MiTo 1.4 Turbo - z parchanta hvězda a král (nejen) okresek

Jako zcela první bych se rád omluvil italským inženýrům, že jsem nevěřil v jejich dílo. Že jsem jejich MiTo označil jen za naleštěné Grande Punto. Milí zlatí, ani nevíte, jak moc jsem se mýlil…

Jestli si někteří z vás pamatují, už jsem jednou o tomto stroji psal. Hlavně o tom, jak se mi to vůbec nelíbilo, bylo to uskákané, nepohodlné, hlučné a tak nějak vůbec jakože na prd. Očividně jsem si toho problému nevšíml sám, na autě byli následně zkontrolovány tlumiče, péra, ramena a vše v pořádku. Sundali se proto kola a vyvážily. A ejhle! Původní majitel si to snad přezouval sám či co a o vyvažování jaktěživ neslyšel. Projev auta se trochu zlepšil ale ve vyšších rychlostech bylo pořád cítit nejistotu. Už už se chtěli nechat opravovat liťáky, když v tom někoho moudrého napadlo se podívat, jak že ty aktuální gumy jsou vůbec staré. Krásných 8 let. Takže mrtvoly. A po bližším průzkumu bylo navíc zjištěno, že jsou na ní různé nerovnosti.

Koupili se tedy nové, krásné, slušné značky. A tramtadadááá. Najednou bylo po problému. A z auta se stala bestie. I přes tu jednoduchou zadní nápravu to drží jak přibité, v zatáčkách se nenaklání a i když člověk cití, že se auto v zatáčce zakusuje do vnějšího kola (přeci jen ten víceprvek chybí), tak prostě jede jak po kolejích a nedotáčivost se nedostavuje. O čemž si Punto (které má obdobné, jen trochu užší obutí) může nechat jen zdát.

Po projížďce se zkušeným řidičem, který v tom má (téměř doslova) nalétáno už (nebo teprv?) kolem 12 tisíc kilometrů, můžu směle prohlásit, že to byl nejlepší kup, jaký mohl udělat. Viděl jsem marné pokusy jedné polozávodní hondy, jednoho pašíka cécé a jednoho vzrostlejšího porsche, nás ne jen předjet, ale i vůbec dohnat. Nakonec všichni zmizeli ze zpětného zrcátka. Ano vím vím, na dálnici bychom byli zaslouženě hlavně třetím jmenovaným zpráskáni jako psi, ale okresky jsou rajón alfičky, tady není radno si na ní vyskakovat.

Je zároveň neuveřitelné, s jakou tak malý motor se žene k rychlosti trojciferného čísla, začínající číslem sudým. Ne jen subjektivně, ale i objektivně je těch 114kW rychlejší do dvoustovky (pokud to někdo nepochopil z minulé věty) než 166 kW v Alfě 166. Hold jde cítit, že to není koráb silnic ale taková rychlomyška. Ovšem co je ještě víc zarážející na tak malé auto, je cestovní komfort při těch rychlostech uvedených výše (testováno na německé dálnici, kde jinde žejo…ehm). Auto je jisté, drží stopu, nevlní se (zdravíme souseda z Boleslavi), a v kabině není žádný nadměrný hluk jak od oken (dveře jsou bezrámové), tak od motoru. V autě se dá normálně bavit jako by se nechumelilo.

Takže zde moje veřejná omluva. Zmýlil jsem se, MiTo je právoplatná alfa – je krásná, je elegantní a je setsakramentsky rychlá a schopná, zároveň komfortní. Na svůj segment patří určitě k tomu lepšímu (nemůžu srovnat bohužel s audi nebo bmw). Sice je jiná, než předchůdci, ale i  tak právoplatné Cuore Sportivo (hlavně v módu dynamic je to opravdový blázinec). Jen ta palubka, ta se mi pořád nelíbí, ty rádoby karbonové doplňky mi přijdou tuzing jak prase (a to sou originál).

A nezapomeňte – gumy dělají auto!