kvalita komentáře: 1 Trinom 18. července 2017, 20:19
Předně se omlouvám za sprostej titulek, ale vážně to nešlo napsat jinak. Na ideu napsat to sem, mě přivedl jeden kámoš, kterej se řezal už asi od půlky příběhu, když jsem mu ho vyprávěl po telefonu.
Začnu asi tím, že koncem minulého týdne mi konečně ze Států došel nový startér na Rust Birda. V sobotu ráno jsem byl celkem v náladě, tak jsem šel do garáže, že ho tam dám. Sotva jsem přišel do garáže jsem zjistil, že mi chybí extra kabel, co je pro tenhle startér potřeba (starej měl jen jeden kabel, novej má dva). Nevadí. Doma se mi válí správně dlouhej s koncovkama, co mi původně přišel k tomu samému startéru, co jsem kupoval pár let nazpět do červeného Birda. Tak hurá domů pro kabel. Přijedu zpátky, začnu to skládat a ono ejhle. Očko na silovém kabelu má moc malou dírku a nenasadím ho na šteft, co je na startéru. První kurvy začaly lítat vzduchem. V garáži mám sice stojanovku i správnej vrták, ale co mi to je platné, když kabel je vyvázanej pod motorem a pod auto ho dostanu sotva na centimetr. Takže znovu domů, pro akuvrtačku a nějaké drobné nářadí, co by se mohlo hodit, ať se už nemusím pro nic vracet. Hurá, vyvrtáno, složeno. Tak, jde se startovat. Nejdřív bez zaplého zapalování, abych vyzkoušel, že startér točí motorem a taky proto, aby se natlakoval olej, než to nastartuju na benál. Chvilku točení, pohoda. Tak jdem startovat normálně. Na to, že je v nádrži asi 3 roky starej plivanec benzínu to chytlo překvapivě ochotně. Do otáček se tomu nechce, z turba vyletělo nějaké myší hnízdo, no, uvidíme. Výfuk mám pryč, bo mi nejde našroubovat lambda po dobrým. No co, v týdnu to proříznu závitníkem a dám ji tam. Pro dnešek toho bylo dost, balím to.
Odpoledne, posilněn obědem, jsem se jal udělat drobnou úpravu na Mazdě. Inu panstvo v Hirošimě vymyslelo, že teploměr chladicí kapaliny není potřeba a když už tam musí být, tak stačí, aby uměl ukazovat tři stavy (studený motor, teplý motor, mrtvý motor). Úpravu palubky jsem si udělal s předstihem bez zásadnějších zádrhelů, ale pořád zbývalo drobné doplnění kabeláže, které je při takové úpravě nutná. Kus kabeláže, co se musí vložit mezi čidlo a stávající kabeláž jsem si připravil, zbývá ji už jen vložit na místo. Zhruba jsem i věděl, kde mám teplotní čidlo hledat, tak mi jeho nalezení moc času nezabralo. První zrada nastala, když jsem se snažil odpojit konektor. Moc se mu nechtělo. A to tak, že jsem ho musel sundat kleštěma. Dobrý, konektor je dole, teď už jen připojit kus nové kabeláže. Tak si tak lovím faston trčící z čidla, dvakrát jsem o něj zavadil prstem a on upadl. No super. Že tam je přístup, jak k penězům (ne-li ještě horší) asi netřeba zdůrazňovat. Takže nažhavit mobil, kouknout do Kelly, objednat snímač a jde se dál. Při rozebírání palubky se mi půlka plastů rozpadla na prach, to prostě chceš. Ještě, že mám zdroj dílů hned vedle a tam to je OK.
Následovala kontrola podvozku, protože se mi zdálo, že při zastavení na místě to nějak divně zacvaká. Takže kolo dolů, zahrkat s těhlicí ...a kurva. Horní siletblok, co drží těhlici spojenou s horním ramenem na šrot. No super, tak to večer ani zítra nikam nejedu. Kolo zpět, doskládat pár detailů a hurá domů. Večer je Midnight Run, tak se aspoň nakouknu, jestli tam bude něco koukatelnýho, nebo jen větší Ú-Háčko.
Midnight Run naštěstí na pohodu, bylo tam dost kámošů, takže ani ten ÚH styl některých lidí okolo mě netrápil. S jedenáctou hodinou proběhl přesun. Většina jela někam do háje, já jsem jel domů. Věděl jsem, že mě v neděli čeká track day.
Ráno jsem se otočil v Kelly, vyzvedl nové teplotní čidlo a hurá pro Juru, ať nedorazíme na oběd. Cesta do Mýta byla bez problémů, vzali jsme to přes pár "back roads", takže jsme dorazili v celku dobré náladě. Po chvíli kempení jsem se rozhodl škopka protáhnout po trati, přeci jen v Mýtě ještě nejel. Taky jsem si chtěl ověřit teorii, že se do Mýta perfektně hodí automat, neb tu je několik vraceček. Dal jsem si pár koleček bokem a zajel do depa, protože to už vážně moc vlálo. No ještě aby ne, když v zadních gumách byly skoro 3 bary :-D Takže upustit a hurá zpátky na trať. Výrazně lepší! Dám si dvě kolečka a cítím, jak mi začínají vadnout brzdy. Tak dáme ještě jedno a šup do depa, říkám si. Zatáčka za cílovkou už stála docela za pytel, tak zvolňuji. Esíčko, brzdy ... sakra, to už vážně šlapu po gumovém míčku. Trhnu volantem, abych to zalomil do levé devadesátky a najednou se ozve rána, auto se otřepe, cítím, jak mi PP kolo lítá v podběhu. Pustím brzdu, rychle to rovnám, tahám za rukáv a zastavuju ve zkratce mimo trať. Kluci, co se mnou jedou vyskočí ven a jdou se podívat, co se stalo. Z brzd se valí kouř. V první chvíli to vypadá na KO desku nebo kotouč, ale hned jsme si všimli, že je kolo nějak moc vepředu. Koukám pod auto a moje obavy se potvrzují. Zase se mi ulomil dřík kulového čepu na spodním ramenu. Kurva. Co včíl? Naštěstí jsem se s tímhle problémem už jednou setkal, to když mi asi před dvěma lety rupnul dřík toho levého.
Obvolávám kamarády, kdo by měl čas, ale zjišťuju, že všichni Brňáci-autíčkáři jsou buď tady v Mýtě, nebo mají práce nad hlavu. Prvotní nápad vyměnit jen kulový čep jsem nakonec zavrhl a zavolal jsem kámošovi, co rozebral pár Scorpií a má docela dost dílů. Rameno má, bydlí u Brna. Výborně. Teď už jen najít někoho, kdo to sem doveze. Nakonec volba padla na bratrance, který po většinu roku lítá někde po světě, ale teď má zkoušky, tak se připravuje doma. Dokonce má i chvilku čas. V rychlosti mu vysvětluju, co se stalo, co má dovézt, kam a předávám mu kontakt.
Proběhne PlechCup a kolem třetí doráží Blahoš s ramenem. Zajedem na trať, já zůstávám u Škopka, Woyta ho sveze aspoň pár koleček v Báwu, ať z toho taky něco má. Já mezitím vytahuju staré rameno, zbytek čepu a dávám tam druhé. Naštěstí vím, jak a mám bouchačku i breaker bar, takže to trvalo jen asi čtvrt hodiny. Rychle všechno složit a hurá pryč z tratě. V depu zjišťuju, že jsem na jeden silentblok zapomněl dát vymezovací podložku, tak ji tam rychle ještě dávám, jen s vytočeným kolem.
To už by mohlo stačit, což? Ale kde! Pár minut na to mi volá Woyta, že mu vydechlo Báwo, poblilo trať chladicí kapalinou a odmítá startovat. Tak zpátky na trať. Celou ji pomalu projedu, ale Woyty nikde. Zajíždím do zálivu a volám mu, kde že je. Po chvilce vysvětlování dorážím do zadní části tratě k druhému vjezdu, kde stojí Woyta nad otevřenou haubnou svého Compacta a lamentuje. Otáčím Škopka, vytahuju tažnou tyč a zapřahám báwo do závěsu. Woyta naspoledy zkouší startovat, ale marně. Pomalu ho odtáhnu do depa, kde se snaží zjistit, co se stalo, ale moc toho nenachází. Takže je rozhodnuto, táhnu ho až domů. Rychle sbírám svoje věci a připravuju odjezd. Poslední rozloučení s kámošema a vyrážíme. No nebylo by to ono, kdybychom cestou na Hradec nepotkali objížďku v objížďce, která nás dotáhne až do Pardubic. Takže honem na rychlodráhu a směr Hradec. Před Hořicema Jura velí, že by Woyta měl odtah nějak odčinit, tak to berem přes Petráčky, kteří vyrábějí hořické potrubí. Jura si mlaská a pomalu přijíždíme k Woytovi domů. Na kopci nad barákem soupravu rozpojujeme a Woyta zajíždí na vydlážděnou plochu před jejich barákem. Složíme tyč a koukáme, co bychom kde zbodli. Přeci jen už je sedm večer. Po krátkém průzkumu okolí zjišťujeme, že jsou zavřené i restaurace, které by zavřené být neměly a tak končíme u kebabů. Ty pobereme s sebou a vyrážíme k Woytovi, kde si rozděláme na zahradě večeři. Rychlý průlet Woytovo garáže, průzkum FTOčka a už vyrážíme směr Brno. To už naštěstí proběhlo v pohodě a kolem jedenácté jsme dorazili domů.
Zítra by měly být k vyzvednutí nové čepy a před chvíli Woyta psal, že umřel silový výstup v řídící jednotce, co ovládá relé palivového čerpadla.
A co vy? Taky máte občas svoje dny, kdy byste se nejradši na všechno vykašlali a šli včelařit? :-D
