Autíčkář se ptá: Jak si udržet radost z řízení?

Už je to tady zase. Takové to období roku, kdy mě přestává bavit řídit. Nevím, jak to máte vy, ale mně se čas od času stává, že se z činnosti, kterou mám jinak opravdu rád, stane poněkud otravná povinnost. Řízení mě najednou nebaví, obtěžuje, nepřináší mi žádnou radost ani potěšení a pomalu bych dal království za možnost usadit se na zadní sedadlo, nechat se vozit a vůbec nic neřešit. Prostě jen koukat z okna a přenechat všechny ty volanty, pedály, blinkry a ostatní starosti někomu jinému.

Obvykle se mi to přihodí ve chvíli, kdy mám za sebou sérii testovacích aut, která mě z nějakého důvodu nedokázala ničím zaujmout. Znáte to, jedno auto jako druhé, všechno funguje, všechno je správně, všechno je dokonale odladěné, ale nějak se z toho vytratila ta drobná maličkost, kvůli které nás auta vlastně baví. Jenže tentokrát je to jiné. Testovací auto jsem neměl bezmála dva měsíce, takže za volantem trávím čas téměř výhradně ve svém postarším kabrioletu (s občasnými jizdami v rodinném SUV). A upřímně, těžko si představit lepší recept na řidičskou radost než otevřené nebe nad hlavou, třílitrový šestiválec pod kapotou a pohon zadních kol. Žádná sterilní moderní krabička na přesouvání z bodu A do bodu B, ale poctivý kus automobilové techniky, který by měl umět vykouzlit úsměv na tváři i při cestě pro rohlíky. A přesto nic. Sednu za volant, nastartuju, jedu a místo radosti se dostavuje spíš pocit, že bych byl nejraději už v cíli. Řízení mě zkrátka momentálně nebaví. A co je na tom nejhorší, vlastně vůbec nevím, co s tím.

Možná za to může způsob, jakým teď auto používám. Veškeré moje řidičské zážitky se totiž v poslední době smrskly na každodenní rodinnou logistiku. Ráno naložit děti, přepravit je přes půl Prahy do školy, pokračovat do práce, odpoledne zase děti vyzvednout, rozvézt na kroužky a nakonec se nějakým zázrakem dopravit domů. Zkrátka takový ten běžný každodenní kolorit, který zná snad každý rodič, jenž se dobrovolně pasoval do role rodinného taxikáře. A jakkoliv mě tahle rutina provází prakticky celý rok, mám pocit, že letos na podzim už mi to začíná, ve spojení s aktuální hustotu dopravy v Praze, lézt na mozek.

Nevím, jestli je to jen můj subjektivní dojem, nebo se pražská doprava skutečně rozhodla překonat všechny dosavadní rekordy v disciplíně zvané „Jak dlouho lze stát na místě a přitom tomu pořád říkat jízda autem“. Každopádně odpolední cesta domů, která mi v poslední době běžně zabere více než hodinu, začíná být poněkud únavná. Pomyslný vrchol přišel minulý týden, kdy jsem na trase dlouhé zhruba osmnáct kilometrů strávil za volantem krásnou hodinu a čtyřiadvacet minut. To už je čas, za který by se člověk za příznivějších okolností dostal pomalu do jiného kraje, zatímco já jsem se zvládl jen prokousat z jednoho konce Prahy na druhý. A to tempem, při kterém by mě nejspíš předběhl i trochu ambicióznější důchodce s nákupní taškou.

Nejhorší na tom je, že mě tahle zkušenost otrávila natolik, že když jsem měl následující den absolvovat stejnou trasu znovu, jednoduše jsem odmítl. Auto jsem nechal stát u metra a domů odjel zcela přeplněným metrem. Dobrovolně, bez donucení a dokonce s jistým pocitem úlevy. Což je u člověka, který má auta a řízení rád, možná docela varovný signál. Ale když se nad tím zamyslím, možná je právě tady zakopaný pes. Těžko hledat radost z řízení ve chvíli, kdy se z něj stane každodenní souboj s kolonami, semafory a vlastní trpělivostí.

Člověk by si řekl, že řešení je vlastně docela jednoduché. Stačí o víkendu trochu přivstat, vytáhnout auto a vyrazit někam za město potrápit nějakou pěknou, ideálně liduprázdnou okresku. Vždyť právě podzim je na podobné řidičské radovánky jako stvořený. Silnice jsou trochu oslizlé, asfalt má daleko k ideální přilnavosti, sem tam nějaké to spadané listí a auto je najednou o poznání hravější. Člověk nemusí jezdit jako šílenec, aby se pobavil. Naopak, i v naprosto rozumných rychlostech je potřeba trochu víc přemýšlet, pracovat s volantem, plynem a hlavně dávat pozor. Zkrátka přesně ten druh řízení, při kterém si člověk připomene, proč ho to celé vlastně začalo bavit.

Možná by právě takový víkendový řidičský reset byl tím nejlepším lékem na moji momentální automobilovou apatii. Jenže tady narážíme na jeden drobný, ale poměrně zásadní problém. Po týdnu, během kterého jsem strávil nekonečné hodiny poskakováním v příšerně přeplněném městě, už totiž nemám nejmenší chuť sednout si za volant znovu. Ani kvůli zábavě. Ani kvůli té nejkrásnější okresce široko daleko. Prostě nechci. Představa, že bych měl v sobotu ráno dobrovolně nastoupit do auta a někam jet, ve mně momentálně vyvolává asi takové nadšení jako pozvánka na mimořádnou pracovní poradu v neděli večer.

A začíná to zacházet až do poněkud absurdních rozměrů. Raději si objednám nákup až ke dveřím, než abych pro něj musel sednout do auta. Raději si nechám dovézt jídlo, než abych se vypravil do restaurace. Zkrátka se přistihuju při tom, že se jakékoliv další cestě autem snažím vyhnout, pokud to jen trochu jde. Ne proto, že bych neměl rád svoje auto nebo že by mě přestala zajímat auta obecně. Jen už mám po celém tom pracovním týdnu řízení tak plné zuby, že se mi nechce absolvovat ani jediný kilometr navíc. A to je možná na celé situaci to nejsmutnější. Že mi každodenní dopravní realita dokáže tak dokonale otrávit činnost, která pro mě vždycky představovala jeden z nejpříjemnějších způsobů trávení volného času.

A právě proto se dnes obracím na vás, milí čtenáři. Jak si vlastně udržujete radost z řízení? Jak se vám daří neztratit nadšení pro něco, co nás všechny tak nějak spojuje, i když se z toho kvůli každodenním povinnostem občas stává spíš otrava než potěšení? Máte nějaký osvědčený recept, jak se zbavit té všudypřítomné automobilové šedi a znovu v sobě probudit chuť jen tak sednout za volant a někam vyrazit? Pomáhá vám víkendový úprk na oblíbenou okresku? Vytáhnete z garáže nějakou víkendovou hračku, kterou si schováváte právě pro podobné příležitosti? Nebo si naopak naordinujete automobilový detox, necháte auto pár dní stát a počkáte, až se vám po volantu začne zase stýskat? Případně máte nějaký úplně jiný, zaručeně fungující způsob, jak si připomenout, že řízení může být pořád ještě radost a ne jen další položka na seznamu každodenních povinností?

Dejte mi vědět v komentářích, jak to máte vy. Protože já bych tu ztracenou radost z řízení docela rád zase našel. Ideálně dřív, než začnu vážně uvažovat o tom, že svůj šestiválcový kabriolet vyměním za roční kupon na MHD. A věřte mi, že takhle hluboko bych opravdu klesnout nechtěl.