Prototyp

Prototyp

Zpočátku vzdálené řinčení sílilo a nabývalo na intenzitě, až roztrhalo snovou realitu na kusy a dalo tak zvláště hrubým způsobem najevo, že přišel čas vypořádat se s dalším dnem. Ještě chvíli si to odmítal přiznat a doufal, že když bude zavírat oči dostatečně usilovně, ten otravný zvuk někam zmizí. Ale ten otrapa na druhé straně telefonu byl očividně velmi odhodlaný. S rozmrzelým zavrčením se vyhrabal z postele a v duchu proklínal toho nevychovance, který se opovažuje budit lidi takhle brzy ráno… nebo odpoledne, opravil se v myšlenkách ještě o něco rozmrzeleji po prvním pohledu na hodiny. Cestou k telefonu hodil vyčítavý pohled na téměř prázdnou láhev vína a ještě o něco prázdnější list papíru v psacím stroji. Měl by se nad sebou zamyslet. Ale nejdřív potřebuje umlčet ten příšerný zvuk a vyslyšet nářky svého organismu po ranní dávce nikotinu a kofeinu.

„Ano?“ Ze všech sil se snažil, aby to znělo co nejméně jako „Táhněte všichni k čertu“, ale nebyl si tak docela jistý, že se mu to podařilo.

„Popřál bych ti dobré ráno, ale jednak už dávno není ráno a když tě tak poslouchám, tak asi nebude ani dobré.“

„Hm. Co chceš?“

„Když vynechám patrně zbytečný dotaz na to, jak jsi pokročil s tou reportáží z Monte Carla, tak mi volal Jelínek. Měli by pro nás zajímavou věc do Brna. Zajímá tě to?“ Nadšený tón hlasu ve sluchátku se vůbec neslučoval s tak nemravnou denní hodinou. Ale redakce pro něj představovala kromě vítaného příjmu i způsob, jak se alespoň částečně udržet v záři reflektorů, kterou musel před šesti lety nedobrovolně opustit. Při vzpomínce na vesnici Stavelot mu tělem znovu projela ostrá bolest.

„To ti řeknu u snídaně. Za půl hodiny jako obvykle?“

„Dobrá, za hodinu tě tam budu čekat. Jestli ti teda nevadí, že já budu obědvat.“

„Hm.“

Položil sluchátko a chvíli pohledem nerozhodně těkal mezi postelí a koupelnou. Nakonec to vyřešil kompromisem a sáhl po novinách. Hned první stránka, plná předvolebních analýz a rozhovorů s prezidentskými kandidáty, ho ale nadobro odradila. Raději se s povzdechem vydal do koupelny. Třeba z té schůzky přeci jen vzejde něco zajímavého.

O nějakých padesát minut později se ulicí rozlehl řev vzduchem chlazeného osmiválce, následovaný ječením pneumatik. Často si říkal, jestli by si do pražských ulic neměl pořídit něco méně nápadného, ale pokaždé, když za sebou zabouchl dlouhé, jasně oranžové dveře, uvědomil si, že si život bez Obluda prostě neokáže představit. Jakožto bývalý závodní speciál se sice do běžného provozu příliš nehodil, ale byl plný vzpomínek na lepší časy. Jednou mu bude muset dopřát pořádnou péči a pořídit si na každý den něco obyčejnějšího. Ale to by mu museli začít víc platit…

O pár minut, jednu vyděšenou stařenku a několik dopravních přestupků později se už nízká oranžová silueta krčila před jeho oblíbenou Slavií. Vrchní se sice na požadavek anglické snídaně a irské kávy v jednu odpoledne tvářil všelijak, ale na uvedení organismu do provozuschopného stavu neznal nic lepšího. Možná bych to měl nějak pojmenovat. Třeba Spojené království. Jak by se to asi líbilo těm zrzavcům, co s nimi před patnácti lety čistil nebe nad Evropou. Až zase příští rok pojede na sraz do Duxfordu, musí se o tom zmínit.

Ale kvůli vzpomínkám na válku tu neseděl. Arnošt z redakce časopisu „Motor“ mu očividně chtěl nabídnout zajímavou práci. Automobilky se letos mohly v nadbíhání československým časopisům přetrhnout. A protože značka, kterou ve vztahu s tiskem zastupoval pan Jelínek, patřila mezi výrobci rychlých aut ke světové špičce, mohlo by to být zajímavé.

„Jak sis nepochybně ráčil všimnout, pokud alespoň někdy čteš ty výtisky, co ti posíláme, mělo by to být letos v Brně velké. A Jelínek z toho očividně chce vyrazit co nejvíc. Patrně si myslí, že by u nás ta jejich novinka mohla být opravdu trhák…“

„Počkej, oni už zase mají něco nového?“ Profesionální zájem zvolna převážil nad soustředěným soubojem s klobáskami a volským okem.

„Vypadá to tak. Prý je to vzduchem chlazený šestiválec s aerodynamickou karoserií. Nezávislé zavěšení, kotoučové brzdy. A vypadá to, že si docela věří. Prý jsme něco takového ještě nezažili.“ Jeho společník už dávno spořádal hlavní chod a teď si pochutnával na dezertu, ale nadšením jako by trochu zapomínal na svoji distingovanost uznávaného šéfredaktora.

„Hm, trh by tu na takovou věc byl. A co tedy vlastně chtějí ode mě?“, dostalo se mu nepříliš nadšené odpovědi.

„Mají jeden prototyp v Praze a chtějí, abys ho zítra dovezl do Brna a napsal o tom. Budeme mít exkluzivitu, nikdo jiný to zatím neřídil.“

„To zní docela dobře. Alespoň můžu konečně vyzkoušet tu novou dálnici. Možná si kvůli nim i nařídím budíka…“

Když druhý den v garážích novotou zářící administrativní budovy přebíral klíčky, nemohl se ubránit jistému rozechvění. Byl zvyklý, že zástupci automobilek přehánějí ještě víc než rybáři, ale tentokrát měli pravdu. Tohle bylo opravdu něco jiného. Nezapomenutelný boční profil karoserie a tvary, které byly očividně výsledkem stovek hodin v aerodynamickém tunelu. A plochá šestka umístěná až za zadní nápravou, která měla vozu dát úžasně nízké těžiště. Na podobné koncepci pracovali i za oceánem, ale jejich dílo mělo splňovat tamější představu o levném, kompaktním voze. Špičkovým technologiím a vycizelovaným tvarům prototypu, se kterým měl strávit pár následujících hodin, se nemohlo ani zdaleka rovnat.

A když najížděl na nedávno dokončenou Košickou dálnici, uvědomil si, že to není jen o vzhledu. Lehkost, se kterou zatáčela nezatížená přední kola a způsob, jakým předek auta „očichával“ silnici před sebou měl v sobě určité těžko napodobitelné kouzlo. Zařadil se do úplně levého pruhu, nasadil cestovní stoosmdesátku a zatímco míjel nesčetné Minory, Populary a Rapidy v pomalejších pruzích, přemýšlel o tom, jestli se právě nestal svědkem zrození legendy.

Za Jihlavou neodolal, opustil dálnici a chvíli se proplétal po souběžných okreskách třetí třídy. Tehdy se jeho myšlenky změnily v přesvědčení. Způsob, jakým tohle auto kombinovalo schopnosti dálničního polykače kilometrů a obratnost v zatáčkách, byly nevídané. Na chvíli zatoužil po tom, vrátit se k závodění. S tímhle nebyl problém objíždět závody po vlastní ose, aniž by trpěl nějakým nepohodlím. Možná se pozeptá, jak to vypadá s továrním týmem.

Před branou zbrusu nového Veletržního paláce v Brně se na chvíli zastavil. Věděl, že tohle auto musí vrátit, ale zatraceně se mu do toho nechtělo. Snad jen představa toho, že sériovou verzi by mu mohli půjčit na důkladnější vyzkoušení, ho přinutila branou projet a nechat se nasměrovat na připravené stání pod červeným kulatým znakem.

Vypnul motor a chvíli tiše poslouchal kovové praskání, jak dlouhou cestou prohřáté auto začínalo chladnout. Teprve jemné zaklepání na okno ho přimělo vystoupit, posmutněle odevzdat klíče a vydat se shánět něco k pití.

Když se po pár krocích otočil a znovu se zadíval na siluetu, která se jednou stane legendou, musel uznat, že tentokrát se jim to v Kopřivnici opravdu povedlo…