S Mitsubishi Colt za pár šupů do Itálie aneb cesta tam a zase zpátky

Určitě to všichni znáte. Dostanete zvrácený nápad, na který raději zapomenete. Ale co když nezapomenete a necháte ho hnít v hlavě tak dlouho, dokud se z něj nestane realita? Ze stejného důvodu jsem usedl letos v srpnu se svým kamarádem do 25 let starého auta a vydali jsme se vstříc cestě po Itálii, která čítala zhruba 4000 km.

Zkraje bych rád popsal, co je vůbec auto zač, kolik mě stálo peněz a jak jsem k němu přišel. Můj předchozí vůz (za 2 500 Kč) jsem shodou nezaviněných náhod naboural a bylo potřeba si opatřit něco ‚lepšího‘. Hledal jsem na internetu tak dlouho, dokud jsem nenarazil na Mitsubishi Colt C50 z roku 1989. Motor o objemu 1,3 s magickými 12 ventily a sílou plných 55 kW. Auto vypadalo celkem k světu až na to, že přes rok stálo kdo-ví-kde a začínalo být s mechem opravdu dobrý přítel. Majitel mě ujišťoval, že auto je bez koroze, takže jsem si lišácky mnul ruce, jak jsem krásně pořídil… Jenže ejhle a všechno bylo jinak.

Při první zastávce na parkovišti jsem nevinně a prozíravě ťukl do zadního nárazníku a z oblasti podběhů se začala sypat směs hlíny a rzi. Za chvíli z toho byla hromádka, za kterou by se nestyděl ani velmi zdatný krtek, a výsledek byl jasný – zadní podběhy jsou děravé jako ementál. Příjemným překvapením ovšem byly dva šíbry a zachovalý interiér, resp. sedačky, které vypadají, jako by byly ušité ze starých svetrů.

Čas se nachýlil a dva dny před odjezdem jsem usoudil, že by bylo vhodné auto pořádně připravit a nic nezanedbat. To jsem splnil a do auta dolil nízkorozpočtový olej z Kauflandu. Výborně, servisní fázi máme za sebou, a můžeme se soustředit na vlastní cestu.

Trasa byla předem naplánována do italské Florencie, přes Innsbruck, tamější jezera, Lago di Garda a Veronu až do cílové destinace. Ve Florencii jsme měli zůstat na dvě noci, což se ukázalo jako menší problém, neboť jsem ubytování začal pořádně řešit až 4 hodiny před odjezdem. Nebyl to nejlepší tah, ale nakonec, z čista jasna při poblouznění v polospánku, mě napadla služba Airbnb.com. Podařilo se mi najít pěkný byt přímo v centru a ještě k tomu s velmi příznivou cenou, takže nebylo co řešit.

Další den ráno jsme měli všechno připravené a mohli jsme vyjet. První záchytný bod byl Traun see (krásné jezero pod horským masivem nedaleko Salzburgu). Před samotnou cestou bych ještě podotknul, že pokud jste někdy viděli Colt C50 a jeho kufr, asi vás napadla stejná myšlenka – jak je možné do kufříku této velikosti nacpat oblečení, jídlo pro dva lidi a pojízdný autoservis, ještě k tomu na 10 dní? Nějak. Tak nějak se to tam vlezlo, takže jedem. Auto šlape, jak má, spotřeba je pod 6 litrů na 100 km a po koupání v rybníce pod horským masivem jedeme ještě dalších 250 km a přespáváme někde před Innsbruckem. Musím říct, že Rakousko je tak spořádaná země, že se tam vlastně nemůže nic stát. A taky že nestalo. Itálie, to už je jiná pohádka…

Hned při přejezdu přes hranice nás zastavuje vymazlený italský policajt v kozačkách. Asi vypadáme jako lidi, kteří mají kokainem krom svých organismů nacpané i auto, takže z něj musí všechno ven. Následně musí všechno ven i z kufrů a batohů. Nemohl jsem si nevšimnout narůstajícího zklamání policisty, jenž jako jediný kontraband našel můj pepřový sprej. Chtěl mi ho sebrat, ale já jsem se nedal a zeptal jsem se ho proč. Když na mě vytáhl pistoli a řekl, že je to pro něj stejná zbraň, pochopil jsem. Stejně jsem si ho nechal.

Co je na Itálii opravdu unikátní? Styl, jakým Italové řídí. Velmi zvláštním, naprosto nepochopitelným a stupidním způsobem tam doprava funguje lépe než u nás. I přes to, že blinkr je v Itálii sprosté slovo, že na kruhový objezd o dvou pruzích se bez problému vejdou čtyři auta a dvě motorky, že vás neustále podjíždí a předjíždí další motorky, že nikdo nemá ponětí o tom, co znamená značka ‚dej přednost v jízdě‘ a že červená na semaforu má asi stejnou váhu jako názory Tomia Okamury.

I přes zběsilou dopravu jsme dokázali přežít až do druhé noci, kterou jsme přečkali někde na parkovišti italské dálnice. Byla to asi nejhorší noc v mém životě. Colt byl pekelně rozpálený a svetrové sedačky dále odmítaly sát pot, který se ze mě valil. Ale přežili jsme. Po rychlé prohlídce Bologni jsme si to namířili do Maranella a historického muzea Ferrari. Na dálnici se z nenadání objevil vehikl jako z říše snů. Při předjíždění se zamnou v levém pruhu objevilo cosi žlutého a nízkého, a pekelně rychle se to přibližovalo. Adrenalin stoupal a já poznal, že je to La Ferrari. Skoro jsem ho měl, opravdu, ale to bylo ještě předtím, než přidal plyn.

Od maranellského muzea jsem toho popravdě čekal za 15 Eur trochu víc. I když vidět na vlastní očí 250 GTO, to stojí za to. No nic, na tohle asi nikdy mít nebudeme ani dohromady, takže vyrážíme do toskánských hor za večeří z ešusu. Vůbec jsem nevěděl, kam nás navigace zavede, protože jsem nastavil bod kdesi uprostřed ničeho. Zpětně z toho byl asi jeden z nejlepších zážitků cesty. Krásná toskánská vinice, krásný toskánský kostelík, krásná toskánská cesta, krásný toskánský Colt – ne ten vlastně ne. Z řidičského hlediska to byla okreska jako vystřižená z noční můry manželky rallyového závodníka. Bylo vtipné sledovat, jak málo záleží na tom, kdo řídí, co řídí, kolik mu je let nebo jakého je pohlaví. Všichni Italové tam totiž jezdili, jako kdyby to byla poslední rychlostní zkouška sezóny ve WRC.

Po další noci na benzínce byl příjezd do Florencie poněkud hektický. Parkovaní na ulici pro cizince totiž v Itálie neexistuje. Vůbec. Nikde. Vlastně ano, ale za 2 Eura na hodinu. Pokud někdo z vás pojede do Florencie autem a bude chtít zaparkovat na bezpečném místě zadarmo, zkuste to u národní knihovny, která je hned u řeky. Tímto bych chtěl poděkovat Paule a mojí přítelkyni, děkuji Klárko a děkuji Paulo, za skvělou radu, kde červený přízrak přes víkend nechat odstavený. A světe div se, auto v neděli stálo na stejném místě a ve stejném stavu, v jakém jsem ho tam zaparkoval.

Při zpáteční cestě, kdy jsme byli nuceni zaplatit za italskou dálnici z Florencie k rakouským hranicím 39 Eur, přišla první a poslední fatální porucha. Znenadání a bez příprav se stalo něco neočekávaného – došla voda v ostřikovači. Bylo nezbytně nutné situaci nějakým způsobem řešit, abychom vůbec dorazili domů. Nakonec i se zpožděním způsobeným touto fatální komplikací jsme zvládli cestu z Florencie až do Zlína za deset a půl hodiny.

Na závěr bych všem chudým lidem jako já chtěl dodat kuráž a odhodlání, aby se nebáli podniknout cestu do neznáma i s autem, které nestojí víc, než měsíčné prokouří začínajicí kuřák. Pravdou totiž je, že levné auto je věrné, a čím míň stojí pořízení, tím větší radost vám svým fungováním udělá.

PS: To platí jen do chvíle, kdy vám někde upadne kolo a zadře se motor.