Toyota 4Runner SR5: Dvě tuny svobody z Japonska

Moudří praví, že byste nikdy neměli řídit auta, o kterých sníte, že si prý jen pokazíte svoje ideály. Jiní moudří zase zastávají teorii, že nejlepší auta na světě jsou ta americká. Teprve po vyzkoušení amerického auta bude člověk tak nějak kompletní, říkají. Já už vím, že s vysněným autem to může být celkem ožehavé, zejména pokud nefunguje správně. Co ale dělat v případě, že se vám nějaký vůz líbí, přesto ale nemáte tušení, jak asi funguje? Můžete přijít o nějaké iluze? A co ta americká auta? Počítá se i něco, co se vyrábí jen pro Ameriku?

Mnoho otázek takhle na úvod, vím. Věc se má tak. Toyota 4Runner se mi vždycky líbila, zejména však její pátá generace N280, vyráběná od roku 2009. Její design mě naprosto dostává do kolen, připadá mi neobvyklý a agresivní zároveň, čiší z něj solidnost a odolnost, ale současně taky jistá neohrabanost. Z jakékoli strany, ze kteréhokoli pohledu se podíváte, tohle auto vypadá jako malý obrněnec. Zejména verze TRD Pro v pastelové šedé vypadá úplně úžasně. Když jsem tedy šel do půjčovny pro nějakou popelnici, se kterou se budu přepravovat po silnicích vyprahlého a nehostinného jihozápadu USA, co jiného jsem si mohl vybrat? Obešel jsem všechny RAMy, F150, fullsize sedany, Camara a Mustangy, a neomylně zamířil k 4Runneru. Stál tam jediný. Přijel zdaleka, z Illionois. Měl jsem jasno.

Chlápek v budce říkal, že si mám vzít cokoli, krom Audi A8 a Range Roveru. V ten moment jsem neměl na Range Rover ani pomyšlení, chtěl jsem jenom 4Runner. Trochu mě vyděsil nájezd, přesahující třicet tisíc mil, na několika místech odřený lak a jednoduchý klíček bez ovládání centrálu. OK, tohle bude zajímavé, napadlo mě, protože v téhle sekci půjčovny jsou obvykle auta téměř nová a velmi hezká. Pořád mi to bylo jedno. Bylo mi jedno i to, že je černý, a já pravděpodobně přes veškeré snažení klimatizace bídně zahynu upečením někde v poušti.

4Runner je zajímavý úkaz. Mid-size SUV, jakých je v Americe neskutečné množství, ale od ostatních se liší. Platformu sdílí z Toyotou FJ Cruiser, což je hodně cool, a taky hodně podivné auto. 4Runner je umírněnější, takový FJ Cruiser light. Technika vozu na rámu má svůj původ pravděpodobně v pickupech, sdílí se i s menšími Land Cruisery. Pětistupňový automat, připojitelný pohon předních kol, redukce a uzávěrka. Tohle by mohlo fungovat i v terénu.  Staromilcům udělá radost čtyřlitrový motor pod kapotou. Jasně, není to V8, jenom V6, ale má 270 koní. A auto má taky dvě tuny… ale k tomu se ještě dostaneme.

Hned na dálnici mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak. Snad nikdy jsem totiž nezažil auto, které by při akceleraci tak vehementně zdvihalo čumák k nebesům, a opačným směrem se klanělo při brždění. Tlustý velký volant, přeposilované řízení, lenošný automat. Snad jen ten motor mi nedělal starosti, působil čile, ochotně se vytáčel a hnal obrněnce směle kupředu. Když se zrovna poflakoval, zářila na palubní desce kontrolka s nápisem ECO. Super, hned jsem věděl, že v noci teda ECO jezdit nebudu ani náhodou, protože milá kontrolka zářila jako dálkové světlo lokomotivy.

Dobrodružně tvarovaný a odolně vyhlížející zevnějšek doplňuje podobně působící interiér. Abych řekl pravdu, když někde napíšeme, že interiér vypadá odolně, obvykle to taky znamená, že nepobral příliš elegance a asi nebude vyroben z materiálů jemnějších než hedvábí. U 4Runneru je ale všechno ještě o úroveň jinde. Na Ameriku asi dobrý, ovšem v Evropě by to nebyla žádná sláva. Na druhou stranu, k užitkovému autu to mělo ještě poměrně daleko, všechna točítka a mačkátka točila a mačkala, a interakci s vyloženě hnusným infotainmentem jsem se vyhnul volbou náhodného přeprávání hudby z flashky. A na benzince jsem si koupil krom obligátních cigaret ještě mapu. Byl jsem sice za řádného exota, když jsem svým nezaměnitelně východoevropským přízvukem sděloval, že jako fakt chci mapu, takovou tu papírovou věc, podle které dřív lidi jezdili po silnicích na výlety, ale nakonec jsem ji dostal. Za patnáct dolarů. Pak už zbývalo jen natankovat plnou nádrž svobodného benzínu a vyrazit zjistit, co je 4Runner zač.

Řeknu vám to hned, je to krám. Nebo vlastně není, ale pokud vám připadá, že klasická SUV, běžně se vyskytující v našich končinách, jsou tlusté, těžké a neohrabané krabice s pochybnými jízdními vlastnostmi, tak z 4Runneru byste se na místě podělali, sjeli s ním do příkopy, zahodili klíče někam do pouště a nechali se ušktnout chřestýšem.

Jenomže já si ten krám hned zamiloval.

Ve spoustě věcí je to sice klasická Toyota, některé věci, jako páčky blinkrů a ovladač zrcátek znám dokonce z Yarise, ale jinak je to Toyota, co má koule. Není bůhvíjak rychlá, ale vyloženě pomalá na své dvě tuny taky není. Řídí se opravdu trochu jako malý truck, v dálničním tempu je poněkud hlučná, na okreskách a v zatáčkách se naklání a řízení je nepřesné, na dálnici člověk auto pořád kočíruje ze strany na stranu. Jako běžné rodinné SUV pro silniční ježdění tedy moc nefunguje. Zato má ale supervýkonnou klimatizaci, relativně pohodlné sedačky, kopu odkládacích prostor, hodně místa v kabině a obrovské držáky na obrovské kelímky s pitím.

Použitá technika ovšem slibuje offroadové schopnosti a světlá výška by vám umožnila pod autem i přespat. Na hranu jsem 4Runner vyloženě nehnal, rozhodně jsem nestál o to někde se v terénu převrátit a pokazit si tak přinejmenším hezký víkendový výlet, ale od bahna samozřejmě skončil, a to tak, že jsem pak trávil hodně času a utratil hodně čtvrťáků za wapku. Došlo na bahno, došlo na křížení náprav, nějaká lehká stoupání, všechno bylo. Po offroadové vložce jsem si uvědomil, že jsem ani vůbec nepřipojil čtyřkolku a auto přesto zvládlo docela hodně. Věřím tomu, že s lepším obutím by si člověk mohl troufnout i na pořádný terén a 4Runner by necuknul.

Speciální zmínku si zaslouží motor. Dosud o něm nebyla řeč. Čtyřlitrový atmosferický šestiválec VVT-i zní teoretikovi jako rajská hudba. Jenomže není. Pomineme-li, že s sebou musí tahat dvě tuny auta, můžeme říct, že dynamicky celkem stačí. Jeho projev je navíc poměrně příjemný, výkon hezky graduje s otáčkami, na druhou stranu zní zase spíše offroadově s všudypřítomným zvukem větráku chlazení. Problém ale nastane, jakmile člověk začne šplhat do hor. U nás se člověku moc nestane, že by uháněl po dálnici s plným autem v nadmořské výšce 2000 metrů, v USA se to stát může. Pak velice rychle pochopíte, jak snadno se s výškou koníci vytrácejí a jak moc by vám v ten moment pomohlo turbo. Z 4Runnera se pak stával trochu olověný pes, také díky velkému aerodynamickému odporu, což je logické, když auto spíš vypadá jako obrněnec, než něco, co vůbec někdy prošlo aerodynamickým tunelem.

Stejně si však černý obrněnec našel cestu k mému srdci. 4Runner je natolik odlišný od vozidel, která jsem doposud řídil, že nějakou stopu prostě musel zanechat. Jeho měkký podvozek dával rozjezdům z křižovatek neopakovatelné kouzlo, když se po sešlápnutí plynu auto postavilo na zadek a malinko naklonilo doprava, ultravýkonná klimatizace udělala i z největší polední výhně přijemný zimní den, nakonec i ten zvláštní interiér jsem mu odpustil. Dokonce i ono nepřesné řízení bych přešel, ve finále člověk stejně řídil s levou rukou položenou na dveřích, v pravé ruce držel kelímek s root beer a spokojeně tím lahodným nápojem splachoval hamburger z Five Guys. Žádný spěch, poklidné tempo, v rádiu naladěná stanice KDST, a když má člověk o víkendu náladu, může bez obav vyrazit někam mimo civilizaci. 4Runner možná není americké auto, není ani největší, ani nemá osmiválec, vlastně nemá ani žádný všeobecně uznávaný status legendy. Je to docela obyčejné japonské auto, které se ale naučilo v Americe žít a perfektně se přizpůsobilo.