načítám data...

Plány do budoucna máme - a jsou velké! říká Ollie Roučková a Ondřej Martinec z týmu Czech Samurais

Jaké jsou jejich nejsilnější zážitky z Dakaru? Co se rozbilo? Kdy v nich byla malá dušička? A co je štvalo na arabské kuchyni? Nejen to nám prozradili v rozhovoru.

zobrazit celou galeriiFoto: Petr Šedivý

Čtrnáct etap, sedm a půl tisíce kilometrů v písku, kamení, blátě a sem tam dokonce i ve vodě. Tak vypadala trasa letošního závodu Dakar Classic od Rudého moře až do města Dammám na pobřeží Perského zálivu. Český tým Czech Samurais, který jsme po celou dobu sledovali, si nakonec ze Saúdské Arábie přivezl jak zážitky, tak skvělé výsledky. Pilot Ondřej Martinec s navigátorem Gabrielem Žúborem s Toyotou Land Cruiser vybojovali celkově sedmatřicáté místo a “titul” nejlepší české posádky. Oba přitom byli nováčky nejen na Dakaru, ale i v rally obecně.  Ollie Roučková s Jiřím Kopřivou – i ten je absolutním nováčkem – skončili celkově jedenapadesátí, pro svůj tým však získali “bednu” – třetí místo v kategorii H0 pro vozy s nízkoobjemovými motory. 
Teď, po téměř dvou měsících od jejich návratu domů, jsme se sešli s oběma piloty - Ollie a Ondřejem -, abychom probrali jejich zážitky hezky s odstupem času. 

Už jste opravení a nebolaví?
Ondřej: Já jsem úplně v pohodě. 
Ollie: Zrovna jsem začala běhat, takže mě zase všechno bolí. Vysloveně si to užívám. (smích)

Hádala bych, že touhle dobou si ještě budeš užívat spíš nicnedělání.
Ollie: Vždyť já jsem nic nedělala půl roku. Stavěli jsme auto, bylo potřeba všechno dofinancovat a ještě něco vydělat. 

Na podzim jsi někde zmiňovala, že budeš chtít pár kilo přibrat. K čemu to?
Ollie: Musela jsem. Na Dakaru máš strašně velký výdej energie. A když jsi holka a moc hubená, je to fakt průser. Nemáš měsíčky a zblázní se ti hlava, nervy máš na pochodu a jsi fakt vyšťavená. Zadruhé jsem potřebovala nabrat, abych měla víc síly, dokázala třeba vzít pneumatiku a zvednout ji. 

A povedlo se?
Ollie: Povedlo se mi to, ne?  (obrací se na Ondřeje) Vyžrat se. 
Ondřej: No povedlo. A mně taky. (smích)

Foto: Petr Šedivý

Už jste se začali těšit na příště?
Ollie: Já ti nevím, mám nervy ještě teď.
Ondřej: Ať mi dá Dakar ještě aspoň měsíc pokoj. 

Určitě už ale máte spoustu plánů. 
Ollie: Budeme prozrazovat plány?
Ondřej: Já právě nevím, jestli můžeme. 

Chystáte se rozšiřovat posádku?
Ollie: Tak jo. Budeme rozšiřovat. A bude to velký.
Ondřej: Dozvěděĺi jsme se, že je letos sedmdesát let Liazu. To je asi všechno, co k tomu teď můžu říct. 

To zní ovšem velmi zajímavě… 
Ondřej: Bylo by to krásný, ale je to strašně rychlý. 

Dá se za rok kompletně připravit auto?
Ollie: Auto postavíš, ta naše jsme za rok zvládli, ale kamion ani náhodou. 
Ondřej: Je to dost troufalý plán. Ale my máme rádi výzvy, takže proč ne? 

Ollie, ty už můžeš srovnávat čtyři závody. Který byl nejlepší?
Ollie: Nejlepší byla čtyřkolka. Je extrémně těžká, ale vryla se mi nejvíc pod kůži. Asi proto, že tam mě Dakar dostal a pohltil. 

Neláká tě si to ještě někdy zopakovat? 
Ollie: Neříkám nikdy, ale ještě bych si chtěla užít volnost v životě. Pokud bych chtěla jet čtyřkolce slušnou úroveň, musela bych trénovat dvoufázově každý den. To znamená, že pro mě padá osobní život. Takhle jsem žila a závodila dvacet let, a teď už to nechci. 

Letos se navíc na Dakaru mluvilo o tom, že jsou čtyřkolky mrtvá kategorie.
Ollie: To je zajímavá otázka. Dakar si to každopádně dělá sám, protože připravuje tratě, které jsou pro čtyřkolky hrozně těžké. Jsou to samé kameny a to na čtyřkolku není. Zlatá motorka.

Foto: Petr Šedivý

Co bylo pro letošní ročník nejtypičtější?
Ondřej: Počasí. Hodně pršelo a byla zima. Když se řekne poušť, člověk si představí sluníčko, třicet stupňů a vedro. Zažili jsme asi tři dny, kdy bylo nějakých sedmadvacet, ale to bylo asi všechno.

Jak vůbec v závodních autech snášíte rozmary počasí? Předpokládám, že okno si otevřít nemůžete… 
Ondřej: …jako že bych si vyhodil ruku ven na větrání? (smích) Na přejezdu možná jo, ale v závodu rozhodně ne. Nemáme klimatizaci ani topení, takže nám kolikrát byla i zima. Ráno třeba pět šest stupňů, dokonce jsme jednou i škrábali čelní sklo. Na sobě máte kvůli citu  tenoučké závodní boty, takže mně třeba strašně mrzly nohy. 
Ollie: Já jsem chytřejší a vzala jsem si nalepovací hřejivé vložky do bot z Decathlonu. Ty jsem si nalepila a byla jsem v klidu. Ale kluci nechtěli, že prý je to holčičí. 

Tak máte aspoň tip na příště. 
Ondřej: Přesně tak. Nikdo předem netušil, že bude taková zima. Měl jsem s sebou kraťasy a trička, ale pořád jsem se navlékal do tepláků a do bundy – do zimní bundy! 

Co se v autě bez klimy a bez topení snáší líp – horko, nebo zima?
Ondřej: Na kosu se člověk může oblíknout. Když je vedro, neudělá s tím člověk vůbec nic. Takže  já bych si vybral radši zimu. 
Ollie: Teplo je náročnější i pro auta. Když jsem jela poprvé Classic v Samíkovi, měli jsme špatně udělaný chladič a teplo nás zadřelo. Takže pro další rok jsme vyvíjeli lepší chlazení. 

Jaké závady jste řešili letos?
Ondřej: My jsme to měli výživné, a hned v prologu. Ještě před startem jsem seděl s Gábou a ptal se ho: Už jsi někdy jel nějakou rally? A on říká: Ne. Já taky ne, to bude veselý! Ujeli jsme asi pět kilometrů a já říkám: Gábo, tady smrdí benzín, ale brutálně. Dělalo se mi špatně, že jsem musel otevřít dveře a za jízdy vystrčit hlavu. Gába sáhnul dozadu a měl celou ruku od benzínu. Zabrzdil jsem a najednou se nám to nahrnulo pod nohy.

Takže jste měli v kabině jezírko?
Ondřej: No fakt! Navíc jsou v kastli díry, takže kdyby nám to steklo do pravého zadního rohu, tak nám kápne na výfuk, a je vymalováno. Ale dopadlo to dobře. Najeli jsme na dunu, benzín zadem vytekl, sundali jsme celou přídavnou nádrž a dojeli. Hodně jsme se ale kvůli tomu propadli v pořadí.  

Co se řešilo dál? 
Ondřej: Pak jsme měli problém ve druhé etapě, která byla hodně náročná na kameny. Ještě jsme neměli vychytané uložení tlumičů, takže nám lítala kastle, protože nedržela na šroubech. Ve třetí etapě jsme řešili ještě pancíř na nádrž, pak už zaplaťpánbůh nic. 

Co všechno dokáží mechanici na Dakaru vyřešit? Co si s sebou vezete za díly? 
Ondřej: Mechanici musí na autě opravit úplně všechno. Vezeme s sebou náhradní motor, převodovku, všechny díly podvozku, tlumiče, pneumatiky, fakt všechno. Po roce příprav by bylo na houby skončit uprostřed závodu, protože jste s nějakou situací nepočítali. 
Ollie: Jsou ale i týmy, které si s sebou nevzaly ani kardan, což mě fakt zarazilo. Vždyť je to školácká chyba. Může tě zradit součástka za pět korun, ale třeba i ten motor, takže musíš všechno mít. 

Foto: Petr Šedivý

Jak se vlastně osvědčil nový mechanik Filip? (V rámci vzdělávacího projektu Mechanic Academy se Dakaru zúčastnil absolvent Střední školy technické a řemeslné v Novém Bydžově Filip Bajora.)
Ondřej: Hned se chopil práce, a věděli jsme, že je to dobrá volba. Ani chvilku nebyl vykulený, na to, že je mu jednadvacet, se choval naprosto ošlehaně, bez řečí se válel pod autem v blátě a makal. 
Ollie: Překvapilo mě, že pomáhal i ostatním týmům. Když měl svoji práci hotovou, jezdily ze ním další týmy a on jim opravoval. Rozkřiklo se to tak, že k němu pak chodili svařovat rozbité díly úplně všichni.

Jak moc jste toho schopni opravit sami přímo v erzetě?
Ondřej: Záleží na povaze závady. Vyměníme pneumatiku, můžeme vyndat nádrž, základní nářadí s sebou máme. Asi nic nezavaříme, závadu motoru taky nevyřešíme, možná nějakou lehkou vadu elektroniky. Ale celkem to bude třeba tak dvacet procent věcí. Záleží taky, jak máte dobrého navigátora-mechanika. Já si stěžovat nemůžu. 

Stává se, že posádka uprostřed trasy skočí, protože se něco pokazí? Dá se říct, že jste měli kliku, když se vám to nestalo?
Ollie: To není o klice, ale o připravenosti. U Samíka byl vývoj delší, takže tam jsme už všechno vychytali. Ale děje se to. 
Ondřej: Když se nedaří, zůstane někde viset třeba osm aut, pro která musí přijet odtahovka. Ale i u nich pak dokáží mechanici spoustu závad odstranit a posádka nekončí. 

Máte přehled, kolik aut startovalo a kolik dojelo?
Ondřej: Startovalo osmdesát sedm aut, ale kolik přesně jich dojelo, nevím.  
Ollie: V Classicu je výhoda, že když jednu etapu nedojedeme, dostaneme sice penalizaci, ale jede se dál. Jen už pak nemůžeš zasáhnout do hlavního pořadí. 
Ondřej: Penalizace je totiž obrovská. Třeba prvních dvacet aut má penalizaci kolem 700 bodů a ti, co ten den nedojedou, mají třeba 10 000. Takže jakmile nedojedete jeden den, už nemůžete myslet na bednu v celkovém pořadí. 
Ollie: Stačí jedna píchlá pneumatika - a konec. 
Ondřej: Ta vám zabere třeba pět minut, což je dost velká ztráta. Na dlouhé trase to ještě trochu doženete, ale třeba při prologu, který měl patnáct kilometrů, už není šance. 
Ollie: Jelikož jde o vteřinový závod, zase nemůžeme jen extrémně rychle, abychom nedostali penalizaci za rychlost. A když jedeme pomalu, zase dostaneme penalizaci, že jsme moc pomalí. (smích)

Měří se to pomocí GPS?
Ollie: Přesně tak. Na trase jsou taky průjezdní body, o nichž my nevíme, a podle těch se hlídá čas i rychlost.
Ondřej: Když se třeba ztratíte, musíte rychlost zvyšovat, ale nesmíte překročit sto kilometrů za hodinu. 
Ollie: Což mě netrápí, mně Samík v terénu stovkou nejede. (smích) V kategorii H0 jsme občas měli problém se na požadovanou rychlost vůbec dostat. Třeba sedmdesátka nebo osmdesátka v terénu, to už bylo těžké. Představ si, že třeba z padesátky ti tam dají sedmdesátku a máš na to půl kilometru. Mně přitom takové zrychlení zabere kilometr a půl. 

S tím asi Toyota potíže neměla, ne? 
Ondřej: My máme výhodu, že ty koně tam jsou. 

V závodu jste to měli pěkně rozdělené – Samurai bodoval v těžkém terénu, Toyota zas tam, kde byla třeba rychlost. 
Ollie: Je to tak. Já jsem plazidlo, které jede pomalu, ale projede všude. Ondrovi to zase letí. 

Toyota se tedy na svém prvním Dakaru osvědčila?
Ondřej: Byla perfektní. Každý nás zrazoval od benzínu, že má diesel větší krouťák, ale motor fungoval fantasticky, ideálně zhruba při čtyřech tisících otáček. Řazení přesné, za mě super. 

Kolikrát jste se vyhrabávali?
Ondřej: My jsme to měli zajímavé. V erzetách jsme se nezahrabali ani jednou. Radovali jsme se, jak nám stroj funguje, a pak v poslední etapě Gába říká: Tady se vyfotíme se západem slunce, zastavili jsme na parkovišti a tam jsme zapadli. (smích)
Ollie: My jsme se ze začátku vyhrabávali pořád, protože jsme nemohli přijít na optimální tlak v pneumatikách. Bála jsem se, že když to dáme na půl atmosféry, guma se svlíkne. A nechtělo se mi kola pořád dofukovat, protože to hrozně dlouho trvá. 

Půl atmosféry je skoro nic. 
Ollie: Taky jsem se divila. Když jsme měli přejet tři velké duny, strávila jsem tam třeba dvě hodiny, protože jsem je nebyla schopná vyjet. Z kategorie H0 tam zůstali úplně všichni. Pak přijely kamiony, zahákly si ta malá autíčka, která měla zaplacenou asistenci, a my tam zůstali sami. Tak jsme to podfoukli a nakonec vyjeli sami. Za potíže tedy mohla hlavně naše lenost. Pak už jsme líní nebyli a pořád dokola nafukovali a ufukovali gumy, tohle jsme tam dělali asi úplně nejvíc. 

Foto: Petr Šedivý

Je horší jet v čele závodu, kdy ještě není trasa vyjetá, nebo spíš ke konci, kdy je naopak rozježděná?
Ondřej: Je dobré jet někde zhruba uprostřed. Vzadu to je hrozně rozbité, musíte hledat jiné trasy, najíždíte zbytečné metry navíc a dostanete penalizaci. A když jedete první, musíte mít zase výborného navigátora. Ale ona ani vyjetá trasa nemusí být pro navigaci výhra, klidně se stane, že osmdesát procent jede doprava, ale zbylých dvacet jede správně. Spoléhat se na to nedá. 

Zažili jste i nějakou situaci, kdy jste měli strach, že to špatně dopadne?
Ollie: Když jsme spadli z duny, kterou jsem blbě přečetla. Letěli jsme tak metr dolů po čumáku. Naštěstí je Samík tak bytelný, že to vydržel. Být to jiné auto, tak tam zůstane náprava. To jsme s navigátorem řvali oba. A pak jsme měli nahnáno ještě jednou, na sjezdech mezi skálami. Jedeš tři sta metrů zeshora, všude kolem jsou skály, zleva zprava propadlo, a kdyby to jednou ustřelilo, už tě nikdy nikdo nenajde. 
Ondřej: Adrenalin naštěstí funguje tak, že člověk moc strach nemá. Ale jednou jsme se dost lekli, když jsme jeli přes dunu. Gába říká: vem to zleva, ale já jsem viděl koleje nahoru, tak jsem to vzal přímo. Chvíli jsme letěli a viděli jenom modro, najednou se to zlomilo, a pod námi stála auta a lidi s kurtami. Spadli jsme na zem, lidi odskočili a my jsme se trefili přesně mezi auta. Tam jsme se lekli hodně. 

To mi připomíná tragický karambol Aleše Lopraise…
Ondřej: I proto, co se nám stalo, je mi úplně jasné, že to ani půl procentem nebyla jeho chyba. Diváci loví zážitky, fotky a videa… 
Ollie: …a vůbec je u toho nenapadne, že nad strojem nevyhrajou,. Ten se nezastaví na pětníku. Nevychovanost fanoušků je až dechberoucí a doplácejí na to i jezdci. 
Ondřej: Když třeba jedete předepsanou rychlostí, místní přijedou svým autem a lítají kolem vás, že s vámi budou závodit. To je strašně nebezpečné, protože stačí, aby jim to ustřelilo v díře, a letí na nás.   

Foto: Petr Šedivý

Defekty na autech jsme probrali – ale co defekty na lidech? 
Ollie: Na mně makala fyzioterapeutka hodinu každý den, aby mě dala dohromady. Tentokrát jsem si to fakt užila. 

V průběžných zprávách jsi psala, že sis vyhodila lopatku. Co si mám pod tím představit?

Ollie: Skřípla jsem si nějaké nervy, což strašně bolí. Nemůžeš ani vylézt z auta, nemůžeš si sundat kombinézu, když jdeš čůrat, a to je fakt blbý. Drželo mě to tři dny. Během maratonské stage, kdy jsme byli sami, mi Ondra nalepoval analgetické náplasti.

Jinak se nikomu nic nestalo?
Ollie: Vlastně ne. Jen můj navigátor, kterému je přes padesát a běhal tam jak srnka, strašlivě zhubnul a ze Samíka ho neustále bolela záda. Celé to protrpěl a řekl mi to až na konci Dakaru. 
Ondřej: Já na záda normálně dost trpím, ale tam mi jako zázrakem dala pokoj. Vlka chytíte hned po druhé etapě, ale jinak v pohodě. 
Ollie: Tímhle problémem naštěstí holky netrpí. (smích)

Když jsme u těch kluků a holek, vnímala jsi, Ollie, v Saúdské Arábii nějaká omezení?
Ollie: Když jsi mimo bivak, musíš mít delší triko, delší kraťasy a něco na hlavě. Když ztroskotáš v poušti a je třicet stupňů, nesmíš si sundat kombinézu, to neexistuje. Mravnostní policie tam opravdu funguje a já to respektuju. A když mi neprodali coca-colu, tak mi ji holt koupil navigátor. 

Proč to? Něco jiného by ti prodali?
Ollie: Ne, když jsi holka, tak nic. Já ani nenatankuju auto, všechno řeší i platí navigátor. Ženské toalety taky neexistujou, třeba na benzínce. 

Jak to řešíš?
Ollie: Většinou jdeš za benzínku. Což taky nesmíš. (smích) Hlavně s tebou musí jít nějaký chlap a dělat, že tě hlídá. 
Ondřej: Obecně mi ta arabská kultiura moc nesedí. Přijdete do mekáče a tam jsou zvlášť chlapi, zvlášť ženské s dětmi… 
Ollie: Jednou jsme tam šli společně celý tým a nás holky vyhodili, musely jsme zůstat venku. Stály jsme na ulici a nevěděly, co máme dělat. Kluci nám to pak vyboxovali, zatáhli nás dovnitř a všichni místní chlapi z toho mekáče utekli. Nakonec jsme zjistili, že ženy mají jiný vchod. Ale uvnitř třeba nemají ani stoly. Je to fakt divné. Jde tatínek s holčičkou za ruku, přijdou k mekáči, a holčička musí s mamkou jinam. 

Je to holt jiný svět.
Ondřej: Zase jsou ale Arabové hrozně srdeční.
Ollie: K chlapům. (smích) Jako žena prakticky neexistuješ. Chlapi naopak pořád dostávají dárečky. Můj navigátor vyfasoval parfém, tunu jídla a pití, dokonce naftu zadarmo. Kdyby si to nevzal, tak je urazí. 

Foto: Petr Šedivý

Jak vlastně probíhala komunikace s domovem? 
Ondřej: Máte arabskou simkartu a večer vždycky chvíli času zavolat, takže úplně normálně. 
Ollie: Problém byl jen první tři dny. Dakar nám slíbil, že v Sea Campu, to byl ten první největší kemp, je pro všechny zaručená simkarta. První den jsem tam stála osm hodin, načež prodejce řekl, že už ho to nebaví, a šel pryč. Druhý den jsme tam strávili další čtyři hodiny, to už jsme se střídali, a stalo se totéž. Nakonec jsme jeli asi 500 kilometrů pro simkartu. Ty dva dny naše rodiny samozřejmě šílely a vymýšlely katastrofické scénáře. Ale pak už to šlo normálně, po každé etapě jsme psali domů. 

Máte už vymyšlené nějaké praktické zlepšováky na příští rok?
Ondřej: Já si určitě vezmu víc lovečáku, protože jsme ho měli málo a nestačil. 
Ollie: Přitom se nechtěl dělit a musela jsem mu ho krást (smích).
Ondřej: A pak bych chtěl trochu zdokonalit sám sebe, dostat se do dobré formy

Ollie, ty jsi mi kdysi říkala, že nejlepší jídlo na cestu s sebou je jesenka. Zase jsi přežívala na jesenkách?
Ollie: Užírala jsem ten lovečák. Ale hlavně jsem najela na výživu od sponzorů. Nastavili mi ji podle krevní skupiny, věku, somatotypu, pohlaví… Celý rok jsem ji testovala, takže už ne jesenky, ale spíš gely a tyčinky. Docela jsem koukala, jak to funguje, protože normálně na to moc nejsem. Je to značka Sponser, kterou mimo jiné používají třeba olympionici. Jedna vychytávka se jmenuje Focus, a jak jsem zpočátku nevěřila, tak jsem potom zírala. Když si to dáš dvě hodiny před spaním, krásně ti to uklidní hlavu. Na Dakaru jsi neustále ve vypětí, tak ti večer nejde spát. 

Každý den po závodě se ale můžete v bivaku najíst i něčeho normálního, ne? 
Ollie: Vždycky je tam catering a úplně normální jídlo – třeba velbloudí maso, těstoviny, lokální kuchyně. 
Ondřej: Dá se to jíst.
Ollie: Někteří od nás dokonce přijeli z Dakaru tlustší. Ani já jsem neshodila, jak jsem čekala. 
Ondřej: Já jsem přijel o čtyři kila lehčí, ale už jsem je statečně nabral zpátky. 
Ollie: Jediný průšvih byl ten, že je tam všechno sladké. Ráno máš sladkou snídani, dokonce dělají sladká míchaná vajíčka, s sebou dostaneš balíček plný sladkého. To už se nedalo. 

Takže co bude teď? Další shánění sponzorů? Ti stávající vám zůstali?
Ollie: Většina nám zůstala. Některé už mám i deset let a je to tak trochu rodina. Ale sháníme dál. 
Ondřej: A tím nám vlastně začíná další Dakar.

 

 

 

 

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Související články

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Buďte první, napište komentář!


Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Lincoln Continental  1960
Lincoln Continental

1960 rok výroby
315 koní výkon
7 000 ccm objem

Chevrolet Corvette C3 5.7 V8 | 25th Anniversary 1978
Chevrolet Corvette C3 5.7 V8 | 25th Anniversary

1978 rok výroby
350 koní výkon
5 733 ccm objem

Ford Econoline | Club Wagon | 5.8 V8 1995
Ford Econoline | Club Wagon | 5.8 V8

1995 rok výroby
210 koní výkon
5 735 ccm objem

Buick Apollo Enclave 2008
Buick Apollo Enclave

2008 rok výroby
220 koní výkon
0 ccm objem