Bitter Vero: Luxusní křižník, jenž se stal labutí písní přestaveb značky Bitter

Německý malosériový výrobce Bitter, pod vedením bývalého závodníka a designéra Ericha Bittera, v sedmdesátých a osmdesátých letech proslul výrobou exkluzivních vozů. Ty byly vždy postaveny na ověřených technických základech modelů z koncernu General Motors. Velmi úspěšné bylo luxusní kupé CD, kterého vzniklo několik stovek kusů. Když později nevyšel plán na prodej automobilů na americkém trhu prostřednictvím dealerství Buick, společnost v roce 1989 ukončila výrobu.

V novém tisíciletí se Erich Bitter rozhodl vrátit na trh luxusních cestovních vozů a navázat na svou minulost. Místo kompletního a nákladného vývoje opět využil základ od GM, konkrétně z australského trhu, kde stále existovaly dostatečně rozměrné vozy. V roce 2007 se představil velký prémiový sedan pod jménem Bitter Vero, který byl výrazně vylepšenou a upravenou variantou Holdenu Caprice.

Výkon a jízda

Zadní kola vozu poháněl velký a silný osmiválec z rodiny General Motors, známý například z Chevroletu Corvette. Ačkoliv se spoléhal na starosvětský rozvod OHV, tak výkon tomuto masivnímu sedanu nechyběl. I díky dodatečným úpravám dynamika odpovídala sportovnějším variantám z nabídky německé prémiové trojice. Vysoce výkonná verze posílená o kompresor od Walkinshaw Performance se v přímém směru mohla poměřovat s leckterým superautem.

Původní plavný podvozek Holdenu byl v zájmu lepších jízdních vlastností mírně přitvrzen, ale vůz stále zůstával dostatečně pohodlný. Velmi dlouhý rozvor dokázal výborně pohlcovat podélné nerovnosti. Bohužel velké disky kol a tvrdší charakteristika tlumičů znamenaly, že podvozek na příčných nerovnostech nenabízel takovou jistotu jako vzduchové odpružení od konkurence.

Ovladatelnost byla dobrá, ale vzhledem k velkým rozměrům šlo spíše o dálniční křižník než sportovní okreskové náčiní. Úpravy podvozku přinášely jistotu v táhlých zatáčkách, ale když se silnice začala klikatit, nebylo se možné ubránit těžkopádnosti.

Exteriér a styling

Vnější design si zachovával proporce velkého a relativně masivního sedanu, ale dostalo se mu mnoha úprav, aby odpovídal vkusu náročnějších evropských zákazníků. Nejvíce úprav se dočkala příď vozu. Nový přední nárazník zahrnoval specifickou, širokou mřížku chladiče s velkým logem B uprostřed. Ta byla inspirována mřížkou na vozech Maserati. Přední okraj kapoty byl výrazně zahnutý směrem dolů k mřížce. Velké, jednoduše tvarované světlomety zůstaly původní, proto příliš nezapadaly k celkovému pojetí přídě.

Holden Caprice (3. generace / WM) 

Z profilu vynikly klasické proporce tříprostorového sedanu s vysokým pontonem karoserie. Velké rozměry naznačovalo i malé okénko za zadními dveřmi. Sportovní dojem posilovaly falešné výdechy za předními koly a nástavce prahů, které vůz opticky přibližovaly k silnici. Nové designy větších kol vynikaly výraznou chromovanou povrchovou úpravou.

Široce působící zadní část se výrazně nezměnila. Nový byl pouze sportovnější zadní nárazník s dvěma hranatými koncovkami výfuku na každé straně. Jednoduše tvarovaná světla, umístěná mimo minimalistické víko zavazadlového prostoru, opticky propojovala chromovaná lišta.

Interiér a výbava

Uvnitř se úpravy zaměřily především na materiály a celkovou kvalitu zpracování. Už původní interiér byl v Austrálii považován za prémiový, ale nevyhnul se řadě tvrdých plastů. Jednoduše tvarovanou přístrojovou desku rozděloval dřevěný dekorativní panel. Tvar volantu i konzervativní rozvržení ovládacích prvků se nijak nelišily.

Klíčovou úpravou bylo, že takřka celý interiér, od palubní desky, přes středovou konzoli až po výplně dveří, nechal Erich Bitter ručně přečalounit do nejjemnější kůže Nappa, aby se co nejvíce zakryly původní lacinější plasty.

Stejně kvalitní potah dostala i pohodlná sedadla s výrazným prošíváním. Barvy kůže se rozhodně neomezovaly pouze na černou či krémovou. Strop byl nejčastěji potažený Alcantarou. Pasažéři vzadu si užívali spousty místa, kvalitních materiálů a o zábavu se jim staraly obrazovky na zadní straně opěrek hlavy. Levnější původ prozrazovalo mnoho tlačítek a páček přímo z modelu Caprice.

Vzhledem k zacílení na bohatou klientelu nemohla chybět opravdu rozsáhlá výbava. V základu byla satelitní navigace, vícezónová klimatizace či dešťový senzor, ale německá konkurence dokázala nabídnout více. Objemný zavazadlový prostor nebyl luxusní, ale vynikal nadprůměrnou praktičností.

Přijetí trhem a verdikt 

Bitter se snažil konkurovat německým luxusním vozům, ale trh jej prakticky ignoroval, a tak za rok vznikaly pouze jednotky kusů. Přitom vůz měl své klady. Kvalitní kůži v interiéru doplňovala spousta prostoru. Zvuk motoru si užil každý milovník amerických motorů V8. Bohužel zákazníci v tomto konzervativním segmentu odmítali platit milionové sumy na úrovni vrcholových modelů konkurence za vůz, který stál na mainstreamovém základu a nedokázal to stoprocentně zakrýt. Navíc na přídi chybělo logo některé z prestižních značek.

V případě poruchy prakticky neexistovala servisní síť a mnoho dílů bylo specifických pro australský trh. Posledním hřebíčkem do rakve byla nastupující finanční krize roku 2008, která tvrdě zasáhla celý trh luxusních vozů, bez ohledu na výrobce. I když byla kusová výroba oficiálně ukončena až v roce 2012, tak většina z celkového počtu 10 vyrobených kusů vznikla v prvních dvou letech produkce.

Nástupci a odkaz

Bitter Vero je dnes brán jako zajímavá slepá ulička v oblasti tuningu a drahých zakázkových vozů. Přístup klasického karosáře se tvrdě střetl s moderní podobou automobilového průmyslu. Za nástupce lze považovat menší model Vero Sport postavený na základě Holdenu Commodore, který prakticky neopustil fázi prototypu.

Fiasko s modelem Vero ukázalo, že podobné rozsáhlé přestavby nejsou ekonomicky únosné, a tak se Bitter rozhodl vydat jednodušší cestou. Společnost začala nabízet vlastní pakety pro masově vyráběné modely Opelu pod názvem Bitter Edition. Úpravy zahrnovaly upravenou přední část včetně nové mřížky, zatímco interiéry byly kompletně přečalouněny do nejkvalitnější kůže. Nejčastěji se jednalo o Opel Insignia, ale v nabídce byly i upravené modely Adam a Mokka. Když Erich Bitter v roce 2023 zemřel, byl osud této jedinečné automobilky nadobro zpečetěn.

Základní údaje

• Roky výroby: 2008 – 2012
• Země původu: Německo / Austrálie
• Základ: Holden Caprice (3. generace / WM) 
• Designér: Erich Bitter / Bitter Cars
• Motor: atmosférický zážehový 6,0 l vidlicový osmiválec; kompresorem přeplňovaný zážehový 6,0 l vidlicový osmiválec
• Uspořádání: motor vpředu, pohon zadních kol
• Převodovka: 5/6stupňová automatická
• Výkon: 278 – 404 kW (378–542 koní)
• Točivý moment: 535 – 750 Nm 
• Maximální rychlost: 250 – 280 km/h
• Zrychlení 0–100 km/h: 4,7 – 5,5 s 
• Kombinovaná spotřeba (udávaná): 14,4 – 16,5 l/100 km
• Rozměry (D x Š x V): 5200 x 1899 x 1480 mm
• Rozvor: 3009 mm
• Pohotovostní hmotnost: 1890 – 1950 kg 

Měl Bitter postavit nový luxusní vůz od základu, nebo by bylo lepší se držet více při zemi a nesnažit se za každou cenu vyrovnat velké německé trojce?

* Některé vizuály mohou obsahovat drobné úpravy generované AI.

Oceníte představení dalších pozoruhodných a bizarních pokusů o stvoření luxusního vozu? Budu vděčný za zpětnou vazbu a předem děkuji za upozornění na případné chyby či nesrovnalosti.

Daniel Trojan, https://www.instagram.com/autoamazed_uncommon_cars/

Zdroje: Bitter, Holden, Garaz.cz, Auto.cz, AutoWeek, Drive, Auta5P, Ultimatecarpage.com, WheelsAge.org, Wikipedia