Vzhledem k tomu, že mi jeden z nyní již čtyř zakoupených GWizů stojí před barákem, můžu podle reakcí procházejících či bezostyšně čumících směle říct, že dětem se líbí a dospělí si obvykle nejsou jistí, zda jde o zvrhlou hračku nebo skutečný vůz. Jakmile zjistí, že se jedná o auto, následuje reakce: „Hmm, tak to je pěkně hnusný.“
GWiz je čtyřmístné elektrické auto s patnáctikoňovým, 48V motorem, osmi 6V olověnými akumulátory (údajně existuje verze s lithiovými bateriemi, ale tu jsem nikdy neviděl) a měničem od americké společnosti Curtis. Technicky jde o svařenec z hranatých profilů, na které je nalepen bakelit. Celé to připomíná sekerou vytesané cosi, co má hrubé rysy auta. Brzdy bubnové, kufr neexistující, topení má čudlík, rádio je přítomno. Výbava dále obsahuje centrální zamykání a jeden stěrač. Tohle všechno je GWiz.
Já se ke GWizu dostal prozaicky. Potřeboval jsem elektrické vnitřnosti, které budou jednoduché na implementaci, budou na rozumné napětí a motor dá alespoň deset koní. Google mě přivedl ke GWizu a já jich hned několik koupil. Cena kusů s mrtvou baterií, kterých je většina, se pohybuje od 300 do 1 000 liber, což je vzhledem k ceně jednotlivých komponent více než přívětivé. Curtis měnič (což je takové srdce elektrického auta) v GWizu je vcelku dobře zdokumentován, existuje k němu programátor a je na bezpečných 48V. Dokola je obestavěn indickým peklo autem, se kterým jsem si nakonec užil hromadu legrace. O její část se s vámi podělím.
Než se tak stane, musím vám sdělit jeden zajímavý poznatek. Drtivé procento žen se GWize doslova štítí a nechtějí být ani v jeho blízkosti. Téměř každá si odmítla do GWize byť jen sednout. Je to zajímavé, neboť přestože GWiz je skutečně hnusný stroj, pořád má čtyři kola a je natolik divný, že mě naopak ke svezení vyloženě lákal. Zřejmě mají ženy lépe vyvinutý smysl pro estetiku a hůře pro kravinu.
Do GWize se na přední sedačku vejdou tři dospělí lidé. Nezbláznil jsem se, jde to. Dokonce jedním z nich byl můj bratranec, který byť není vysokého vzrůstu, je široký v ramenou jako průměrný sumo zápasník. Je pravda, že jsme nemohli zavřít dveře, ale nakonec stačila jednoduchá indická finta. Uprostřed sedící se vykloní dopředu tak, že se opře hrudníkem o palubní desku, krajní dva se dotknou rameny a zabouchnou dveře. Následně všichni tři synchronně vydechnou, zbortí se v ramenou a opřou se o sedačku. Vítězství, sedíte v GWizu. Nyní stačí komickým točítkem navolit jízdu vpřed a sešlápnout akcelerační pedál. Co následuje, pokud auto vezmete na lesní cesty na originálních 135 mm širokých pneumatikách, se těžko popisuje, ale ve mně to vzbuzovalo silné vlny hýkání za doprovodu mírného pláče z radosti. Když je vám totiž srdečně jedno, jestli „auto“ dovezete domů, nebo jestli pro něj dojedete bagrem, je o zábavu postaráno. A protože je GWiz opravdu strašlivě hnusný, není vám ho ani trochu líto.
GWiz dokáže skákat přes meze, se zavařeným diferenciálem a terénními pneumatikami zdolávat poměrně těžký terén, překvapivě dobře brzdit a má, tomu neuvěříte, docela přesné řízení. To poslední bez špetky ironie. Hřebenové řízení bez posilovače, s malým volantem je skutečně poměrně přesné a strmé. Něco, co byste u podobného auta nečekali. Samozřejmě mu to kazí pneumatiky a vůbec celý zbytek auta, ale i tak se ta věc hezky vodí volantem. Na co si musíte dávat pozor, je rekuperace, která nejde vypnout. Výsledkem je blokace zadních kol při ubrání plynu, která dostane GWiz spolehlivě do smyku. Terénní pneumatiky mají dost gripu na to, aby tento scénář neprovedly, ale první testovací jízdy probíhaly na pneumatikách silničních. Při povolení pravé nohy na mokré trávě, nebo bahně, se zadní kola s urputnou vytrvalostí blokovala a auto tak končilo bokem ve směru z kopce dolů a naznačovalo, že by se docela rádo převrátilo.
Na přiloženém videu najdete krátké sestřihy hezkých chvil s hnusným autem. Dlužno dodat, že držet v jedné ruce mobil a druhou řídit je poměrně náročné. Zvlášť když jedete v noci, přední pneumatiky jsou umělohmotné s absencí vzorku a řídíte auto, které málo pruží, ale zato skvěle poskakuje. Na druhou stranu je to skvělý recept na pitomý smích. A jak rovněž ve videu uvidíte, když zapadnete, obvykle se sami odnesete. V Indii obzvlášť, neboť indickým standardem je nacpat do auta pro čtyři nejméně dvacet lidí. A jen dodám, že téměř 100% stoupání, do kterého se stroj snaží dostat, vypadá jak rovina, což je taková filmařská klasika.
Do GWize na videu jsem nainstaloval Lithiové baterie, nechal si zavařit diferenciál a nasadil 10“ ráfky s širokými terénními pneumatikami. Menší průměr kol sice snižuje světlou výšku auta, ale zase dohání relativně malý výkon motoru. Koupeno bylo z Anglie od jedné milé dámy, která ho používala na rozvoz zmrzliny. Měl jsem ho několik dnů zaparkované před domem a jednou, když jsem večer přicházel domů, jsem zaslechl úryvek z hovoru turistů, který zněl zhruba takto:
Muž: „Ty voe, vidíš to auto? Co to je?“
Žena: „Hmmmm, …..“
Muž: „Tam je nějakej nápis…“
Žena: „…Handmade….“
Muž: „To odpovídá…“
Jak jsem pochopil z reklamní cedule v kufru auta, ona milá dáma do zmrzliny přidávala alkohol. Možná exportem auta ze země exportovala i trestní oznámení rodičů ožralých nezletilých.
Ve slabé chvilce jsem zvažoval, že si jednoho pojízdného GWize nechám a budu s ním jezdit po Praze, ale protože tak udělal můj kamarád Lukáš, který má podobně jako můj strýc zvrhlou zálibu v hnusných strojích (jen každý v trochu jiných), tak jsem všechny GWize rozebral na další projekty. Z jednoho z nich se tak stal Dumper (o něm si povíme později), z druhého sněhová fréza (o té se možná také zmíním), další bude transformován do buginy a o osudu čtvrtého zatím nebylo rozhodnuto.
V pár větách by se dal GWiz definovat takto: Papírová maximální rychlost 80 km/h je přáním konstruktérů. Je zcela lhostejno, zda máte AC, či starší DC motor, nebo lithiové baterie, GWiz jede osmdesát jen z hodně prudkého kopce a to pouze za předpokladu, že máte dostatečně dlouhou dráhu a především dostatečně silný svěrač. Do čtyřmístného auta se nevejde nikdo, ani vy. Pokud tedy nemáte metr padesát, anebo zvrhlou potřebu mít hlavu zaraženou mezi rameny. Dveře nejdou pořádně zavřít a bočními okýnky teče dovnitř. Možná jsem nezmínil, že mají „závodnický“ posun do strany, nikoli klasické stahování nahoru a dolů. Ale co je asi nejdůležitější – přestože se jedná o záležitost čistě subjektivní, auto je tak strašlivě šeredné, že se vám o něm budou zdát strašidelné sny s pravoúhlými tvary, kde ničemu neujedete a nikam se nevejdete. Přes vše zmíněné mám to auto rád. Připravilo mi tolik legrace, kolik jsem nezažil s mnohem dospělejšími auty.
Závěrem dodám: nekupujte si to. Je to hrozná věc. Navíc si chci pořídit všechny existující vyřazené stroje kvůli dílům, tak byste mi kazili cenu.
