GET OUT&DRIVE vol.4

Východ slunce vychází začátkem září kousek po šesté. Abychom to stihli z Prostějova na motorest Samota pod Buchlovem, je třeba vyrazit kolem páté. 
Vstávám ve čtyři. Jakmile vlezu pod ledovou sprchu, není cesty zpět – dokonale probuzen, do postele už nezapadnu. Jedeme GET OUT&DRIVE vol.4!
Ještě než dorazím z chatrče, kde momenálně bydlím, do garáže, ozve se Jiřík – nedává to a jde spát. Raději se pořádně rozhlédnu, jestli to není jenom fór a jestli se mi nesměje ze svojí Lancie někde za bukem, ale vypadá to, že dnes jedu sám.
V garáži proběhne kontrola oleje (Italská holka trošku bumbá, když je v náladě), tlak pneu, ze zvyku ještě hladinka vody a olej v řízení. Odkopnu cihlu za kolem, otočím klíčkem…malou chvilku počkám, než docvaknu na konec a spustím Italskou kapelu. Drupiho chraplák vyštěkne do ranního ticha a než motor najde volnoběh (ano, zase jsem se s tím elektronickým plynem letos nikam nepohnul) natáhnu rukavice a seřídím Primky podle palubních hodin s trojzubcem. Letmý pohled vpravo a možná i krátké pohlazení prázdného sedadla – do tohole auta prostě patří dvě dlouhé dámské nohy a odevzané oči – jediné oči, co se dnes budou zrcadlit v temném výhledu přes sklo jsou zelené budíky Italské metresy. Jako všechny ženské si počká až si nedám pozor a pokusí se mě zabít, ale vlastně právě proto mě to s ní tak baví.
Dám jí šanci, přepnu do "sportu", dneska na ostro, bez ochrany stabilizace.
První úsek cesty až do Němčic s lehkostí pronikáme temným tunelem alejí, Jakoby mimochodem jsou na tachometru pořád trojmístná čísla, motor je nenucený, jenom lehce brumlá, a podkresluje Matta Monro "Days like this"…naštěstí cestou není žádný tunel :) 
V Mořicích se nenechám nachytat na stopce (za bukem číhají, ale kdo ví, jestli jsou v tuhle hodinu mentálně přítomní) a do Morkovic přetrpím rozbitou cestu. 
Pak už přichází, to, proč mám tuhle cestu rád. Mase není zrovna muší váha ale přesto nemá s klikatou okreskou vůbec problém. Potvora se těšila, že mě poškrábe a pokouše, ale už ji trochu znám, nenechám ji stavět si hlavu. Stačí pohlídat si brzdy zásadně včas s kolama rovně a na výjezdu už si klidně může houpat bokama jak chce. Baví mě jak u toho vrčí, zmítá se, ale já ji nepustím…držím ji v rukou pevně, šlapu na ní jemně , ale neústupně – nerozhodnost pod plynem by v ní probudila nepěkné povahové rysy. Neví, že mám výhodu. Cestu znám moc dobře, před ní už jsem jich tu pár vyvezl…
Pod Buchlovem jsem zbytečně brzo, tak jsem jí ukázal Buchláky i z druhé strany kopce a pár cílových fotek na památku naší aférky jsem spáchal až na odbočce k Boršicím. Výšvih na hrad byl nečekaně šťasným nápadem. Protože jsem si tentokrát nepřipravil kávu do termosky, napadlo mě zkusit štěstí na recepci v hotelu. 
Personál se teprv začínal trousit do práce, ale velmi mile mi vyšli vstříc a ješě před sedmou jsem si vychutnával kávu i pohled, který se mi ani po více než roce neokoukal. 
Cestou zpět jsem ji nechal zazpívat ještě trochu víc, silnice byla pořád vcelku prázdná, ale srnek už jsem se tolk bát nemusel. 
Byl to velmi příjemný začátek víkendu a ani po 2 hodinách za volantem jsem pořád neměl dost. A tak když Jirka zavolal, že se omlouvá a jestli jsem nejel, že bychom dali západ slunce, ochotně jsem mu vyhověl…Jiříku?