Když jsme nedávno psali o investičním potenciálu první generace Škody Octavia RS, strhla se pod článkem ostrá diskuse. Část čtenářů souhlasila, že první “eresko” je pro spoustu českých motoristů legendou a nejspíš si tak zachová i do budoucna popularitu a vysoké ceny. Druhá část tvrdila, že jde jen o nesmyslnou bublinu, protože první Octavia nebyla ani ve své sportovní verzi nijak skvělé auto a není tudíž důvod, aby byla drahá. A debata se rychle přenesla i na další staré Škodovky a české veterány obecně.
Ceny starých českých aut totiž rostou. A nerostou jen v případě aerodynamických Tatrovek či původních Felicií, u kterých jsme si na závratné cifry už tak nějak zvykli. To, proč průkopnický aerodynamický vůz, který byl ve své době obdivován po celém světě, stojí miliony, byste nejspíš dokázali vysvětlit i děcku školou povinnému. Proč někdo dá stovky tisíc za starý červený kabriolet s ploutvičkami a nezaměnitelným designem, místo aby si koupil nový Opel Cascada za stejné peníze, asi taky dokáže pochopit kde kdo.
Ale to, proč se auta, která jste ještě před deseti lety dostali málem zadarmo, najednou prodávají za desítky tisíc, to už může být pro leckoho těžko pochopitelné. Přesně to se přitom děje – zkuste si najít použitelného Rapida pod 100 tisíc. Zjistíte, že je to téměř nemožné. A i “stopětku” nebo “stodvacítku” musíte platit skutečnými penězi.
Přitom ti z nás, kteří jsou zahaleni mlhou nostalgie, nebo kteří dokonce někdy v poslední době takové auto řídili, vědí, že Škody řady 742 jsou, upřímně řečeno, naprosto příšerné krámy. V době, kdy západní automobilový průmysl produkoval relativně moderní, komfortní a dobře jezdící vozy jako byla druhá generace Golfu nebo Peugeot 205, vyráběly se v AZNP Mladá Boleslav žalostné relikty šedesátých let, zabalené do očesaného, laciného zpracování let osmdeátých.
Ještě dlouho po Sametové revoluci však tahle auta tvořila základ našeho vozového parku a my si zvykli, že představují nejlevnější cestu k něčemu, co má čtyři kola a volant. Základním kouzlem “stodvacítky” bylo, že svou cenou konkurovala slušnému jízdnímu kolu. Nebo, v pozdějších letech, spíše slušným botám. A Rapid či 110R byly sice o něco dražší, ale nabízely zdání sportovního vozu, který si chudý český motorista obvykle nemohl dovolit.
Dnes ale leckterý “zápaďácký” sportovní vůz z podobné nebo pozdější doby stojí stejné či menší peníze. Za cenu hezkého Rapidu můžete mít krásné BMW či třeba podobně staré (ale nesrovnatelně lepší) Opely Manta či Fordy Capri. Nemluvě o nepřeberné spoustě ostrých hatchbacků a předohnaných kupé. Za cenu Felicie můžete pořídit podobně starý americký kabriolet s opravdovými ploutvemi, osmiválcem, převodovkou která nepřipomíná zahradní traktůrek a dokonce i nějakou výbavou. Octavia Touring Sport z přelomu šedesátých let, která se od té standardní lišila jedním karburátorem a 10 koňmi navíc, přijde na podobnou sumu jako slušný muscle car.
Z racionálního hlediska tak tahle auta samozřejmě nedávají žádný smysl. Jenomže ono to samé, jen v jiné míře, platí o všech klasických vozech. Neexistuje opravdu racionální důvod, proč si pořídit 30 a více let staré auto, tedy snad pokud nejste muzeum. Že fungují jako investice? Samozřejmě – ale to je jen racionální využití neracionální touhy ostatních lidí vlastnit hezké staré věci. Kdyby jí nebylo, nemělo by do starých aut smysl investovat, protože by je nikdo nekupoval.
Ne, tím pravým důvodem pro pořízení automobilového veterána či youngtimeru je nostalgie, ať již vlastní nebo přenesená. Staré auto je skvělý způsob, jak se přenést do jiných časů. Může to být doba vašeho mládí a auto, které jste chtěli jako adolescenti, ale nikdy se vám to nepodařilo (Pamatujete si na scénu z Americké krásy, kdy si Kevin Spacey přiveze domů červeného Firebirda, kterého vždycky chtěl, protože ho měl jeho bratranec? To je ono.). Může to být i auto, které jste skutečně měli – ale k stáru chcete hezčí, zachovalejší exemplář a možná byste rádi tu “nej” verzi, ke které jste se tehdy nedostali. Nebo auto, kterým vás vozili rodiče či prarodiče. Které měl soused. Které jezdilo ve všem oblíbeném filmu či seriálu. Možností je zkrátka spousta.
A tady se už dostáváme k důvodu, proč mohou ceny mnoha produktů socialistického průmyslu růst do výšin, které naprosto neodpovídají jejich technické úrovni. Je to vlastně stejné, jako proč lidé utrácejí obrovské peníze za Tatry 613 na dálkové ovládání nebo šlapací Moskviče. Tahle auta totiž představují kus naší minulosti a kus našich vzpomínek. Mnoho lidí má touhu vlastnit něco exotického a výjimečného, ale spousta jiných dává přednost tomu, na co jsou zvyklí. Tradiční chalupu, kolo Favorit, Kofolu a brambůrky z retro týdne v Lidlu… a k tomu všemu patří Felicie se stahovací střechou, eRko nebo nablýskané embéčko.
My “petrolheadi” často patříme spíše do první skupiny. Dlouze přemýšlíme, jestli bude pro letní projížďky pro radost lepší starý kabriolet od Cadillaku, britský roadster nebo klasický Mercedes. Než si koupíme dostupný starý sporťák, vedeme celé měsíce debaty o přednostech a nevýhodách BMW E30, Fordu Capri nebo Datsunu Z, abychom občas na chvíli odběhli k Alfám nebo japonským podivnostem. Vytváření přehledu o autech jsme věnovali naprosto nepřiměřené množství času a tak si chceme vybrat to nejlepší.
Jenomže spousta lidí takhle neuvažuje. Zeptejte se ve svém okolí, mezi lidmi, kteří mají auta rádi, ale nejsou obsesivní nadšenci. Velká část z nich vám řekne, že by si rádi koupili nějaké to staré auto – a mezi generací dnešních třicátníků až padesátníků to asi nejčastěji bude právě červená Felicia nebo Tatra 603. Jiná auta určitě znají, vídali je ve filmech a četli o nich, ale s těmi českými mají své osobní zkušenosti, vzpomínky a k Lancii či Buicku si zkrátka nevybudují takový vztah.
A je i další skupina, která žene ceny českých aut do nadoblačných výšin. Všichni ti, kteří automobilovému koníčku zcela propadli a u jeho začátku stála například právě Škodovka. Určitě ten typ lidí znáte a možná k němu někteří i patříte. Na začátku své “motoristické kariéry” si náhodou koupíte nějakou věc a pak už u ní a jejich variací zůstanete. Já se málem stal zavilým Fordařem a později “amerikanistou”, ale nakonec se má pozornost roztříštila všemi směry. Jsou ale lidé, kteří si v 18 letech koupili jeden Volkswagen Brouk a dnes jich mají dvacet, včetně Busů, Karmannů a starých Porschí.
U nás je nejčastější takovou skupinou “škodovkář”. A co má takový škodovkář dělat, když se chce vyčlenit z davu? “Standardní” modely nenabízejí mnoho variací – máte Spartak, Octavii, embéčko, stovku, řadu 742 a pak už Favorita. Ani “výjimečných” aut není moc – Felicia, 1000MBX, 110R, Garde, Rapid. Přidejte auta, která mají jen lepší motor nebo výbavu (Octavia Touring Sport, 136GLi), závodní speciály (130RS, 120S, 130LR) a pořád máte jen několik málo typů v pár variacích, to všechno navíc vyrobené v poměrně malých počtech a přeživší v ještě menších.
Přitom ale fakt, že sbíráte Škodovky, nemusí nutně znamenat, že jste chudí. Třeba jste si je původně skutečně vybrali proto, že jste chudí byli – ve dvaceti jste neměli na nic lepšího než staré embéčko a milujete je dodnes. V osmnácti jste si za patnáct stovek koupili první Octavii tak jako já, ale neutekli jste jinam a zůstali u nich. A dnes jste úspěšný pán ve středním věku a chcete si plnit sny.
Je pořád ještě tak divné, že někdo dá za starou Felicii přes půl milionu nebo za jedno z mála vyrobených MBX milion? Mělo by nás překvapovat, že ceny Rapidů letí vzhůru a že za Tatru 87 byste dnes koupili vilu? Nemělo. A stejně tak bychom se do budoucna neměli divit, až se kultovními youngtimery stanou pro nás ne tak docela pochopitelné věci jako je první Octavia RS nebo dokonce naftová Fabia RS. Nostalgie je totiž mocná.
