O přípravách před startem a jak vůbec ke všemu došlo, si můžete přečíst zde.
O prvních dnech po startu až do Satu Mare zde.
Je krásné pondělní ráno u přehrady Apa. Spaní pod širákem má tu výhodu, že vás to vytáhne ze spánku docela brzo. A dnes to je opravdu potřeba. V osm ráno máme být zpět v Satu Mare v servise na opravu startéru. Bez funkčního startéru se nám fakt na lesní cesty, do terénu nechce. Druhou výhodou je, že člověk většinou stihne nádherné východy slunce, ty mám rád. Pomalu se probírá i zbytek posádky, snídáme a po nutném roztlačení naší káry, snad posledním vyrážíme směr servis.
Ten je na okraji města a jde o servis s vrakovištěm. Je po osmé, ale zda panuje typická rumunská pohoda a klídek. Jediní kdo spěcháme, jsme my. Majitel rozvalen v křesle, vedle něj psi, servisáci sedí a pokuřují. Povede se nám s nimi domluvit proč tu jsme a co potřebujeme. Chlapům dáváme shořelý startér a oni jdou hledat do skladu vrakoviště. Kéž by to vyšlo, říkáme si. No nevyšlo, nemají. A ptají se, zda chceme objednat repas startér z autodílů, že tam otevírají v devět. My že jo, plus k tomu brzdové desky na předek. Říkáme si fajn, tak do desáté dojedou. Fero dává auto na nájezdy, mechanikům musíme trochu vysvětlit, že potřebujeme jen díl, jinak vše máme. Možná byli i rádi, že nebudou muset nic dělat. Čekání v tom vedru je úmorné a ještě víc nás drtí to nevědomí co a kdy bude. Fera chytají obavy, aby to nebylo až zítra. Zkouší rozebrat spálený startér a zjistit, zda nejde nějak dát dokupy, nejde. Vrchol přichází, když mechanik dojde kolem té desáté a teprve se ptá na podrobnosti k těm deskám a hlavně na ID startéru, prostě Rumunsko. To už je na Fera moc, jde na obhlídku odstavených vraků, zda by se nedalo něco vykuchat. Přímo na T4 nic není, jen jedno VW Polo Van v naftě. Mechanici říkají, že tam je startér jiný. Zase otravné čekání. Fero jde přeci jen ten startér vyndat a pokusí se ze dvou složit jeden funkční. Vyndat se daří, vosy z hnízda pod kapotou ani nezaútočily. Jen rozebrat nejde, je nutno odvrtat šroub. Tak jde suverénně na dílnu.
Mechanici beze slov koukají co se děje. Fero na ně „po našemu“ (gorolské nářečí): „moš borek? tak dowej“. Startér rozebere a ze dvou opravdu složí jeden. Mechanik se na nás chodí nevěřícně dívat. Pak navrhuje, zda nechceme na dílně zkusit, zda se startér točí. Fero na něj zas: „ty moš gabel? Ja, tak poj, idymy to zkusic“. Točí se, hurá. Fero jej montuje do auta a zkoušíme startovat. Bohužel auto chytne tak na jeden z deseti pokusů. Příčinou je, že pastorek má o jeden zub míň než v T4. No nic potvrzujeme ten repas a zas čekáme. Teplota venku a nervozita stoupá. Fero dává ještě jeden pokus o složení s výměnou pastorku. V tom přijíždí chlápek z autodílů. Hurá. Rychlá skládačka, úklid, placení a jedeme. Je poledne a my pořád v Satu Mare. Dnes by nás měly čekat i nějaké nezpevněné cesty, tak na kraji Baia Mare necháváme opravit ještě defekt. Teď jsme zas v cajku, jen až bude čas, musíme vyměnit destičky.
Jsme zpocení a zmožení, naštěstí za Baia Mare narážíme na přehradu Baraj Firiza. Koupání bodne skoro jak dobře vychlazená dvanáctka, cestou k autu navíc nacházíme i hřiby. Pokračujeme dál k prvnímu kontrolnímu bodu, což je shluk budov, které měly být rekreačním střediskem na horské planině, ale teď to jsou jen rujny. Cestou dojíždíme skupinu Felícií. Parta lidí, s kterou se časem skamarádíme. V rychlosti prohlížíme rujny, je to smutný až děsivý pohled. Venku dáváme rychlý instantní oběd a pokračujeme dál. Cesta vede kolem rozestavěné přehrady, staví se už snad 40 let a s tímto tempem se bude ještě tak 20 let stavět, holt Rumunsko. Je to zajímavý pohled.
Jsme rádi, že kousek od přehrady končí terénní vložka a my jsme zas na asfaltu. Dnes chceme stihnout ještě alespoň dva body a někde najít nocleh. S pohledem na hodinky, které ukazují čtvrtou odpoledne je to výzva. Dalším bodem je klášter Barsana. Byl by doslova hřích jej nenavštívit. Je nádherný a všem jeho návštěvu doporučujeme. Jde o soubor dřevěných staveb, postavených bez použití hřebíků. Kolem nich je překrásná zahrada. Ale nic naplat, je potřeba jet dál.
Máme najít průjezdný bod „G“, který je někde na lesní cestě. Při tom doufáme, že i u něj půjde přespat a že tam bude podobný blázen jak my. Projíždíme oblastí Maramureš, na úpatí stejnojmenného pohoří. Všude dřevěné stavby a nádherně zdobené brány. Ke kontrolnímu bodu přijíždíme za tmy, nikde nikdo není. Máme docela strach už jen vylézt z auta, aby někde z houšti nevyskočil medvěd nebo vlci. Spát zde? No to ani náhodou. Nalézáme bod „G“ na svodidle mostu, vyřizujeme rychle vyměšovací potřeby, se strachem to jde opravdu rychle a jedeme dál. Na Telegramu chytáme, že někdo spí u přehrady Colibita, tak jedeme tam. Nacházíme partu fajn mladých kluků z party „Fileta – hasiči žízně“. Věrní svému názvu nám hned chlapi nabízí pivo. My jím na oplátku dáváme naše studené z lednice, což je dost udivuje. Večer máme hezké posezení. Pondělí končí, já a Fero jdeme spát do vagónků dětského vláčku.
V noci nás čekají překvapení. Po pivu mě kolem druhé vyžene chcaní. Jak tak vykonávám potřebu, tak ke mně doběhnou dva velcí a jeden menší štěkající psi. No krve by se ve mně nedořezal, ale potřebu nešlo přerušit. Naštěstí mi nic neukousli. Pomalu jdu zpět do vagónku a čekám, zda za mnou nevběhnou. Nevběhli, ale kolem páté ráno navštívili a vylekali i Fera. Ten je se strachem oslovuje. Naštěstí se z nich vyklubala parta přítulných psů, kteří chtěli hlavně podrbatt za uchem. Uff. Na snídani dělám smaženici s hřiby. Fero se pak chytá výměny brzdových desek a prohození kol. Já s Kryštofem plánujeme trasu. Nechceme jet po asfaltu, raději hledáme cestu k dalšímu bodu někde horami. Nacházíme, náš plán říkáme klukům z filet, kteří se teprve probírají z kóma a jedeme dál. Ale koupel v přehradě musí být.
Je úterý a my valíme vstříc dalším zážitkům. Cestou se zastavujeme na tržnici v městě Vatra Dornei. Kluci kupují sýry, borůvky, pálenku v petce, kterou mi podají, já myslím, že jde o vodu a tak to i piju, zážitek. A hlavně obří kulatý chléb, který nás bude ještě dlouho doprovázet. Za tímto městem vyrážíme do hor po nezpevněných cestách vedoucích přes horské osady a lesy, kolem zapadlých klášterů. Občas se dá jet rychle, ale občas musíme pomalu a opatrně. V jednom místě je úžasný pramen sv. Nikolaje, nabíráme vodu. Údolím kolem řeky řídí Kryštof. Míjíme zatoulané krávy. Jedna z nich nám stojí v cestě, před ní ještě musíme projet blátivou prohlubní. Zajímavá situace tak se jí chystám točit. Kryštof vše projel parádně, jen kráva se zastavila a nechtěla jít dál. Za chvilku přicházíme na to proč. Z boční lesní cesty prvně vyběhnul zdatný jelen, jehož stíhal vlk. Koukněte na video. Fakt divočina.
Po tomto zážitku se fotíme v údolí u řeky a čas letí. Do restaurace dorážíme spíše na večeři než na oběd. Po něm rychle k dalšímu bodu. Jde o nádherný výhled na přehradu Lacul Izvorul Muntelui. Potkáváme se s dalšími Gumídky, kecáme o tom jak dnes bylo, hlavně s partou od Felícií z Šumperka. Domlouváme plány na to, co ještě stihneme a kde budeme dnes nocovat. Banda se přidává k našemu plánu. Na vyhlídce je stánek s kafem, tak jej využíváme. Je to supr pohoda.
No nic, večer se blíží, kus cesty před námi. Hlavně nás čeká soutěska Bicazului. Další nádherné místo. Navíc stíháme poslední minuty otevření stánku. Fero chce koupit nějaké suvenýry. Cestou jsme vybírali peníze z bankomatu a kousek od něj pak našli na zemi 200 Lei, tak je bylo nutno utratit. Pokochali jsme se soutěskou a fičíme směr solný důl Praid. Ten už je zavřený, není se co divit v sedm večer. Nocleh jsme si naplánovali u přehrady Lacul Zetea, tak tam valíme. V lesích cestou k přehradě najednou zvoní mobil a přichází velmi smutná zpráva o náhlé smrti souseda, kamaráda a supr člověka. Večer u přehrady je pak tak trochu smutný. Grilujeme, dáváme štamprle na něj, ať je mu tam nahoře dobře. V uších mi zní jedna z jeho hlašek: „sy mnom sie nieztatiš“, jo pro Gumbalkán to sedí. Je zde spousta dalších Gumídků. Je po půlnoci a my jdeme spát.
Na další dny se můžete těšit v třetím díle. Na všechny f otky se můžete kouknout zde. Jen kdo bude koukat na všechny, bude vědět, co nás potkalo dál.
Jo a v prvním díle jsem zapomněl dát odkaz do map, kudy jsme jeli, takže dávám zde za první 4 dny:
První den – sobota, 467 km,
Druhý den – neděle, 380 km,
Třetí den – pondělí, 293 km ,
Čtvrtý den – úterý, 353 km.
