Sobota 6.12. 7:00 (nebo 6:00?), Middlesbrough, Longlands Hotel
Ráno mě budí budík klasicky ve víkendových 7:00. Rychle vstávám, abych stihnul tu výbornou snídani v 7:30. V druhém patře provádím základní hygienu a pohledem na tmu z okna si uvědomuju, že jsem zapomněl na druhém mobilu přetočit ručičky a že je tady vlastně šest ráno. Jupí – mám hodinku čas. Jdu se mrknout, jestli na mém místě je pořád Pežot a nebo už ohořelý vrak. Vypadá to dobře, sirény hasičů slyším o pár ulic dál. Recepční je už (nebo ještě?) na recepci, povídá mi, že na snídani si můžu třeba zajít naproti. Oponuju, že jsem si připlatil za tu skvělou anglickou snídani tady u nich. Po výměně pár vět jsem pochopil, že naproti je druhý hotel, který je ale součástí stejné hotelové sítě (nepřekvapivě indické, přecijen jsem v Anglii) a že je to v pohodě. Že mám prostě říct, že jsem odsud, a že mě tam obslouží. Super.
Hodinku jsem se ještě válel a v ten správný čas jsem vešel do protějšího hotelu a indický recepční se ptá, co tam dělám. Říkám, že jsem přišel na snídani, že jsem odnaproti. Dozvídám se, že o víkendu jsou snídaně o hodinu později, a že si zatím můžu dát třeba kafe. Jo tak, tak to mi třeba mohl teda říct ten můj recepční, neva. Prohodili jsme pár vět odkud jsme, co tady děláme, a dal jsem si výborné espresso ze stroje v lobby. OK, můžu se další hodinku válet, tak aspoň napíšu prodejci že jsem ready a že můžu přijet. Problém. Dozvídám se, že nemá čas, že má nějakou schůzku a že mám přijet v jedenáct. Dobrá, souhlasím, aspoň se tady trošku kouknu po okolí.
Znovu v ten správný čas vcházím do protějšího hotelu, kde už je Indů více. Nevím se kterým jsem se bavil, přijdou mi všichni stejní. Ptají se kdo jsem a co tady dělám, asi jim přijdeme všichni stejní. Prostě jsem jenom řekl že jsem odnaproti a že jsem si zaplatil snídani, tak mě teda pustili se najíst (tajný tip – pokud budete někdy tady a budete mít hlad – stačí říct, že jste odnaproti).
Hurá, vyhlášená výborná anglická snídaně. Sice nejsem zvyklej po ránu moc jíst, teď už jsem byl ale stejně dvě a půl hodiny vzhůru, takže něco jako bych tady u nás šel na oběd. V docela velké jídelně jsme byli tři, já a dva asi šedesátiletí Angličani. Jeden koukal na fotbal a u toho žvýkal slaninu, druhý měl celý stůl pro sebe plný vším jídlem co nabízeli a něco si nonstop pod knírem pořád naštvaně mumlal.
Snídaně teda byla výborná, pokud teda máte rádi anglické snídaně. Já třeba moc fazole ani rajčata nemusím, ale naložil jsem si talíř plný vajec, slaniny, párků a bramborových smažených čehosi. Tak trošku po česku – je to bufet, tak ať klidně prasknu. Aspoň přes den ušetřím. Po ládovačce jsem se zalil půllitrem hnusnýho překapávanýho kafe (dobrej kontrast když vedle v lobby byl stroj na espresso) a najednou se objevila indická servírka, jestli si třeba nedám toust? Potvrzuji, přidávám další vejce, slaninu, párky a džus. Stejně už jsem plný, takže plnější už vlastně být nemůžu, takže proč ne. Mumlající Angličan domumlal, nechal všechno jídlo na stole netknuté a nečekaně vlítl do kuchyně s nadšenými díky, jak bylo jídlo výborné a že pozdravuje kuchaře a všechny, kdo jídlo připravovali. Otočil se, zase se zamračil, začal si něco pod knírem mumlat a odchází. Druhý Angličan stále sleduje fotbal a stále žvýká slaninu. A já jdu strávit dlabanec na pokoj a naplánovat si volné dopoledne.
Sobota 6.12. 11:00, Middlesbrough, u prodejce doma
Po malé projížďce po okolí a procházce v parku přijíždím na adresu, kterou mi konečně poslal prodejce. Poprvé teda vím kam jedu a kde auto najdu. Chvíli hledám místo k zaparkování, Pežota nakonec nechávám za zatáčkou a přicházím na místo.
Netušil jsem, jak je Sera ve skutečnosti malá. Ne že by to bylo něco jako kei car, ale na fotkách rozhodně vypadá větší. Stála tam ve dvoře a po dešti vypadala hezky, byla to první chvíle, kdy tady přestalo pršet. Chvíli jsem jen tak okukoval, nakonec jsem vzal telefon a píšu majiteli, že jsem na místě. Z domečku vylezl starší prošedivělý chlapík, zdravíme se a podáváme si ruce.
„Tak tady je“, povídá. „Potřebuje trochu péče a lásky, ale všechno funguje“. Dozvídám se, že ji má asi pět let, že byl vždycky spokojenej a auto i pozornost si užíval, ale koupil si novou hračku a tak Sera musí z domu. Ukazuje na ulici na krásný zachovalý Nissan Primera GT SE ve vzácné měňavkové barvě ChromaFlair Mystic Green, kterých vzniklo pouhých 300 kusů, z toho jen 100 sedanů jako je tenhle. „Tak tohle je teď můj nový project car“. Dál se chlubí, že před Serou měl mimo jiné třeba i bílou Toyotu Supru, kterou teď prohání jeho syn.
Obcházíme auto a přichází takové ty ne úplně příjemné chvíle, které zná každý natěšený petrolhead, když poprvé vidí své vysněné auto naživo a ne na fotkách.
„Tady je pár důlků, nic hrozného.“ (to jsem z fotek věděl). „Tenhle blatník je vyšisovaný od sluníčka“ (tak to z fotek fakt poznat nešlo). „Tady mi ty dveře odspod chytly lišku, tak jsem to zbrousil a stříknul na černo, ale už to vylízá ven“ (chjo, co už). Různé škrábance na náraznících zapatlané barvou. Zadní lem nad kolem rezavej. Pod auto jsem se raději nedíval, ale ujišťuje mě, že tohle je fakt všechno a shnilý to jinak není.
Auto má nad zadním oknem docela pěkný spoiler, ten se na moc Serách nevidí. Původní originální příplatkový spoiler byl z průhledného tmavého plastu, tohle je nová replika, stříklá do barvy karoserie, jako se to pak dělalo u Sery v pozdějších fázích výroby. Ale jo, vypadá to docela hezky. Kola už zas tak hezké nejsou, sem tam nějaký drápanec, ale jsou to originály, které samotné mají docela vysokou cenu, protože se jich moc nedochovalo.
„Mrkneme na motor?“ povídám. Odjišťuje kapotu a zpod ní vykukujou orezlé výztuhy a docela pěkně nalíčený motor. Ono to ventilové víko sice v originálu je prostě čistě šedivý hliník, ale takhle jak to stříknul na černo a nechal tam šedé proužky a nápis Toyota, tak to vypadá docela pěkně. I když originální to už není. Okukuju tak okolí motoru a říkám si, tady mi něco nesedí – „Co je tohle za díru?“ – ukazuju na přední nárazník. Sice na fotkách tam ta díra vidět byla, ale trošku zamaskovaná rychlými pruhy, takže z fotek to není tak nápadné jako naživo. Dozvídám se, že to už tam taky bylo, že pravděpodobně tam měl někdo přívod studeného vzduchu do sání. A kvůli toho udělal hnusnou díru do tohohle vzácného nárazníku. No ty vole.
„Tady do toho světla trochu zatíká, ale stačí chvilka s horkovzduškou a ono to zmizí…“ ukazuje na levé přední světlo, které někdo dost prasácky už někdy otevíral, nechal tam v plastových lemech záseky po šroubováku a prostě to už netěsní. To je docela blbý, těch světel taky vznikl jenom omezený počet a stejně jako jakékoliv jiné specifické díly pro Seru jsou hodně těžko dostupné. Každý, kdo má nějaké díly navíc, si je syslí doma a prodávají se jen za docela vysoké částky po známostech a do inzerce se nedostane skoro nic. A zrovna světla už jsou hodně těžko k sehnání, vím o případech kdy i po lehkých ťukancích končí celé auta jako neopravitelná totálka a nebo hůř – majitelé na to roubujou předky z jiných Toyot ze stejného období, kupříkladu taková Sera s předkem z Pasea je naprostý hnus a radši bych takové auto nechal důstojně umřít a posloužit jako zdroj dílů pro ostatní přežívající jednorožce, než to takhle ohavně zprasit. Ale tisíc lidí, tisíc chutí.
Dál se dozvídám že sání taky není původní, že pochází pravděpodobně z novější Corolly, jednalo se o docela častý dobový upgrade, který mírně zlepšuje odezvu na plyn a výkon ve vyšších otáčkách (u tohohle automatu je to každopádně oboje naprosto zbytečné) a že to takhle už koupil. To mi teda přijde docela škoda, protože původní hranatější sací paroží mělo na sobě pěkný dobový červeno-černý nápis „16 VALVE EFI“.
„Jo a zapoměl jsem ještě říct, že klima tady není, někdo ji celou vyhodil ven ještě v Japonsku, sem se to importovalo už bez klimakompresoru a chladiče. Ono tam totiž bylo nějaké starší chladivo, které snad nebylo dostupné nebo bylo drahé, tak když klima začala odcházet, dělalo se to tak, že se prostě celá klima z auta vyhodila.“ – heh, super, taky dobrá informace, to musí být v létě v takovém skleníku docela peklo.
Zbytek motorového prostoru připomíná napadení tuzerem s černým sprejem v ruce. Co chytlo trochu rzi, to skončilo nastříkané na černo. Celé to sání z Corolly, stínící plech na výfukových svodech, horní hrana chladiče, nebo i víčko chladiče, kde černá už popraskala a dere se zespod původní barva. Sice je to škoda, ale asi to není nic co by se nedalo dostat do původního stavu, narozdíl od zadních světel, které někdo rozebral a nalepil dovnitř zatemňovací folii tak, že z hranatých světel svítí brzdy a blinkry kulatě. Na fóru mu to lidi chválili že to vypadá dobře, já bych za tohle ale věšel za koule do průvanu.
No nic, mám takové smíšené pocity. Olezlý to je, nic strašného, ale té lásky to bude potřebovat víc než dost. Opravit díru v nárazníku. Poshánět původní nesehnatelné díly, zastavit a opravit rez. Nic co bych už někdy nedělal, ale zamrzí to.
Tak jo, zkusím si teda otevřít ty dveře a sednout dovnitř. Je to hrozně zvláštní, ale cool pocit, otvírat ty dveře nahoru a lézt tam jako do nějaké stíhačky. Jako ve stíhačce si vevnitř člověk taky tak trochu připadá, sedí (pro nás) nezvykle jinde a nahoře nad sebou má okno a jakoby „panel“ na stropě mezi sedadly, kde jsou sluneční clonky.
Jo, tak tohle je teda cool. Zánovní potahy sedaček, jsou hezké, nepotrhané a neošoupané. Dobový pocit trošku kazí moderní navigace s Androidem. No ale detaily – tady se vyřádil tuzer se stříbrným sprejem a různé plastové díly v interiéru nastříkal na stříbrno. Něco vypadá cool, ale jinak hrozná škoda. U spolujezdce chybí větrací mřížka, rozbila se a je to nedostupné zboží, kdo má, nedá. Naštěstí v komunitě existujou lidi, co ty díly skenujou a vytváří 3D modely pro tisk, takže se dá vytisknout spousta kravinek, co časem zkřehly a rozpadly se. Jako třeba tahle mřížka, plasty kolem klik nebo držák světlice.
Moc místa tu ale není. Myslím si, že jsem tak asi maximální velikost člověka, co může v pohodě Seru řídit. Být o pár centimetrů vyšší, už bych se tam moc nevlezl a narážel bych hlavou na sklo nad sebou. Dvoumetrový člověk se pak tady prostě nevleze a když si sedne, při zavírání dveří se praští do hlavy a řídit by musel s hlavou položenou na rameni. No jo, japonci jsou prostě menší a tohle bylo dělané právě pro japonce.
Startujeme.
Motor chytnul docela pěkně, ale okamžitě se rozřinčel výfuk a snad všechny plechy co okolo něj jsou. Šok. Prodejce přes řinčení plechů kříčí „To je v pohodě, jak se to zahřeje tak to zmizí“. Po chvilce, když klesly zvýšené otáčky po startu, začal motor kuckat a tak tak držel asi 500 otáček. Celé auto se začalo šíleně třást, palubní deska, tapecy dveří. „To se musí zahřát, dlouho to stálo, to je v pohodě“. Obcházím auto a snažim se identifikovat odkud to řinčení pochází a zjišťuju, že asi naprosto odevšad. Zadní spoiler se třepe a duní a klepe o zadní panoramatické sklo tak, že se bojím, že za chvíli praskne. Ne spoiler, ale to nesehnatelné panoramatické zadní bezrámové okno. Za pár minut se auto zahřeje, ale třepe se pořád, výfuk řinčí, divím se, že to udrží volnoběh. Prý jak je tam to jiné sání, tak je tam asi někde poničené těžko sehnatelné těsnení a asi to přisává falešný vzduch. Při jízdě je ale prý všechno OK.
No ty vole, tak to je teda síla. Letěl jsem 2000 kilometrů daleko a teď tady stojím u kuckajícího řinčícího 35 let starého krámu, kterej je orezlej a napadenej tunerem.
A ani ten vrak nemůžu projet, protože není pojištěnej a není zaplacená silniční daň. Problém.
„No, je to na tobě. Bez pojištění se ale nehne z dvora. A ten permanent export jsem nikdy nedělal, prostě uděláme klasickej přepis. Jestli chceš, můžeš to pojistit, zaplatit daň a projet se“. Přiznám se, že v tuhle chvíli sám ani vlastně nevím, jestli vůbec chci.
Tak trochu věřím, že to pojízdný bude, když jsem si na fórech hledal jeho příspěvky, tak nikde neřešil žádný problém, prostě jezdil, servisoval, občas se ptal na nějaké detaily a pak napsal, že má novou hračku a že Sera je na prodej. Důležitý je to, že to auto tady stojí, je na prodej, asi i funguje a drží po kupě. Je to unikát a můžu být vlastně rád, že je tady kousek, který si můžu dovolit, i když do toho bude potřeba nasypat.
„To jako přepsat na mě? Vždyť nemám ani anglickou adresu ani řidičák. Musíme vyplnit permanent export, Vy to odhlásíte a já s tím odjedu“. Vysvětluju prodejci jak se to má, když prodává auto do ciziny. „Ne, žádné odhlašování, normálně to na tebe přepíšeme, to se tak dělá, pošleme techničák na úřad, a oni ti pošlou nový techničák na tvoje jméno a na tvoji adresu doma v tvé zemi“. Tak to teda slyším poprvé. Sice nejsem místní, ale není to můj první nákup a předpisy se snad zas tolik nezměnily.
Chvilku diskutujeme, jak se to vlastně s tím přepisem má, pak navrhuju, že by se to mohlo vyřešit tak, že by se to přepsalo na moji kamarádku, zaplatila se daň, pojištění, týpek by měl hotovo a prodáno, a ten export bych si pak vyřešil s kamarádkou. To už by se ho netýkalo, prodal by to standardním postupem jakoby dalšímu Angličanovi. Bude to trvat třeba týden, než úřad vyřeší papíry, ale zajedu k ní na návštěvu, pokecáme, udělám si pár výletů po okolí, a až poštou přijde techničák napsanej na ni, tak se vyplní permanent export a tradá domů.
„No tak to rozhodně ne. Takhle já nefunguju. Ty to kupuješ, takže to napíšeme na tebe. Já ji ani neznám, nevím jestli vůbec existuje, jestli to není nějaký podfuk, nene, tohle rozhodně ne.“
Problém.
Kuckající řinčící 35 let starej krám, kterej je orezlej a napadenej tunerem a nevím, jak ho na sebe přepíšu a pojistím. Super.
Kašlu na to. Problém za problémem. Pakuju se a jedu domů. A nebo ne?
