Tuším, že mnoho z vás si nyní položilo otázku "Co to sakra je Venturi?" Tahle francouzská automobilka je v poslední době známá hlavně díky prvnímu elektrickému sportovnímu autu, modelu Fétish (už jen pro ten název, považte). Dále na jejích stránkách najdete věci jako skleník na kolech z kočárku, malý knedlík s předkem lokomotivy metra a další podobně šílené, ekologicky laděné vozy. V osmdesátých a devadesátých letech se však Venturi důsledně věnovalo oteplování planety, vyrábělo totiž juniorské supersporty, jako třeba právě Atlantique.
Proč vlastně po nějakém neznámém francouzském supersportu toužit? Mnohým nadšeným řidičům by jako odpověď mohla stačit základní charakteristika – šestiválec před zadní nápravou pohánějící samozřejmě zadní kola, karoserie ze skelných vláken, dvě místa k sezení, hmotnost od 1110 kg do 1300kg…
Život modelu Atlantique začal v roce 1991, kdy přišla verze 260, která se vyvinula z Venturi APC 260. Pod kapotou tepal legendární šestiválec PRV o objemu 2.8 litru. Je to jeden z motorů, který bychom mohli s klidným svědomím zařadit do našeho výběru "motory na věčné časy" – je jednoduchý, všudypřítomný, spolehlivý a možná až trochu zemědělský. Ve Venturi však dostal turbodmychadlo (stejně jako v Alpine A610, dalším ze zajímavých francouzských sporťáků) a jeho výkon tak poskočil na 264 koní. Vzhledem k hmotnosti je asi každému jasné, že Atlantique bylo drtivě rychlé auto, maximálka 270km/h a zrychlení na stovku za 5,2 vteřiny bylo na počátku devadesátých let něco výjimečného, takhle rychlé nebylo ani o rok později představené BMW M3.
S postupem času a přibývajícími emisními normami hledali inženýři Venturi další jednotku, pomocí které by mohli svou chloubu Atlantique pohánět. A nalezli čtyřiadvacetiventilový třílitrový šestiválec PSA ES, neboli také Renault L motor. Celý svět tak mohl na autosalonu Paris motor show 1994 spatřit modernizované Venturi Atlantique 300.
Za řidičem se objevily hned tři verze nového třílitru. Ta atmosferická měla 210 koní a nadšenci do pojízdných šíleností mohou tento motor znát třeba z Renaultu Clio V6, kde měl ještě o pár desítek koní více. Jedním turbem přeplňovaná verze posílala na zadní kola plných 285 koní a 420Nm.
Jak to tak bývá, do paměti fanoušků se však nejvíce vryla nejsilnější verze, tedy Biturbo z roku 1998, jejíž motor (příbuzný s jednotkou z Renaultu Safrane Biturbo) produkoval 310 koní v 6200 otáčkách, které putovaly na zadní kola přes pětistupňový manuál (jako i u všech předchozích verzí). Atlantique si tak mohlo vyskakovat i na Lotus Esprit V8, aniž by působilo jako chudý příbuzný, ba naopak. S maximální rychlostí 280 km/h a zrychlením na stovku pod 5 sekund se tak z malého laminátového francouzského coupé stala intergalaktická střela.
Nyní si však říkáte něco ve smyslu, že výkony jsou působivé, nízká hmotnost taktéž, ale stejně to nejspíše nefungovalo. Chyba lávky, ačkoliv byly prodeje neskutečně malé, za 9 let ve výrobě se prodalo méně než 700 Atlantique, z toho modelů Biturbo pouhých 13 (!!), novináři auto opěvovali. Jeremy Clarkson se v roce 1992 dokonce nechal slyšet, že dvě nejvíce vzrušující auta té doby jsou Atlantique a Alpine A610. Velmi dobrý výsledek pro Francii. Nezapomněl přitom dodat, že vlastnit Atlantique je jako mít svou stíhačku. A ve srovnávacím testu s Lotusem Esprit navíc vyšlo najevo, že Venturi je tišší, hladší, ovladatelnější a lépe postavené.
Atlantique Biturbo je pomyslným koncem krátké první části historie automobilky Venturi. Ta se dostala v roce 2000 na pokraj bankrotu a od té doby vyrábí ona elektrická, solární a skleníková auta, tedy spíše koncepty aut. Působivé Atlantique postupně upadlo v zapomnění a nyní o jednom z nejzajímavějších aut 90. let ví málokdo. Už jen vidět jej by byl nezapomenutelný zážitek.
