmobilu pokusili vytvořit motor, jenž by při nízké spotřebě nabídl uspokojivé výkony. Že se jim to zrovna moc nepodařilo, a že tím z části zapříčinili neúspěch naftových motorů v USA všeobecně, je věc druhá.

Takže znovu, nejmenuje se tohle snad autíčkář za volantem a ne autíčkář dějepisec? Fajn, pojďme teda jezdit. Pro ty, co klasickou ameriku řídili, nic nového pod sluncem, pro mě však zcela ojedinělá záležitost. Usedám na řidičovo sedadlo, které se nedá popsat jinými slovy než elektricky polohovatelný gauč a zabouchávám za sebou dveře široké jako dvojce evropských. Po přečtení dnes poněkud vtipně působícího návodu jak nastartovat naftový motor na slunečním stínítku, zasouvám malý klíček do zapalování a tolik typickým motýlkem cvakám do první polohy. Ozve se zabzučení a na středovém panelu se rozsvítí kontrolka „wait“ značící práci žhavících svíček. Čekám. Po asi půlminutě kontrolka zhasíná, rozsvěcuje se zelená kontrolka „start“ a já otáčím klíčem do polohy druhé. Následuje série zvuků, co mi v hlavě bude znít na věky. Desetikoňový startér několik vteřin točí motorem bez jakéhokoli výsledku, v jednu chvíli se zažehne několik válců a během krátkého okamžiku se postupně připojí i ostatní. Startování se tak stává aktem, výjimečným okamžikem.

Pákou pod volantem řadím zpátečku a couvám ven z parkovacího místa. Hned první věc, co mě udiví, je řízení, které je velmi přeposilované a opravdu by s volantem šlo točit i malíčkem, trochu paradox vzhledem k váze motoru nad přední nápravou. Celé popojíždění po parkovišti probíhá velmi hladce, motor se líně převaluje těsně nad volnoběhem, jediné co mě děsí, jsou rozměry karoserie. Alespoň, že je hranatá a nezáludná. Vjíždíme do ulic města a já rychle zjišťuji, že v tomhle autě bych manuální převodovku prostě nechtěl. Třístupňový automat se k Deltě výborně hodí, při každém rozjezdu se motor vytočí do asi patnáctiset otáček, kde vydává perfektní hluboký bublavý zvuk, a za práce hydroměniče plynule avšak pomalu zrychluje. Velmi zvláštní okamžiky jsou ty, kdy projíždíte kolem autobusové zastávky plné lidí. Přísahám, že kdyby kolem stejně rychle projelo Ferrari, nevzbudilo by tolik pozornosti. Dívají se všichni. Kdo o amerických fullsizech nic neví, je překvapen a možná i uchvácen velkou hranatou věcí, kdo je alespoň trochu zná, ten je udiven zvukem linoucím se z pod kapoty.

Vyjíždíme za město na okresky, zpočátku jsou úzké, klikaté a docela rozbité. U tabule konec obce dávám plný, automat kickdownuje, motor se vytáčí ke svému výkonovému maximu ve 3600 otáčkách a dostává se mi spíše vlažné akcelerace, přecijen 120 koní na skoro dvě tuny není moc. Horší je to se zvukem, motor už nezní tak úžasně podmanivě, ale spíše hrubě a hlučně. Ne, opravdu nebudete chtít prudce akcelerovat, díky mohutnému točivému momentu je zrychlení bez podřazení jen o trochu pomalejší a hlavně za doprovodu výrazně hezčího zvuku. Na klikaté okresce se Delta nejlíp necítí, v každé mírné zatáčce se znatelně naklání a vyhýbání s autobusem je velmi stresující okamžik. Nicméně přes jakékoli výmoly se přenáší velmi ladně a mnohé ani nepocítíte, pravdou však je, že na uložení náprav je znát věk a občas se nějaké rána ozve. Po pár kilometrech se cesta rovná a rozšiřuje a to je přesně ono místo, kde si jízdu užijete nejvíc. V tachometrových 55 mílích je v autě příjemné ticho, převodovka zařadí trojku a zvuk motoru příjemně podkresluje pohodovou jízdu. Opřete se do měkkého gauče, plujete, kocháte se.

Na začátku jsem psal, že mi ona čtyřsetkilometrová projížďka změnila pohled na auta, ptáte se jak? Při řízení si obvykle užívám reakce motoru na plyn, vyvážení v zatáčkách, komunikativního řízení a podobných záležitostí. Dřív mě nikdy nenapadlo, že bych mohl mít podobně slastné pocity z pouhé pomalé jízdy po městě, plavby krajinou nebo hladce řadícího automatu. Delta si mě naprosto získala svou odlišností, schopností udělat z každé jízdy pohodovou vyjížďku pro radost a svým zvukem. Hlavně tím zvukem.

[gallery]