Toho dne jsme dojeli ke garáži, kde Mini odpočívá, sundali plachtu, nafoukali gumy a pak stačilo k oživení už jen připojit baterku. Jak na mě působilo osobně? Sice už jsem Mini předtím viděl někdy viděl, ale až při sundavání plachty jsem si uvědomil, jak je malé a legrační. U jakého auta se můžete v klidu opřít loktem o střechu, aniž byste měli dva metry nebo stáli na židli? Vážně, C3 Picasso, kterou jsme přijeli, je asi dvakrát vyšší.
Stačilo pár otočení a motor o objemu 1275 ccm, který je sice z Metra z osmdesátých let, ale jde o stejný motor, který se dával do Mini, ožil a tak jsme vyrazili na cestičky, kde ho budeme moci bez obav projet. Dojeli jsme na „naší“ cestičku, motor je zahřátý, můžem jet. Jednička, zadupnout plyn, přední kolečka zběsile hrabou, přeřadit na dvojku a za chvilku hned na trojku. Řítíme se uzoučkou cestičkou a kličkujeme mezi dírami v silnici. U toho slyším, že by motor chtěl ještě poladit a že miník trochu plave. No, z pozice spolujezdce mi to tak nepřišlo. Udělali jsme si menší okruh, vrátili se a teď jsem si sedl na sedačku řidiče já.
interiér přináší kulturní šok. nastavení sedačky? zrcátek? kdeže…
No, možná to byl maličký kulturní šok. Nastavení sedačky? Ne. Nastavení čehokoli kromě zrcátek? Ne. Mini je prostě malé nejen zvenku, ale i uvnitř. Ale vzhledem k mojí velikosti jsem neměl problém se vejít a pohodlně na všechno dosáhnout. Spíš jsem se divil, jak se tam někdo větší sakra může vejít? Přístrojová deska je jednoduchá, uprostřed najdeme přístrojový štít, který tvoří tři kola. Jedno velké s tachometrem a ukazatelem stavu nádrže, další dvě měnší ukazují teplotu a tlak oleje. A co víc tu je? Rádio před spolujezdcem, jinak už vevnitř nic není.
Tak jedem. Jednička a motor jde ochotně do otáček. Dvojce se tam moc nechce, ale šla tam. Naštěstí to je převodovkou a ne tím, že bych byl neschopné hovado. A trojka, sakra, kde je trojka? Čtyřstupňová H-kulisa mě trochu překvapila, doprava a dopředu! Sice nevím, kolik jedu, protože tachometr nic neukazuje, ale na maličkou krabičku to jede víc, než bych si kdy z Mr. Beana představoval. Motor si překvapivě hoví ve vyšších otáčkách a z řízení dostávám informací až moc. Au, díra. Další se vyhýbám a po dalších několika dírách musím uznat, že to fakt trochu plave. Ale je to legrace. Vracíme se a tím moje projížďka končí.
A jak se s ním jezdilo? Podvozek byl sice docela tvrdý a každá vymetená díra bolela. Taky brzdy zabíraly až hodně dole a kdybych si nezvykl u Kolory na její sjeté brzdy, asi by mě to stresovalo. Nadruhou stranu řízení bylo super. Správně by se asi řeklo komunikativní, i když nevím, jestli je to přesné. Měl jsem dojem, že si se mnou doopravdy povídá, a dalo se s ním sžít nečekaně rychle. Měli byste si to vyzkoušet? Rozhodně, jezdit starým Mini je totiž nejenom setsakramentsky cool, ale je to taky velká zábava. Sám se těším, že se za volant ještě někdy dostanu. Třeba až miník projde menší revitalizací.
