Asistenty umí zabránit srážce s autem, chodcem i zvířetem. Ale nedělají z nás horší řidiče?

Patřím mezi nadšence techniky. Nejsem jeden z těch staromilců, co odmítají v autě cokoli složitějšího než kazetový přehrávač, k prožitku z jízdy nevyžaduji spartánský vůz osekaný o všechny zbytečnosti, které přímo nesouvisejí s dopředným pohybem. Zkrátka – mám rád hračičky. Proto jsem s radostí přijal nabídku seznámit se s novinkami značky Volvo na prezentaci aktuální modelové řady a jejích schopností. Z nadpisu článku už jste nejspíš vytušili, že výsledný dojem z prezentace nebyl tak úplně jednoznačný. Technologie v nových autech jsou fascinující, a i kdyby měly zachránit jediný život, mají obrovský smysl, do hlavy se mi však vkrádají pochyby, jestli se spolu s vylepšováním vozidel vylepšujeme také my, řidiči.

Vezměme to popořádku, tedy od horkých novinek a pozadí jejich vývoje. Volvo si velice zakládá na bezpečnosti. V říši automobilů patří mezi průkopníky a to jak bezpečnosti pasivní, tak i té aktivní. Při vývoji vychází nejen z poznatků získaných při simulovaných nehodách v testovacím středisku, ale i z reálných nehod. Automobilka spolupracuje s policií a má tak informace o každé nehodě s účastí automobilu Volvo, která s stane v okruhu 100 km od hlavního stanu Volva v Göteborgu. Zkoumají se tak nejen následky, ale i příčiny nehod. Reálných nehod z reálného světa. Na základě těchto poznatků potom vznikají technologické zázraky bezpečnostních systémů.

A co že tedy současná Volva všechno umí? Co se pasivní bezpečnosti týče, vývoj jde s každým novým modelem dál, je tu více prvků z vysokopevnostní oceli, více airbagů a dalších chytrých řešení, která eliminují dopady nehod. Z novinek je zajímavá například nová sedačka, která sama o sobě obsahuje hned dvě deformační zóny. Jedna chrání vaši páteř při nárazu zezadu tak, že hlavová opěrka změní svou polohu a zmírní následky nárazu na krční páteř. Tou druhou je deformační prvek v sedáku, který zmírní náraz v případě, že vůz vyletí ze silnice a přistane “naplocho” někde v poli. Jak se nedávno přesvědčil jeden z našich redaktorů, riziko poranění páteře v případě takové nehody skutečně není jen teoretické. (Nedávno, jak jako nedávno! Vždyť už to zvládlo srůst! – pozn. Fernie)

Pokud však v oblasti pasivní bezpečnosti probíhá neustálá evoluce, oblast aktivní bezpečnosti zažívá v posledních letech přímo revoluci. Dlouho jsme si vystačili se systémy ABS a ESP, tato doba je však již za námi. Současná auta nabízejí mnoho prvků, které bychom zařadili do kategorie ‚mezistupeň k autonomnímu vozu‘. Pro příklad opět můžeme zabrousit do repertoáru Volva. Radary a kamery neustále skenují okolí vozu, systém vytváří počítačový model všech objektů, sleduje jejich směr i rychlost a varuje před vším, co je v kolizním kurzu. A nezůstane jen při varování. Automobil umí sám aktivně zabránit kolizi. Rozpozná chodce, auto v protisměru, překážku před vozem, blížící se vůz při vycouvávání z parkovacího místa a nově umí reagovat i na zvíře na vozovce. Električtí pomocníčci pomohou s brzdami, usnadní vyhýbací manévr, a i kdyby řidič situaci vůbec neřešil, dokáží zmírnit následky nehody nebo nehodě zcela zabránit.

V dobách míru potom kamery a električtí trpaslíci udržují vůz v jízdním pruhu, s ohledem na okolní provoz, dopravní značení, profil silnice a vaše přání regulují rychlost, spouštějí světla, parkují a dělají další věci za vás. A tady se dostáváme k jádru problému. Co dělá během takové jízdy řidič? Co musí řidič umět? Co bude umět řidič, pro kterého bude nové Volvo prvním automobilem a který jiný způsob řízení ani nepozná?

Potíž jízdních asistentů tkví v tom, že jsou oním mezistupněm mezi autem staré školy a autonomním vozem budoucnosti. Dnešní automobil umí do značné míry fungovat sám, platí to však pouze za přesně definovaných podmínek. Například systém pro pomoc s jízdou v koloně je báječný. Auto se pověsí na vůz před sebou, udržuje si od něj odstup a sleduje jeho rychlost i směr. Kolik otravných ťukanců v ranních špičkách by se nemuselo stát, kdyby se o všechno starala jen elektronika? Bohužel v situacích, které nejsou tak prosté a jasně definované, si elektroničtí pomocníčci nevědí rady. Chybí jim kreativita a schopnost improvizovat.

V okamžiku, kdy jde do tuhého a je potřeba zakročit, se naplno projeví význam slůvka ‚asistenční‘ v názvu elektronických systémů. Pomůžou vám. Zrychlí nástup brzd, přiostří reakce řízení, udrží automobil i na hranici smyku ovladatelný, nicméně to hlavní, totiž jak vzniklou krizovou situaci vyřešit – to už zůstává na řidiči. Jaký řidič to však bude? Bude chápat fyziku pohybů auta? Bude vědět, jaký manévr je ještě možný a jaký už ne? Bude mít automobil, do jehož řízení už třeba i desítky minut nezasahoval, dostatečně ‚v paži‘? Bude mít cit pro ovládání? A především – bude jeho zásah do řízení reakcí řidiče s přehledem o situaci, nebo to bude reakce zmateného rozespalého člověka probuzeného zběsilým pípáním bezradného automobilu?

Chci tím naznačit, že asistenční systémy jsou špatné? Vůbec ne. Ten, kdo vymyslel zařízení, díky kterému automobil sám bleskově zastaví, když mu do cesty vběhne rozdováděné dítě, by zasloužil metál. Lidé, kteří stojí za bezpečnostními systémy v automobilech (a nemluvím teď jen o Volvu, i o systémech z řady PreSafe od Mercedesu a mnohých dalších bychom si mohli povídat dlouhé hodiny), zabránili bezpočtu tragédií. I běžné asistenty pomáhající s jízdou jsou jednoznačné plus, řidič neznavený poskakováním v koloně je určitě lepší řidič. Jen mám obavu, zda tu namísto posílení řidičových schopností nejsme svědky pouhého převedení povinností z řidiče na stroj. To by bylo zlé, protože dnešní úroveň vývoje zatím neumožňuje – a v dohledné době ještě umožňovat nebude – aby vůz převzal plnou vládu nad řízením. Hledání konkrétního řešení konkrétní situace, kreativní přístup, předvídání – to jsou úkoly pro algoritmy na hony vzdálené od těch, které dnes sledují bílé čáry a udržují dráhu vozu mezi nimi. Když jde do tuhého, je to stále jen a pouze řidič, kdo nese plnou tíhu odpovědnosti a kdo si musí umět poradit.

Z prezentace Volva jsem odjížděl nadšený. Ano, stále ve mě hlodá obava z řidičů, kteří si pod dojmem bezpečí píší SMS zprávy či komentují články na Autíčkáři a nevěnují pozornost řízení. To však není vinou Volva ani elektronických pomocníků. Věřím, že dobrý řidič zůstane dobrým řidičem i v autě nabitém technologiemi (a doufám, že mizerný řidič díky nim napáchá méně škod). Nevím, do které z těch dvou skupin patřím já sám, jedno je však jisté.  Ani jedna ze dvou mých vlastních nehod by se nestala, kdybych tehdy býval měl některý ze současných modelů Volvo.