Mitsubishi Outlander PHEV: Klídek, pohodlí a Yamaha

Plug-in hybrid, který nepůsobí jako kompromis. Outlander kombinuje rozumnou techniku s klidem, pohodlím a nečekaně příjemným interiérem.

Jakub Pospíšil
24. 7. 2025, 18:40
0

Pamatujete si na první Outlander? Ne? Ani se vám nedivím. Ten z roku 2001 připomínal Subaru Forester a v některých verzích měl motor z Lancera Evolution. To zní jako nářez, ale realita na našich silnicích byla o dost nudnější a většina aut měla trochu unavený dvoulitr. Druhá generace (2006–2012) byla zase plodem spolupráce se PSA, takže jste ho mohli potkat i jako Citroën C-Crosser nebo Peugeot 4007. Byl to vlastně dobrý vůz – prostorný, spolehlivý, nenápadný. Jenže taky nudný.

A pak přišla třetí generace – a s ní plug-in hybrid. V roce 2013 se stal Outlander PHEV tak trochu fenoménem. Ne snad, že by měl nejlepší dojezd nebo dynamiku, ale šlo o první použitelné plug-in hybridní SUV s pohonem 4x4 a slušnou cenou. V Autíčkáři jsme s oblibou říkali, že je to ten nejlepší plug-in hybridní drivetrain…a kolem něj postavené Mitsubishi. A teď tu máme generaci čtvrtou. A jakkoli to vzhledem k pestré historii značky se třemi diamanty ve znaku zní trochu smutně, nový Outlander je jednoznačně to nejzajímavější a nejambicióznější auto, které Mitsubishi v poslední dekádě vyrobilo.

A snad právě proto, že se designéři Mitsubishi neměli poslední dobou moc na čem vyřádit, přeci jen je přeznačkovávání Renaultů celkem nudná práce, je na novém Outlanderu na co koukat. Linie jsou ostré, maska masivní a celé auto budí dojem, že se snaží vypadat větší, než ve skutečnosti je. V reálu působí auto dospěle, suverénně, z některých úhlů dokonce lehce preémiově. Má to trochu americký feeling (což není náhoda, vychází z alianční platformy sdílené s Nissanem Rogue), ale Japonci si ponechali pár typicky svých detailů – například složitou soustavu předních světlometů a doplňků, které na sebe originálně (ne)navazují.

Vůz měří přes 4,7 metru, takže se už pohybuje na hranici střední SUV třídy. Je tu ale jedna věc, na kterou si neumím zvyknout a to je poměr převisů k rozvoru. Umocňují to ještě velká kola a černé nástavce blatníků, z bočního pohledu tak Outlander trpí podobnou designovou nemocí, jako jedničková Octavie. Na svou délku má kola příliš blízko u sebe a trochu tak připomíná tramvaj z devatenáctého století.

Což mívá obyčejně vliv na jízdní vlastnosti. Takto koncipované auto má totiž přeci jen větší náchylost k houpání, což je třeba kompenzovat tužším podvozkem. Trochu jsem se toho bál, ale překvapivě se povedlo vůz naladit velice dospěle a příjemně. Není rozbředlý, ale tlumení nerovností je příkladné. Podvozek zvládá i rozbitější okresky s grácií, kterou byste u auta s tak velkými koly nečekali. 4x4 systém S-AWC se stará o přenos síly mezi nápravami a v zatáčkách přibrzďuje jednotlivá kola, aby eliminoval nedotáčivost. Funguje to až nečekaně efektivně.

Řízení není sportovní, ale přesné. Brzdy jsou dobré, ale kazí jim to rekuperace, která je, obzvláště v ekonomickém režimu, dost agresivní. Vůz nabízí i mód one-pedal, ten je v zásadě bez chyby, ale u takhle těžkého auta mi dává větší ekonomický smysl spíše plachtit.

Charakterem vás Outlander opravdu nenutí spěchat, spíš zpomalit a vnímat cestu a také tok energie přelévající se mezi spalovákem, baterkou a elektromotory. 2,4 litrový atmosferický čtyřválec pod kapotou není žádný sportovec a ačkoli mu dvojice elektromotorů dost pomáhá, pořád je spíše rozvážný. Systémový výkon činí 306 koní, což papírově vypadá skvěle, ale pocit z jízdy je trochu odtažitý. Přitom na stovku se dostanete za 7,9 sekundy, což je v dané třídě slušný nadprůměr. Outlander ale netouží závodit – chce šetřit a být tichý.

V elektrickém režimu ujede až 85 kilometrů, což by mělo s klidem stačit na takové to každodenní motání se “kolem baráku”. Nabíjet lze jak ze zásuvky, tak i pomocí DC rychlonabíjení (což plug-in hybridy pořád ještě často neumí). Převodovka řadící jednotlivé stupně, jak jsme zvyklí, tu úplně chybí. Žádné cukání, žádné podřazování, jen lineární zrychlení jako v tramvaji.

Interiér vozu je překvapivě dospělý. Materiály působí solidně, prostoru je spousta a vyhovoval mi i celkem slušný výhled. A taky výborné audio Yamaha. Možná to zní jako drobnost, ale pokud si potrpíte na kvalitu zvuku, budete nadšení. Navíc je Outlander výborně odhlučněný, takže si hudbu užijete bez nepříjemných zvuků obtékajícího vzduchu nebo motoru v pozadí.

Ergonomie je rozumná a trochu starosvětská, ale v tom dobrém smyslu slova. Fyzické ovladače pro klimatizaci, dostatek knoflíků, minimum dotykových věcí. Infotainment ovládá opravdu jen média a navigaci…a v Evropě bohužel taky asistenty. Což je vůbec nejslabší část celého vozu. Nejen, že fungují nespolehlivě (to je standard u všech značek), ale jsou otravně hlasité a kotrola držení v pruzích vám navíc “bere plyn” – když auto usoudí, že jedete moc ke kraji, tak se s vámi už nepere jen o volant, ale i o pedály a prostě vám ubere, bez ohledu na úroveň sešlápnutí. A to je, myslím, velmi špatně.

Verdikt

Mitsubishi Outlander není auto, které by vás dostalo do kolen svou krásou nebo vám rozbušilo srdce sportovností a výkonem. Ale jakmile se s ním sžijete, pochopíte, proč dává takový smysl. Problémem jsou vlastně jen ty “evropské” asistenty. Ale věřím, že každý problém má své řešení, a ačkoli přelepení kamery na čelním skle v žádném případě nedoporučuji, tak…počkat, zpátky k Outlanderu.

Je praktický, tichý, úsporný a velice pohodlný. A má skvělé audio. Pokud se vám líbí, chybu s ním neuděláte.