Range Rover Evoque: Perfektně zvládnutá evoluce

V roce 2011 se dostala na trh první generace nejmenšího zástupce rodiny Range Rover, model Evoque. V tu chvíli se tábor fanoušků vozů ze Solihullu rozdělil na dvě poloviny. Ta první zatracovala Evoque jako něco, co nepatří do vybrané společnosti Ranger Roveru, ta druhá jej prostě a jednoduše kupovala. A podle toho, jak byl Evoque prodejně úspěšný, jasně vidíme, že uvést malý a relativně dostupný model byl správný nápad. No a teď, po osmi letech, tu máme generaci číslo dvě. Jaká bude? Dokáže navázat prodejními úspěchy na svého předchůdce? Na to budeme hledat odpovědi na následujících řádcích. 

S prvním Evoquem jsem měl tu čest hned v několika verzích. Ať už se jednalo o benzinový třídvéřák, naftový pětidvéř a dieselové kabrio, pokaždé jsem z něj měl podobné pocity. Zajímavý zevnějšek, povedený podvozek, trochu lenivější pohonné jednotky a interiér, který nenadchnul. Zvládne novinka vylepšit ty nejpalčivější problémy? Ano, částečně. 

Už od prvního představení patřil Evoque mezi to designově nejzajímavější a nejpřitažlivější, co bylo mezi malými SUV k mání. A jeho vzhled byl natolik nadčasový, že dodnes nestihl zestárnout. A protože by se nemělo měnit něco, co funguje, asi nepřekvapí, že novinka velmi navazuje na svého předchůdce, co do designu. Nečekejte žádnou revoluci, tady se ladily pouze detaily. Základní tvary jsou prakticky shodné s první generací, nová je přední část s agresivnějšími světlomety a jiným nárazníkem. Vzadu taktéž prošly změnou víceméně jen světla. Nový Evoque je tak o něco dynamičtější a na první pohled modernější. Jeho vzhled se velmi přiblížil většímu Velaru, což dává smysl, neb Velar je pravděpodobně to nejhezčí SUV, které dnes jezdí po našich silnicích. Range Rover Evoque tak nadále zůstává autem, za kterým se sem tam otočí nějaké to oko, především to ženské. 

Za nejslabší část předchůdce jsem vždy považoval interiér. Vypadal lacině a nedůstojně vůči hrdému nápisu Range Rover na přídi. Vypadá to, že jsem nebyl jediný, kdo si stěžoval a nový Evoque prošel razantní interiérovou obměnou. Nezůstal zde kámen na kameni. Středové konzoli dominují dva velké dotykové displeje. Ten vrchní obsluhuje infotainment, ten spodní nahrazuje typický panel klimatizace (plus další sdružené funkce, jako přístup k audiu). Tohle řešení jsem si prvně vyzkoušel v elektrickém Jaguaru I-Pace a strašně se mi to líbilo. Nejinak tomu je u Evoque. Je to intuitivní, rychlé a vypadá to skvěle. Přestože nejsem přehnaný fanoušek dotykáčů všude kam se podívám, tohle je super (byť kolega Radek na to má jiný názor). Stejně si zaslouží pochvalu i dotykové plošky na volantu, které mění svou funkci podle toho, co právě potřebujete. Někdo vám volá? Pak se objeví ikonky pro přijetí či odmítnutí hovoru. Potřebujete posunout skladbu v playlistu? Jasně, pak tam máte šipky pro posun. Pokud máte po krk volantů, na kterých je 59 samostatných tlačítek, takže na orientaci v té změti potřebujete půl roku, pak věřím, že Range Rover vás potěší. Vypadá to dobře, je to jednoduché a ergonomicky v pořádku. Co mě však v interiéru překvapilo nejvíce, to byl vnitřní prostor. Do Evoque jsem přesedl rovnou z přímého konkurenta Lexusu UX250h, který je opravdu maličký, dovnitř máte problém nasoukat i děti, natožpak dospělé. Evoque je naopak skvěle obestavěný, a i když je o 12 cm kratší než zmíněný Lexus, pak uvnitř nabídne zcela plnohodnotný prostor. Dozadu se vlezlou i dospělé osoby, aniž byste jim museli amputovat nohy u kolen. Palec nahoru. 

Druhým slabým místem první generace byly pohonné jednotky. Evoque využívá platformu s příčně uloženým motorem, takže není možné očekávat třeba šestiválce, spokojit se musíme s přeplňovanými čtyřválci. Což nemusí nutně znamenat problém, dnes už není problém vytvořit potentní čtyřválec, který svou silou zastíní i leckterý šestiválec. Jenže u prvního Evoque se to tak úplně nepovedlo. Pohonné jednotky byly mdlé a nevýrazné, přinejlepším se daly označit za dostatečné. Dočkáme se v nové generaci nápravy? K testu jsme dostali prostřední diesel se 180 koni. A ani ten nedokáže dynamicky zrovna uchvátit. Pro běžné cestování v rámci rychlostních limitů samozřejmě zcela postačuje a pokud nemáte větší nároky na dynamiku, tak poslouží dobře. Jestli však máte těžší nohu, pak vám přijde slabý. Nejvíc se to projeví při předjíždění, když sešlápnete plynový pedál až na podlahu v očekávání rychlého nabrání rychlosti a provedení onoho manévru. Místo toho se však jen vlažně začnete sunout před vozidlo před vámi, až si začnete říkat, jestli máte dostatek času před tím horizontem, co se blíží. Trochu mi to vrtalo hlavu, protože 180 koní není nikterak nedostatečný výkon. Jenže pohled do technických údajů prozradil, že Evoque váží 1900 kg, což vážně není málo. A dynamice rovněž nepomáhá ani devítistupňová automatická převodovka, jejíž nastavení je spíše ekologické než sportovní. Na tenhle motor je 9 stupňů prostě moc. Věřím, že silnější diesel, potažmo benzíny budou svižnější. 

Silnou stránkou Evoque rozhodně zůstává podvozek. Ten je pečlivě naladěný a vykazuje až překvapivě vybalancovaný poměr mezi komfortem a jistými jízdními vlastnostmi. Ani na těch velkých kolech z vás nevyklepe duši, což často na pražských silnicích bývá nadlidský výkon. Zároveň, jakmile opustíte hranice hlavního města, se neztratí ani na okreskách. Samozřejmě nečekejte sportovní jízdu, Evoque se však bude pohybovat s grácii a jistotou tak, aby vás nevyděsil, či nedostal do krizové situace. A to vše ve velmi slušném tempu. Tady není místo pro kritiku, podvozek se povedlo odladit na výbornou. 

Verdikt 

Range Rover Evoque nepřináší žádnou velkou revoluci. Což je dobře. Naopak velmi dobře navazuje na svého předchůdce, přičemž se poučil z jeho nedostatků a pečlivě je napravil. Takhle má vypadat skvěle dotažené auto. Pokud aktuálně plánujete nákup malého SUV a spokojíte se pouze s tím nejlepším, běžte si pro Evoque a budete spokojeni. Jen si připlaťte za silnější motor, jistě jej oceníte. 

Druhý pohled: Radek

„Ahoj Radku… “ ozvalo se v telefonu. Hlavou se mi v tu chvíli honilo asi deset různých scénářů, které by vysvětlovaly, proč mi Matěj Podhorský volá. Chce pohlídat kočky? Chce abych ho naučil řídit? Nebo chce třeba přespat? Záhy jsem zjistil, že se mi snaží udělat radost. Vyslyšel mé dávné přání a podařilo se mu uškudlit jeden Range Rover. Pravdou je, že si ty nejlepší a největší nechává stále pro sebe, a tak na mě zbyl ‚zakrslík‘ Evoque. Při vyzvednutí auta jsem sám sebe záhy vyvedl z omylu a rychle usoudil, že to zas takový zakrslík není. Dvacetipalcová kola dokážou udělat své.

Musím říct, že jsem byl z auta nadšen – jak se říká ‚na první dobrou‘. Je úplně jedno, jaký máte k Range Roveru vztah. Nový Evoque si okamžitě získá pozornost všech, kteří jsou v jeho okolí. A to je hned z kraje jeden z největších rozdílů oproti jeho předchůdci, který vypadal jako ošklivé káčátko. Dalo by se na něj zvyknout, ale že bych si pro něj běžel s hotovostí, to se rozhodně tvrdit nedá. U nové generace bych si to dokázal snad jen díky jeho vzhledu velmi živě představit. Teda až na tu hotovost…

Dobrou otázkou by mohlo být, co je na designu auta tak zajímavého, poutavého a přitažlivého? Dost možná to bylo způsobeno bílou barvou, ale auto na mě okamžitě dýchlo svou mohutností. Paradoxem je, že při delším zkoumání se při té vší mohutnosti jeví jako velmi kompaktní. Velká kola tento dojem ještě umocňují. Velkou roli v dojmu vyváženosti hraje kromě velikost kol také zeštíhlující se plocha oken. Jednoznačně bych tento záměr označil jako nejhezčí a nejzajímavější prvek na celém autě. Čistotu linek navíc precizně doplňují skryté kliky dveří, které se vysouvají pouze při odemčení.

Připadal jsem si jako na autosalónu, který se koná na přelomu milénia. Právě se nacházím u stánku světoznámého automobilového designéra. Prohlížím si nejnovější skici a malůvky aut. Všechny vypadají dost podobně, protože auta na nich mají obrovská kola, vysoký boční profil a zdánlivě minimalistická okna. Otevřu oči a stejné auto stojí přede mnou. Nádhera. Konečně se někdo nezalekl experimentů. V tomhle si výlet na Šumavu opravdu užiju.

Interiér se nese ve velmi podobném duchu. Hmota palubní desky působí velmi odlehčeně, zejména díra za středovým tunelem směrem k motoru je úchvatný detail. Tunelu vévodí soustava dotykových obrazovek pod sebou. Pokud jste četli některé z mých předchozích recenzí, určitě jste si museli povšimnout, že nejsem fanda ohmataných, skleněných ploch. Raději si sáhnu na tlačítko, o kterém vím, že je pořád na stejném místě a vždy dělá to samé. Rozhodně se neřadím mezi lidi, kteří mají problém s novými technologiemi, ale i tak mi chvíli trvá, než si na systém zvyknu. S odstupem času mohu říct, že Range Rover patřil v tomto směru mezi ty náročnější. Budete si zkrátka muset chvíli zvykat, než zjistíte, kde se přepínají stanice rádia podle frekvence, ne podle oblíbenosti, jak se mění směr proudění vzduchu a kde hledat vyhřívaní sedaček. Ačkoliv se mi má drahá matka jednoho dne svěřila, že by chtěla být majitelkou takového Range Roveru, musel jsem jejím snům učinit přítrž. Range Rover totiž není z hlediska uživatelské náročnosti určen pro někoho, kdo si neví rady s přesouváním složek ve Windows (omlouvám se maminko).

V interiéru musíme ale ještě chvíli zůstat. Mám nehasnoucí touhu vychválit jeden komponent do nebes. Přátelé, jedná se o tak elementární a prostou věc, jakou je volant. Chápu, všichni si prostě Range Rover koupit nemůžeme, ale volant by třeba šel. Jeho ergonomie a pocit při úchopu je nepopsatelně příjemná záležitost. Střed je oproti věnci citelně ‚utopen‘, avšak toto utopení není nikterak skryto. Nenajdete zde žádné pomalé náběhy či zaoblené hrany. Místo toho je zde hrubiánské skosení, díky kterému vám volant padne do ruky jako žádný jiný. Touto cestou bych chtěl vyjádřit dík člověku, který investoval svůj drahocenný čas a um do zdánlivě prostého, koženého věnce.

Přichází část recenze, která mi neudělala velkou radost a v kontextu superlativních dojmů z designu cítím ještě dnes rozpolcení. Pod kapotou se nacházel v pořadí druhý nejsilnější naftový motor o výkonu sto osmdesáti koní. Vzhledem k váze okolo 1,8 tuny a velkému průměru kol to opravdu není mnoho. Spíše naopak. A to tak, že jsem si při předjíždění do kopce říkal, jestli není s autem něco špatně. Častokrát jsem byl nucen šlapat na plyn víc, než bych chtěl, a to ve výsledku znamenalo průměrnou spotřebu okolo osmi litrů. Na dálnici to při sto čtyřiceti kilometrech nebylo o mnoho méně. Jsem si vědom faktu, že když si někdo může koupit Range Rover, tak ho spotřeba moc trápit nebude, ale halíře dělají talíře. Pokud budete někdy sami o Range Rover Evoque přemýšlet, nebo ho někomu doporučovat, tak věřte, že verze se sto osmdesáti koňmi je naprosté výkonnostní minimum.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1 999 cm 3 
Výkon: 132 kW (180 koní) v 2 400 ot./min
Točivý moment: 430 Nm v 1750 – 2 500 ot./min
Převodovka: devítistupňová ZF 
Provozní hmotnost: 1 891 kg 
Maximální rychlost: 205 km/h
0-100 km/h: 9,3 s 
Kombinovanáá spotřeba (udávaná): 6,8 – 7,3 l/100 km
Kombinovaná spotřeba (v testu): 8,3 l/100 km
Cena testovaného modelu: 1 649 136 Kč