Renault Sport Spider: Okruhový speciál, který přinesl čistokrevný motorsport na běžné silnice.

V devadesátých letech se francouzský Renault musel vyrovnávat s koncem značky Alpine, která dlouhou dobu plnila roli sportovní odnože této automobilky. S koncem neúspěšného modelu A610 tato značka s dlouhou historií na poli malosériových sportovních vozů a úspěchy v rallye zanikla. Renault se rozhodl převzít sportovní vozy pod svá křídla v rámci nové divize pojmenované Renault Sport.

Do začátku bylo v plánu stvořit okruhový speciál pro značkový pohár, který by k nové divizi přitáhl pozornost veřejnosti, přičemž silniční verze byla považována spíše za doplněk. Cílem bylo poskytnout syrový zážitek za volantem a navázat na étos lehkých sportovních vozů jako byl Lotus Seven. V roce 1996 se pod názvem Renault Sport Spider představila silniční verze tohoto obratného roadsteru, která měla pouze to, co bylo nutné.

Podvozek a karoserie

Konstrukční základ vozu tvořil prostorový rám z hliníkových profilů čtvercového a obdélníkového průřezu, který přinášel nebývalou pevnost skeletu. Podvozek s dvojitými lichoběžníky vpředu využíval odpružení typu push-rod s tlačnou vzpěrou, inspirované nejvyššími patry motorsportu. Tlumiče i pružiny byly vpředu orientovány vodorovně v zájmu nízkého těžiště, což vzadu vzhledem k umístění motoru nebylo možné. Klasické silentbloky byly nahrazeny unibally bez nežádoucích vůlí.

Lehká karoserie z kompozitního plastu plnila pouze krycí funkci a nebyla součástí nosné struktury, tudíž vůz byl bez ní plně funkční. Byla složena pouze z několika velkých dílů v zájmu rychlé výměny, přičemž přední i zadní část se jednoduše odklápěla po vzoru čistokrevných závodních vozů, kterým byl Spider v prvé řadě.

Výkon a jízda

Zadní kola vozu poháněl výkonnější čtyřválec umístěný uprostřed, který byl modernizovanou verzí motoru známého z rychlého hatchbacku Clio Williams. Výkonové parametry se na první pohled nezdály vysoké, ale méně než tunu vážícímu vozu propůjčoval skvělou dynamiku. Motor se ochotně vytáčel a přinášel bezprostřední reakce na sešlápnutí plynového pedálu. Vůz dovoloval razantní výjezdy ze zatáček, aniž by trpěl protáčením zadních kol. Maximální rychlost nebyla vysoká vzhledem k zaměření na ovladatelnost a vysokému aerodynamickému odporu verzí s čelním sklem i bez.

Řízení s bezprostředním chováním připomínalo spíše formulový monopost. Pevnost skeletu umožňovala okruhové nastavení podvozku. Řidič dokonale vnímal chování vozu, který bleskurychle reagoval na jeho pokyny. Spider se ochotně vrhal do zatáček, které projížděl pouze s minimálními náklony. Limit přilnavosti byl na poměry silničních automobilů výrazně posunutý, ale jeho překonání znamenalo náhlou přetáčivost a ztrátu kontroly. Obzvláště na mokru uměl být vůz velmi náročný na ovládání.

Vzhledem k tomu, že šlo původně o závodní speciál, nebyl komfort prioritou. První silniční verze dokonce postrádaly čelní sklo. Podvozek nijak nefiltroval nerovnosti a rázy od vozovky přenášel přímo do konstrukce a posádky. Svištění větru proudícího kolem se mísilo s řevem motoru a hučením převodovky.

Exteriér a styling

Vnější design kombinoval zaoblené křivky devadesátých let s radikální konstrukcí závodního vozu. Každý designový prvek byl diktován potřebami techniky uvnitř. Poměr mezi šířkou a výškou dodával vozu sebevědomý rozkročený postoj. Původně měla vzniknout pouze verze Saute-vent bez čelního skla, ale tlak britského trhu dal vzniknout variantě s čelním sklem Pare-brise. Samotná karoserie měla barevnou horní část, zatímco spodní zůstávala šedá a na zádi výrazně převládala.

Díky konstrukci zavěšení a motoru vzadu mohla být příď velmi nízká a aerodynamická. Výrazně zahnutá kapota směřovala k registrační značce na spodním okraji, kterou obklopovaly minimalistické nasávací otvory. Přídi dominovaly zaoblené světlomety s kapkovitým tvarem, které přecházely v rozšířené blatníky. U verze bez čelního skla byl nainstalován speciální deflektor, který usměrňoval proudící vzduch nad hlavy posádky. I když lépe fungoval při vyšších rychlostech, tak přinášel turbulence, a především nechránil před odletujícím štěrkem či hmyzem.

Z boku vynikl profil nízké karoserie stoupající směrem dozadu, který narušovaly pouze ochranný oblouk a případně čelní sklo. Za dveřmi se nacházely rozměrné nasávací otvory, kterými začínala zadní část s převahou šedé barvy. Velká litá kola s minimalistickým designem nedávala prakticky žádný prostor pro bočnice pneumatik.

Vstup do interiéru umožňovaly šikmo vzhůru výklopné dveře bez vnějších klik, zatímco střecha nebyla dostupná vůbec. Jedinou možností v případě deště byla plachta přes interiér pro stojící vozidlo bez posádky. Vůz postrádal boční okna a proud vzduchu odkláněl malý plexisklový panel navazující na čelní sklo.

Až na barevný kryt motoru byla zaoblená záď vyvedena v šedé barvě. Vzadu bychom našli řadu podélně orientovaných větracích otvorů, které odváděly teplo z motorového prostoru. Na každé straně byla dvojice kulatých světel, které vystupovaly z linie karoserie. Ve spodní části, kde by mohl být umístěný difuzor se nacházel otvor, za kterým byl vidět horizontálně orientovaný tlumič výfuku.

Interiér a výbava

Interiér byl strohý po vzoru závodních vozů a všechno v něm mělo svůj účel. Místo koberců a tlumicích materiálů zde byla odhalená nosná konstrukce doplněná o několik plastových dílů. Palubní desku tvořil především hliníkový profil, na který byly přimontované další prvky. Za jednoduchým tříramenným volantem bez airbagu byla umístěna minimalistická kaplička přístrojů s dominantním otáčkoměrem. Rychloměr byl součástí centrálního displeje na vrchu palubní desky převzatého z modelu Twingo.

Jednoduché výplně dveří byly vsazeny do laminátového panelu, přičemž kliky k otevření našly své místo na prahu vozu. Útlý středový panel s několika ovládacími prvky a panelem kontrolek v barvě karoserie navazoval na tunel s řadicí pákou s kulatou hlavicí. Anatomická sedadla značky Recaro poskytovala potřebnou oporu v zatáčkách, ale nebyla posuvná. Místo toho se posouval box s pedály, aby se zachovalo rozložení hmotnosti.

Všechny prvky v interiéru byly voděodolné nebo určitým způsobem překryté. Jediný úložný prostor byl pod předním odklápěcím krytem, kam se vešla pouze jedna helma a povinná výbava. V interiéru sloužily k uložení drobných předmětů kapsy ze síťoviny.

Sport Spider Trophy

Spider původně vznikl v čistě závodní variantě, která se v mnohém lišila od verze bez čelního skla. Při pohledu zvenku se nejvíce odlišovala absencí světel a dodatečnou ochrannou klecí. Nechyběla závodní rozšířená kola s hladkými či drážkovanými pneumatikami.

Motor nabízel zvýšený výkon a byl spárován se sekvenční převodovkou. Podvozek byl jednoduše nastavitelný. Kromě větších brzdových kotoučů měl řidič možnost nastavovat rozložení účinku mezi přední a zadní nápravu. Interiér postrádal všechny civilní prvky a šlo tak o plnohodnotný závodní automobil.

Přijetí trhem a verdikt 

Renault Sport Spider se svým jedinečným puristickým charakterem měl zaděláno na komerční úspěch, ale bohužel ve stejnou dobu přišel na trh Lotus Elise, který jej v řadě aspektů překonával. Spider přesto nabízel jedinečné jízdní vlastnosti a pocit jako v plnohodnotné závodním voze.

Renault Sport Spider Trophy

Neotřelý design exteriéru poutal pozornost, a ještě více když řidič otevřel vzhůru otevírané dveře. Osvědčený motor nevyžadoval náročnou údržbu a vzhledem k rozsáhlému využití hliníku a sklolaminátu nebyl problém se rzí. Konstrukce okruhové a silniční verze se výrazně nelišila.

Daní za jízdní zážitky byl prakticky nulový komfort. Všechny nerovnosti se přenášely přímo do posádky, kterou přitom nic nechránilo před větrem a dalšími živly, obzvlášť u verze bez čelního skla. Méně zkušené řidiče mohla vytrestat zákeřná přetáčivost při jízdě na hraně. Do roku 1999 vzniklo 1685 kusů silniční verze, ke kterým je nutné připočítat 96 čistě okruhových variant určených pro značkový pohár.

Nástupci a odkaz

Navzdory neúspěchu v devadesátých letech je Renault Sport Spider dnes považován za jedinečnou ukázku, jak moc je možné se přiblížit skutečnému závodnímu vozu u automobilu schváleného pro silniční provoz. Dokázal nabídnout ničím neředěný zážitek, pro což si ho považují i sběratelé a dávají mu přednost před konkurenty vyráběnými ve velkých počtech.

Byť se Spider nedočkal nástupce v podobě odlehčeného roadsteru, tak Renault brzy přišel s dalším jedinečným vozem. Z tohoto pohledu lze za nepřímého nástupce považovat Renault Clio V6, který do malého hatchbacku integroval šestiválec místo zadních sedaček. Ten byl svým ztvárněním naprosto jedinečným vozem, který dokázal nabídnout jedinečné zážitky za volantem a být zároveň záludný na řízení. I ten se v čistě závodní verzi účastnil značkového poháru.

Spider byl také začátkem divize Renault Sport, která od té doby představila dlouhou řadu rychlých hatchbacků, které poskytovaly jedinečné zážitky za volantem, ale s méně kompromisy. Ty stejně jako Spider vznikaly v továrně v Dieppe až do doby, kdy byla opět obnovena značka Alpine, která dnes Renault Sport prakticky nahradila.

Bohužel není jasné, jak se lehkost novodobého Alpine A110 podaří přenést na sportovně laděné elektromobily. Mezitím trh s malými otevřenými sportovními vozy bez zbytečných vymožeností ovládly britské značky Caterham a ještě nedávno i Lotus.

Proto se nabízí srovnání s původním Lotusem Elise, který zabránil možnému úspěchu Renaultu Sport Spider. I když byl skelet Spideru velmi pevný, tak konstrukce Lotusu byla v podobné variantě o více než 100 kilogramů lehčí, což byl podstatný rozdíl. Elise méně vystavoval posádku živlům a díky plátěné střeše byl použitelný i za špatného počasí. Vrcholem byla výrazně nižší cenovka. Není proto divu, že většina zájemců o podobný vůz sáhla po konkurenci od Lotusu.

Základní údaje

• Roky výroby: 1996 – 1999
• Země původu: Francie
• Design: Patrick Le Quément / Renault Design
• Motor: atmosférický zážehový 2,0 l řadový čtyřválec
• Uspořádání: motor uprostřed napříč, pohon zadních kol
• Převodovka: 5stupňová manuální
• Výkon: 110 kW (148 koní)
• Točivý moment: 185 Nm
• Maximální rychlost: 211 – 215 km/h
• Zrychlení 0–100 km/h: 6,9 s 
• Kombinovaná spotřeba (udávaná): ~9,0 l/100 km
• Rozměry (D × Š × V): 3795 × 1830 × 1250 mm
• Rozvor: 2340 mm
• Pohotovostní hmotnost: 850 – 930 kg

Mohl se Renault Sport Spider dočkat lepších prodejů, kdyby nebyl tak radikální, nebo by se tím vytratila jeho jedinečnost?

---

* Některé vizuály mohou obsahovat drobné úpravy generované AI.

Oceníte představení dalších pozoruhodných, neobvyklých a lehkých francouzských roadsterů? Budu vděčný za zpětnou vazbu a předem děkuji za upozornění na případné chyby či nesrovnalosti.

Autoamazed’s Cars najdete i na Facebooku. 

Zdroje: Renault, Cars & Bids, Iconic Auctioneers, Artcurial, Renault Classic, Evo, PistonHead, L'Automobile Magazine, Car Magazine, Alpine & Renault: The Sports Prototypes 1973 to 2014