Mobil v ruce je jasný přestupek. Ale co obří dotyková obrazovka uprostřed palubky? Zákon mlčí, praxe tápe a řidiči často netuší. Už abychom měli ta autonomní auta.
Používání mobilního telefonu za jízdy patří v českém silničním provozu k nejčastějším přestupkům. Stačí se dívat kolem sebe v pražském krok-sun-krok provozu během odpolední či ranní špičky – během minuty napočítáte dost “telefonistů”, aby vám na ně nestačily prsty na obou rukách. Zákon (konkrétně § 7 odst. 1 písm. c) v tomto směru nenechává prostor pro výkladové kličky: řidič nesmí během jízdy držet v ruce telefon ani jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Přestupek je to bez ohledu na to, zda řidič skutečně telefonuje, píše zprávu nebo se “jen“ dívá na displej. V době, kdy se mobil stal univerzálním ovladačem všeho od navigace po hudbu, je to nařízení, které alespoň jednou v životě porušil, troufnu si říci, snad každý. Vězte, že pokuta za tento prohřešek se od loňského roku zvýšila na 2 500 až 3 500 Kč, ve správním řízení 4 000 až 10 000 Kč. K tomu vám přistanou i 4 trestné body do karty řidiče.
S nástupem moderních aut ale vyvstává logická otázka: když je zakázaný telefon, jak je to s obří dotykovou obrazovkou zabudovanou přímo do palubní desky? Infotainment dnes často nahrazuje fyzická tlačítka, ovládá klimatizaci, navigaci, jízdní režimy i základní nastavení vozu, bez kterých se za jízdy nelze obejít. Zároveň se na něj ale řidič dívá, dotýká se ho a často na něm dělá velmi podobné úkony jako na mobilu. Přesto český zákon pojem „infotainment“ nebo „palubní displej“ vůbec nezná a nikde výslovně neříká, že by jeho používání za jízdy bylo zakázané stejným způsobem jako telefon v ruce.
Právní rozdíl je zásadní právě v tom, že infotainment je pevnou součástí vozidla a řidič ho nedrží v ruce. Z tohoto pohledu se na něj nevztahuje konkrétní ustanovení zákona, které zakazuje manipulaci s drženým hovorovým nebo záznamovým zařízením. Jinými slovy, samotný fakt, že se řidič dotkne displeje uprostřed palubní desky, samozřejmě neznamená přestupek. To ale neznamená, že by ovládání infotainmentu bylo z pohledu práva zcela bez rizika a povolené bez omezení.
Vedle konkrétního zákazu držení telefonu totiž zákon o silničním provozu obsahuje obecnou povinnost řidiče plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Právě toto ustanovení funguje jako jakýsi univerzální bezpečnostní rámec, který umožňuje postihnout chování, jež sice není specificky vyjmenované, ale objektivně ohrožuje bezpečnost. Pokud by tedy řidič za jízdy dlouze listoval menu infotainmentu, nastavoval navigaci, vybíral mezi vícebarevnými náladovými režimy ambientního osvětlení, psal cílovou adresu nebo se soustředil na obrazovku natolik, že by přehlédl situaci na silnici, může policie takové jednání posoudit jako porušení této obecné povinnosti.
V praxi to znamená, že krátké a intuitivní úkony, jako je změna hlasitosti, přepnutí skladby nebo potvrzení jednoduchého hlášení navigace, obvykle nikdo neřeší. Problém nastává ve chvíli, kdy ovládání infotainmentu začne připomínat práci s tabletem a řidič zjevně nevěnuje pozornost řízení. Zákon sice neříká, kolik sekund pohledu na displej je ještě v pořádku, ale policie i správní orgány mohou vycházet z konkrétní situace, následků a chování řidiče. Pokud by například došlo k nehodě nebo ohrožení ostatních účastníků provozu, argument „jen jsem si něco nastavoval na displeji“ pravděpodobně neobstojí.
Určité vodítko přináší i zahraniční praxe, kde se soudy už několikrát zabývaly tím, zda je dotykový displej v autě srovnatelný s jinými elektronickými zařízeními. Některé rozsudky dospěly k závěru, že pokud řidič věnuje obrazovce pozornost podobným způsobem jako mobilnímu telefonu a tím zanedbá řízení, nelze se vymlouvat na to, že jde o součást vozu. I když tyto případy nejsou pro české soudy závazné, naznačují směr, kterým se může výklad do budoucna ubírat, zejména s rostoucí složitostí palubních systémů.
Z pohledu běžného řidiče tak platí jednoduché, i když možná nepříjemné pravidlo: infotainment není telefon a jeho používání není automaticky zakázané, ale odpovědnost za míru rozptýlení zůstává na každém konkrétním jedinci. Čím složitější a delší interakce s obrazovkou, tím větší riziko, že se dostane do rozporu se zákonnou povinností věnovat se řízení. Ideálním řešením je nastavit navigaci a další funkce ještě před rozjezdem, využívat hlasové ovládání tam, kde funguje spolehlivě, a složitější zásahy nechat na chvíli, kdy vozidlo stojí.
Moderní auta sice nabízejí stále víc digitálních funkcí a výrobci je často prezentují jako samozřejmou součást komfortu, zákon ale zůstává v tomto ohledu konzervativní. Neřeší technologii, ale chování řidiče. Ať už drží v ruce telefon, nebo se zanoří do menu palubního displeje, důležité je jediné: jestli se stále věnuje řízení. Pokud ne, může být problém i bez jediného paragrafu, který by infotainment výslovně zakazoval.
Nebezpečí moderních infotainmentů však nespočívá jen v samotném ovládání displeje, ale především v psychologickém efektu, který vytvářejí. Řidič si často myslí, že pokud výrobce vozu umožňuje nastavovat navigaci, měnit rádio nebo upravovat klimatizaci během jízdy, je to bezpečné a zákonné. Tento pocit relativizuje reálné riziko nevěnování se řízení. Objevuje se i zlehčování používání mobilu nebo jiných zařízení s argumentem „Když můžu ovládat obrazovku v autě, proč bych nemohl použít telefon?“
Výrobci si tuto problematiku začínají uvědomovat. Řada nových modelů se pomalu vrací k fyzickým tlačítkům a otočným ovladačům pro základní funkce, které je potřeba obsluhovat za jízdy. Tento trend ukazuje, že minimalistické dotykové displeje, které sjednocují všechny funkce, jsou sice možná estetické a levné, ale zároveň značně diskutabilní z pohledu bezpečnosti a ergonomie.
Takže ať už čtete tenhle článek na mobilu v zácpě, nebo na vestavěném prohlížeči v infotainmentu, koukejte raději před sebe. 
