Nízká cena a rekordní kufr. SsangYong Tivoli Grand představuje zajímavější volbu než Dacia

Vozy značky SsangYong začínáme vídat po ulicích naší země po pár bídných letech zase častěji. A není se čemu divit. Nová modelová řada, pokud hledáte SUV, má co nabídnout. Dnes se zaměříme na střed nabídky – model Tivoli Grand, který u mne zatím aspiruje na titul překvapení roku. A to myslím v dobrém!

Začněme jako vždy zvenku. První dojem, často určující náladu, s jakou budete či nebudete chtít auto zkoumat, hodně ovlivní směr, z které strany k autu přistupujete. Lepší verze je, když k autu půjdete zepředu. Poměrně ostré linie přídě, světel i nárazníku zcela vyhovují evropskému vkusu. Maska je skoro úplně plochá, nějaký ten prolis by se možná hodil, ale jako celek působí až nad očekávání dobře. Nepodílelo se na ní žádné ze slavných italských designérských studií, ale v poměru k ceně i k místu na trhu, na které Tivoli míří, je to zkrátka dobré. Zboku pozitivní nálada přetrvává. Trochu svalnaté blatníky dodávají autu správně drsný výraz. Naštěstí se Korejci vyvarovali množství zbytečných prolisů a zbylo místo jen na pár zajímavých detailů. Třeba chromovaný proužek, který vede pod linií oken a spojuje obě strany přes hranu přední kapoty.

Problém trochu nastává, pokud auto nedříve uvidíte zezadu. Jako by tuto část navrhoval někdo úplně jiný a s návrhářem přední části se v práci moc nepotkával. Design zadních světel i víka kufru u krátké a i té prodloužené verze pravděpodobně více odpovídá vkusu zemi původu. Sem se přesunuly všechny ty prolisy a divné tvary, které na zbytku auta chybějí. Díky podivně tvarovaným a na výšku postaveným světlometům mi najednou auto přijde celé úzké a vysoké. Přitom zepředu ten pocit nemám.

I když jsem zadním partiím úplně na chuť nepřišel, celek se nebojím označit jako slušně vypadající auto, za které se majitel nemusí stydět. Ten, kdo si ještě pamatuje designové skvosty, jakými byly třeba Rodius nebo Rexton na začátku tisíciletí, pak může klidně říct, že SsangYong dnes dokonce vyrábí hezká auta. Neubráním se tu srovnání s Dusterem, kterého považuji za jednoho z konkurentů pro Tivoli Grand. Na první pohled působí designem i Duster slušně, ale už při tom druhém si začnete všímat nedokonalostí ve zpracování. Třeba jak „kvalitně“ jsou uchycené podběhy, zpracování dveřních klik a zámků nebo ostré hrany plechu po otevření víčka nádrže. Žádné takové nemilé překvapení vás u Korejce naštěstí nečeká.

Interiéru dominuje především centrální konzola s ovládáním klimatizace a dotykovou obrazovkou. Pohled každého upoutá ne proto, že je lehce vystouplá do kabiny vozu a působí tím ještě trochu mohutněji, ale především tím, že je celá z onoho protivného „klavírního“ laku, který by se snad měl v autech zakázat. Pokud máte sebeovládání na tak vysoké úrovni, že se jej v životě nedotknete, stejně je na povrchu vidět každé smítko prachu. A tak budete leštit a leštit… Pochvalu zaslouží samostatné ovládání klimatizace i oblíbené točítko hlasitosti. Ani pro vyhřívání sedadel nemusí řidič do hloubi palubního systému. A to je dobře, protože ovládání středové obrazovky se jako intuitivní moc označit nedá. Kvalita zobrazení i dotyku odpovídá nejlevnějším čínským tabletům, ale zas umí přehrát snad úplně všechny formáty hudby i videa.

Druhý displej (za příplatek) je pak v přístrojovém štítu. Zmíněný Duster ho nenabízí ani jako možnost. Má opravdu velké množství nastavení zobrazení a všemožných údajů, ale po vyzkoušení všech nevkusných variací jsem se rád vrátil ke klasice dvou kruhových přístrojů. Ovládání jízdních asistentů je pak hezky sloučené do levého panelu pod volantem. Jasné, jednoduché, přehledné. Staromilci jistě ocení i poctivou ruční brzdu, kterou neovládá žádný zlý elektromotorek, ale pěkně palec a dlaň pravé ruky. Vtipným detailem je, že pokud ruční brzdu zatáhnete, vypnou se LEDky denního svícení. Pokud tak ruční brzdu často používáte třeba v koloně, budete pěkným zpestřením pro auta stojící okolo vás. A jestli vás klavírní lak na středovém panelu taky naštval, tak raději ani nebudu psát, z čeho jsou madla dveří – ano, to jsou ta místa, kterých se zkrátka při každé jízdě několikrát dotknout musíte. Ach jo.

Design je věcí vkusu každého z nás, ale kvalita zpracování a materiálů už se objetivně posuzovat dá. Právě tady získává SsangYong plusové body nad Dacií a vlastně i ostatními konkurenty v podobné cenové hladině. Nikde nic nevrže, vše je zpracované podle obvyklých měřítek. Žádné velké spáry, smrdící plasty nebo ostré hrany. Naopak – perforovaná kůže na volantu, měkčený i vršek palubní desky a hlavně sedadla, na kterých se dá opravdu sedět. Ta mi totiž u Dusteru opravdu nesedla. Tady jsou na pohled možná nezajímavá, ale dělají správně to, co mají. Sedák je spíše plochý, ale opěradlo už nějaké boční vedení poskytne a překvapivě jsem z nich nebyl vůbec rozlámaný. Velký rozdíl je i na zadních sedadlech, která jsou totiž plně použitelná, tak akorát tuhá a hezky tvarovaná. Kabina je zkrátka místem, kde Duster totálně propadá a SsangYong plně boduje.

Tím dalším by podle údajů na papíře mohl být i motor. Po tříválcích s litrovým objemem v ceníku nekoukejte. Ty tu nejsou. SsangYong totiž v České republice nabízí jediný benzinový motor, a tím je přeplňovaný čtyřválec o (dnes už se dokonce dá říct) poctivém objemu 1.5 litru a výkonu 120 kW. Můžete si jen vybrat, jestli si budete řadit manuálně, nebo to za vás obstará automatická převodovka Aisin s šesti rychlostmi za rozumných 32 900 Kč. Trochu zamrzí, že u verze Grand není možnost zvolit verzi s pohonem všech kol, když u krátké verze tato možnost je.

Ale pojďme už konečně jezdit. Při nastartování vás nečeká chvění celého vozu jako v Dacii nebo v některých jiných vozech s tříválci, ale krásně vyrovnaný, klidný a tichý chod čtyřválce. Jízda je příjemná, motor je na auto tak akorát silný, ale 120 kW bych mu asi netipoval. Ony tam jsou, ale musíte je hledat prošlápnutím pedálu až k zemi. Převodovka si vteřinku počká, jestli to opravdu myslíte vážně, ale pak krásně bez škubnutí podřadí a auto konečně vyrazí vpřed. Na zatlačení do sedačky to není, ale předjíždění v běžných rychlostech se bát vůbec nemusíte. Jaký je to rozdíl oproti tříválcům, které mají často agresivní nástup v první polovině dráhy plynového pedálu, až řidič získá pocit silného vozu, ale když pak vyrazí na předjíždění, najednou zjistí, že to vlastně bylo všechno a nic víc se dít nebude. Tady je průběh výkonu lineárnější a je to příjemné.

Celkové pohodě pomáhá také překvapivě výborný podvozek. Auto mělo největší osmnáctky (215/50) a i na nich je velmi pohodlné. Děr se nebojí a ani se zbytečně nenaklání. Takový ideální kompromis. Samozřejmě z něj sportovec nikdy nebude, na to přichází nedotáčivost moc brzo, ale to po něm přece nikdo ani nechce. Pohodě pomáhá i nízká hmotnost. Jen 1350 kg je na velikost auta slušná hodnota, za kterou se stydět nemusí. Díky ní mají tlumiče a pružiny s autem méně práce. Celá jízda je tak prostě nenucená a pohodlná.

A teď k drobnostem. Oficiální údaj o velikosti kufru hovoří o úžasných 720 litrech. Sen českých chalupářů. Jenže to platí, jen pokud z kufru vyhodíte rezervní kolo, tvarovaný polystyren s povinnou výbavou a podlahu dáte až na dno. Kufr je pak velmi hluboký a objemný, ale jezdíte bez rezervy. Počítám, že většina majitelů si rezervu v autě ponechá, pak se ale objem zmenší možná na polovinu, což už tak úžasné není, ale stále to postačuje. Nepříjemné je, že ve vyvýšené pozici není po levé straně kufru žádná zarážka a i větší předměty tak v zatáčkách putují do „spodního patra“, kde vesele poletují. Přitom by stačil jen nějaký plastový výlisek. Dále třeba „síťky“ na zádech předních sedadel, které jsou tvořeny jen šesti gumičkami, které zkrátka nic neudrží. Designově je to možná hezké, ale jak to někdo zamýšlel, jsem nepochopil. Přepínání mezi denními a potkávacími světlomety je poměrně hyperaktivní. Stačí projet pod mostem (ne tunelem) nebo třeba jen trochu víc stinným místem podél stromu a už rozsvěcuje, aby zas po pár vteřinách zhasínal. Ale to už vážně hledám blbosti…

Jediná opravdu negativní věc může být spotřeba. Myslím si, že když chci, tak jezdit úsporně vážně umím, ale dostat se s tímto motorem a automatem dlouhodobě pod 8 litrů mi přijde velmi těžké. Normální jízdou si vezme ještě o půllitr více, a to už je v dnešní době zkrátka hodně. Možná jsme si zvykli kritizovat downsizing, ale asi na tom z pohledu ekonomiky provozu vážně něco bude.

A nakonec ceny. Asi čekáte nějakou lákavou nabídku, že? Tak to čekáte správně. SsangYong Tivoli začíná již na 415 tisíci korunách. O 25 cm delší verze Grand na 445 tisících. Základní výbavou je stupeň Style, který už obsahuje slušný základ – klimatizaci, tempomat, kožený volant, elektrické ovládání všech oken, zadní parkovací kameru nebo multimediální systém s Android Auto a Apple CarPlay. V současné chvíli je ale snad povinností připlatit si pouze 10 tisíc korun za akční paket Style+, který přidává třeba vyhřívání předních sedadel i volantu, dvouzónovou automatickou klimatizaci, zatmavená okna nebo litá kola. Pár dalších možných příplatků a paketů má pak také nastavené rozumné ceny.

Musím se přiznat, že mě SsangYong Tivoli Grand velmi příjemně překvapil. Je to zkrátka povedené středně velké SUV s dostatkem místa pro celou rodinu. Dá se pořídit za slušnou cenu a má silný motor. Jen si budete muset zvyknout, že někteří sousedi, kteří na auta “nejsou”, se budou vyptávat, co je to za neznámou značku.

Pokud pokukujete po Dacii Duster nebo třeba Suzuki Vitara a podobných autech do půl milionu, určitě se nezapomeňte zastavit i u SsangYongu.

Technické údaje

Motor: zážehový přeplňovaný čtyřválec 1497 ccm
Výkon: 120 kW (163 koní) 
Točivý moment: 260 Nm 
Převodovka: automatická šestistupňová
Maximální rychlost: 175 km/h 
Pohotovostní hmotnost: 1350 Kg 
Zrychlení 0–100 km/h: 9,8 s 
Průměrná spotřeba udávaná: 7,8 l/100 km 
Průměrná spotřeba v testu: 8,7 l/100 km 
Rozměry: 4480 x 1810 x 1646 mm
Rozvor: 2600 mm
Základní cena: 444 900 Kč (SsangYong Tivoli Grand Style)
Cena testované verze: 583 200,- Kč (Style +, Paket Sport, Safery, Tech a všechny příplatky)