Návrh i výrobu karoserie měla na starosti italská Ghia a celým designem prostupovalo téma turbín a tryskových letadel. Mohutné rámečky světěl připomínaly sání na stíhačkách a zezadu vypadal Turbine Car jako nějaká sci-fi kosmická loď. Téma turbín se dalo najít i na poklicích a dokonce i na speciálních bělobokých pneumatikách. Jako z vědeckofantastického filmu vypadala i kabina, s válcovitou konzolí procházející až mezi zadní sedačky, a trojicí kulatých přístrojů.
To hlavní se ale nacházelo pod kapotou – plynová turbína o výkonu pouhých 125 koní, ale mamutím točivém momentu 576Nm, která dosahovala 60 tisíc otáček z minutu. Aby žhavé výfukové plyny nepoškodily ostatní auta v koloně, musely být vyvinuty speciální rotující výměníky, které je rozptylovaly do okolního vzduchu. O řazení se staral třístupňový automat Torqueflite bez měniče točivého momentu (nebyl potřeba). Uživatelé, kterých se na padesáti vyrobených kusech postupně vystřídalo přes 200, si chválili okamžitě dostupný zátah, ale velká část z nich si stěžovala na vysokou spotřebu (okolo 15l/100km) a zvuk, připomínající spíše tryskové letadlo a nebo obří vysavač, než auto.
Po ukončení progamu bylo 46 z 55 vyrobených kusů sešrotováno, údajně kvůli tomu, aby se Chrysler vyhnul placení dovozového cla. Zůstalo devět kusů, z nichž šest bylo s deaktivovanými motory dodáno do různých muzeí a tři si nechala automobilka. V současnosti se ví o dvou pojízdných kusech, z nichž jeden vlastní kalifornský komik a automobilový nadšenec Jay Leno.
