Z virtuality do reality II.

Je středa, jdu do práce, myšlenkami úplně někde jinde. Odpočítávám hodiny a minuty do oběda a úderem poledne prchám z práce. Už je to tady, to ticho před bouří. Znáte to, takový ten divný pocit v žaludku jako před zkouškou, maturitou, státnicemi, svatbou, narozením dítetě.

Doma už je vše připraveno, takže naládovat kočárek a 2 přepravní tašky pro mimino a pak jeden kufřík pro nás dva. Kufr auta plný, klasika. Nechápu, jak jsme mohli tenkrát s našima jezdit na dovolenou ve čtyřech ve Felině na týden. Kam jsme ty věci dali? Jako letní dovolenou beru. Ale zimní? Lyže na magnetech na střeše, v kufru jídlo na týden, lyžáky, boty, kombinézy, hůlky, oblečení…

Vyjíždíme směr Most. Cca 250 km a 3 hodiny jízdy. Cesta uběhla hladce, divný pocit v žaludku se s ubývajícími kilometry stupňuje. Asi je to taky tím, že chci tento zážitek zdokumentovat a natočit nějakou formu vlogu. Já a kamera se moc nekamarádíme a kamera za to nemůže. Je půl 6 a jsme na hotelu. Dle instrukcí šéfa týmu se mají všichni nováčci, kteří ještě nikdy s týmem nejeli, dostavit do boxů Radicalteamu na okruhu na 19:00. Nasedám do auta a zadávám do navigace Autodrom Most. Je to tady. Asi 2 km jízdy a přijíždím k bráně okruhu. Podjíždím trať tunelem, který je pod úsekem před poslední zatáčkou okruhu a vjíždím do paddocku. Kochám se.

Parkuju na parkovišti P4 a po vysednutí se pokouším na mobil natočit první vstup vlogu. Jsem ještě nezvóznější, ale nějak to na několik pokusů jakš takš zvládám. Odeberu se proto směrem k boxu číslo 11 a 12 a kochám se závodními speciály dalších týmů, které jsou také na místě (den před samotným závodem probíhá technická přejímka). Dorazil jsem na místo určení a postupně se rozkoukávám. Přiběhne šéf týmu a podáme si ruce. Postupně se seznamujeme s instruktory, kteří na nás budou dávat pozor a čekáme na zbylé účastníky.

Už jsme tady všichni a začíná brífink nováčků. Instruktoři nám dávají informace, jak auto řídit, co dělat, co nedělat, jak se chovat na trati, probíráme vlajkovou signalizaci. Po této úvodní části jsme se už spíše ptali my na různé doplňující otázky, tipy a triky. Cheaty jako třeba “restart”, “rewind”, ”save/load”, “megaspeed”, “supergrip”, “nodamage” nebo třeba “back to track” z prostředí her nejsou v reálu možné, stejně jako nastavení protivníků – AI na nižší hodnotu, třeba takových pěkných 65% a agresivitu AI tak na 0%. Chceme přece vyhrát, ne?

Co mi přišlo jako dobrá rada je, že pokud vjedete do zatáčky rychle a už je jasné, že se auto hrne ven a nedotočíte to, tak před vjezdem do kačírku musíte srovnat kola a prostě se nebát, projet kačírek a napojit se opatrně zpátky na trať. Pokud necháte kola natočená, mohlo by se stát, že se zaboří a půjde to na boudu. A to nechceš. Pak nastala chvíle papírování a podpisů.

Probrali jsme taky rozpis samotného závodu. Bylo nás celkem 7. Strategie byla následovná.

jezdec – 10:00 – 11:00
jezdec – 11:00 – 12:00 → tankování
jezdec – 12:00 – 13:00
jezdec – 13:00 – 14:00 → tankování
jezdec – 14:00 – 14:40
jezdec – 14:40 – 15:20
jezdec – 15:20 – 16:00 → cíl

Ještě před závodem jsem si říkal, že bych nejraději jel druhý, protože první stint zřejmě pojede někdo, kdo už má alespoň nějakou zkušenost na trati kvůli skrumáži během startu a taky je malá pravděpodobnost, že by se něco stalo s autem, i když s tím se moc počítat nedá. Na startu je to nejhorší, ale jsme v nejpomalejší divizi a za námi už moc aut není. Stát se ale může cokoliv. Jak říká nejlepší jezdec všech jezdců na Zemi, Fernando Alonso: “Nemám křišťálovou kouli, abych věděl, co se stane. Kdybych ji měl, tak vím, co se stane, ale jelikož ji nemám, tak nevím, co se stane. Může se stát všechno nebo nic, něco ovlivnit můžete a jiné věci ovlivnit nemůžete.” Tak nějak to říkal :D

Nakonec pojedu opravdu druhý v pořadí a to od 11:00 do 12:00, paráda. Navíc na konci mé jízdy pojedeme tankovat a dalšímu jezdci už přivezeme plné auto. Ještě jsme si museli vyzkoušet kombinézy, helmy, nasedání do auta, nastavení pozice za volantem, kurtování, radiovou komunikaci mezi jezdcem a instruktorem, vysedání z auta a následně pomoc dalšímu jezdci se zapnutím a nastavením pásů. No není to sranda. On člověk může úplně jednoduše nasednout do auta, něco si trochu špatně skřípnout, dostane křeč a nikam tu nohu už nenatáhne. A to opět nechceš. Takže radši v klídku a pohodě. Další věc, kterou nechcete, je při vystupování zazmatkovat a vytáhnout se z auta ze sedačky a přes ochrannou klec tím, že se chytnete o dveře. Jenže ejhle, ony jsou z laminátu a ten je pevný asi jako brčko od limonády. Musíte se držet něčeho pevného, třeba za ochranný rám, ale nejlepší je chytnout se o rám střechy. Je to nejpřirozenější.

Pomohl jsem tedy závodnickému kolegovi, který si už vesele hověl ve vozítku, s povolením pásů, aby si je mohl zacvaknout a následně mu je musím utáhnout fest. Bylo dobré si to vyzkoušet, chce to trošku grif. Hlavě to povolování. Chvilku si tam poseděl a pak při vystupování se musí (měla by se) dát sedačka úplně dozadu, ať se tomu dalšímu do auta lépe leze a lépe se i vystupuje. Pak jsem vklouznul do auta já. V kombinéze a s přilbou. Ten pocit, když vás obejme skořepinová závodní sedačka, je takový zvláštní. Cítíte se v bezpečí. Sedí se v ní docela slušně. Bederní dofuky mi nijak nechybí. Nastavil jsem si sedačku do své optimální polohy tak, abych při sešlápnutí spojky měl pořád pokrčenou nohu v koleni. Zapnul jsem všechny 4 konce pásů do posledního pátého, byl jsem utáhnut na kyčlích a sám jsem si dotáhnul ramenní pásy s výdechem až na fest, co to jde, abych v tom pak nelítal jako prd v bedně. Dal jsem ruce na volant, udělal zkoušku vzdálenosti se zápěstím na věnci volantu á la Vin Diesel a instruktor říkal, že by to možná chtělo o jeden zacvak sedačku blíž volantu. “No problém” jsem si říkal v hlavě, ale jejda, ono už tam nedosáhnete, pokud nemáte schopnosti Saxány. Říkal jsem instruktorovi “no jó, ono to už pak nejde..”, on se zkušeně pousmál a říkal” “Nejde, no”. Pak jsme ještě vyzkoušeli intercom, jestli se slyšíme. Tím, že bude v autě rámus, tak musíme mít ten mikrofonek v podstatě na zubech a řvát.

Rozhlédl jsem se po autě a co mi dost vadí je, že volant je menšího průměru a jeho tlustý věnec je přímo v mém úhlu pohledu na budíky. Takže vidím rychlosti tak možná 0-40km/h a pak až kdesi daleko na druhé straně od 180km/h. To samé s otáčkami. Celkem naprd, ale nad přístrojovou kapličkou je LED ukazatel otáček a prý se máme spíš dívat na něj a řídit zvukem a intuicí. Volant jsem nezkoušel nastavit, ale prý to jde. Další věc, co mě zaujala, je vnitřní zpětné zrcátko. To je totiž široké asi tak půl metru a ještě vypouklé, aby se vidělo i trochu do stran. Zato vnější zrcátka z M3 jsou půlkulatá, malá a nastavená tak, aby viděl instruktor a ne řidič. No tak uvidíme, co uvidíme. Z toho mám trochu bobky, ale snad mi bude pro orientaci stačit to vnitřní.

Odepnul jsem se, dal sedačku dozadu, vylezl z auta a pomohl dalšímu s pásy. Sundal jsem helmu, která je sice velikosti M, ale i tak mi je velká. Obecně mám z helmami většinou problém i na motokárách. Mají opravdu všichni tak velké hlavy? Asi jo. No doufám, že to Mko nikdo nepoužije přede mnou. Kombinézu mám tak akorát, kluci všem doporučovali si vzít radši o dost větší, než jen trochu těsnější, aby to člověku bylo pohodlné, mohl se volně pohybovat v autě a nestaral se o to, kde to pne a kde to tlačí. Pak to jezdce znervózňuje. Ještě jsme tak společně zazevlili, pokecali o různých věcech ohledně závodu, kluci instruktoři připomněli, že si máme dát bacha, abychom nepřetočili motor. To se jim stalo v minulém závodě, ale dojeli ho i s poškozeným autem. Zdůrazňovali, ať taky koukáme na traťové komisaře a na boxovou zídku. V minulém závodě se jim stalo, že dostali stop&go penalizaci a jezdec si toho jaksi nevšiml a kroužil vesele dál. Dle pravidel má jezdec 3 kola na to, aby penalizaci odpykal. Pokud tak neučiní, dostává každé kolo navýšení času, které musí strávit stáním v boxech. Asi jel sám bez instruktora (jde to taky).

Hodina utekla jako voda, nervozita trochu opadla a rozešli jsme se s tím, že kombinézy si už bereme s sebou a druhý den v 8:00 budeme všichni na značkách. Společně si na okruhu dáme snídani, kterou pro nás budou mít připravenou stejně jako další občerstvení na celý den, a v 8:30 je pak povinná rozprava jezdců. Šel jsem tedy k autu a ještě nakukoval do garáží, kde bylo třeba Porsche GT3 RSR, X-bow GT4, starší Poršáci, Felicie pickup, no prostě spousta zajímavých strojů k vidění.

Natočil jsem ještě rychlé video a jel na hotel za rodinou. Byl už večer, čas jít spát. Jenže já nějak vůbec nemohl zabrat. Hlava plná všeho možného a v žaludku opět rostla nervozita. Pořád to nešlo, převaloval jsem se, debilní polštář, bylo horko a potil jsem se. Mrknu kolik je hodin a vidím 1:30 a to za chvíli vstávám, snídaně je od půl 7. Zabral jsem. Konečně. Budíček ve 4 ráno v podobě hladového miminka. Lahev mlíka nestačila, tak si stoupnul na nohy a začal se tlemit způsobem “pojď si hrát, já se nudím”. Naštěstí po chvíli usnul. Žaludek mám pořád jako na vodě.

Nakonec budíček 6:30, vstáváme a na mobilu tahle zpráva od bratrance: