Pět praktických, ale úplně šílených aut

Jsou auta vzrušující, sportovní či luxusní. To jsou ta auta, o kterých my na Autíčkáři nejraději píšeme a vy, naši čtenáři, o nich rádi čtete. A potom jsou tu ta ostatní auta. Možná trochu opomíjení dělníci silnic. Auta, která nevznikla proto, aby byla krásná či aby svému majiteli zajistila adrenalinový zážitek. Tato auta mají být především praktická.

Mluvím teď o rodinných MPV, minivanech a dodávkách. I tyto stroje mají na silnicích své nezastupitelné místo, což jim dává právo vyskytovat se tu a tam na stránkách našeho odborného magazínu. Jenže žijeme v době, kdy se jednotlivé kategorie automobilové říše prolínají, kříží a dávají vzniknout různým novým kreacím a crossoverům. Máme tu terénní sportovní auta, rodinné minivany tvářící se jako terénní vůz, sporťáky v kabátě městského hatchbacku a vlastně všechno mezi tím.

Tak proč by nemohla i taková dodávka mít svou verzi RS? Proč by nemohlo i cestování v sedmi lidech či s dvěma paletami psího žrádla v nákladovém prostoru být pro řidiče zábavou? Protože je to pitomost, protože když si jeden člověk užívá ďábelksou jízdu, zbylých šest si neužívá vůbec nic, protože být na paletě není pro psí žrádlo přirozeností a snadno se může stát, že bude úplně všude… Prostě ano, je to pitomost. Sportovní dodávky jsou nesmysl. A nesmysly mají na stránkách Autíčkáře možná větší prosotor, než ty normální dodávky, takže pojďme na to!

Citroën Bourlingueur

Citroën Berlingo je jedním z nejužitečnějších pracantů. Tohle je přesně to univerzální auto. Ráno odveze děti do školy, dopoledne povozí tátu od zakázky k zakázce, večer zařídí rodinný nákup a o víkendu dopraví celou rodinku za babičkou do Bretani. Zastane za týden tolik práce, kolik takový sportovní roadster neudělá ani za… vlastně nikdy. A přesto si ho nikdo nevšímá. Nepotřebuje přehnanou péči, stojí vždy stranou obouchaný, unavený, nemilovaný.

Nikoho by ani nenapadlo právě tohle auto předělat na dynamicky vyhlížející kupé, které místo každodenní dřiny přináší jen radosti ve chvílích volna a … no dobře, někoho to očividně napadlo, ale to teď nechme stranou. 

Ještě je tu totiž švýcarská společnost Franca Sbarra. Sbarro je jednou z těch bláznivých švýcarských dílen, co staví podivuhodné kreace z lecčeho. Dodnes mi není jasné, jak má tahle celá věc nastavený business model, protože výrobky Sbarra a podobných výrobců jsou na jednu stranu rozhodně unikátní, na druhou stranu však zcela jistě nepoužitelné a dost pravděpodobně i neprodejné.

Jedním příkladem za všechny (vlastně za všechny ne, ještě se dostaneme k druhé lahůdce, na to si počkejte, stojí za to) je i Citroën Bourlingueur. Sbarro s Berlingem experimentoval už dříve, ale natáhnout nešťastný van o kus dozadu a přidat třetí nápravu vlastně není až tak zajímavé. Rozhodně ne tolik, jako Bourlingueur. Sbarro totiž z Berlinga udělal nefalšovaný offroad. Tvůrci přitom museli mít Berlingo opravdu moc rádi, protože ačkoli nová kreace skutečně připomíná oblíbený Citroën, ve skutečnosti s ním nemá společné snad vůbec nic. 

Pod přední kapotou, která se otevírá opačně, než u obyčejného Berlinga, najdete třílitrový šestiválec o výkonu 220 koní, celý stroj je výrazně zvednutý a rozšířený, pro lepší vzhled je však samotná karoserie naopak o 10 centimetrů nižší. A jako bonus jsou tu ještě proti sobě otevíravé dveře, které na produkčním Citroënu pochopitelně také nenajdeme.Paradoxně však po vší této práci a nesmírně náročných úpravách zůstal zachován pohon předních kol. To je poněkud zarážející, když samotné Berlingo pohon všech kol nabízelo…

Chevrolet HHR SS Panel Van

Bourlingueur však vznikl v jediném exempláři jako prototyp či spíše showcar, je však nějaký podobný užitkový a pořádně našlapaný vůz, jaký bych si při troše snahy mohl třeba i zakoupit? Ano, o jednom takovém vím. Jistě znáte Chrysler PT Cruiser. To je taková ta malá retro věc, nebylo to příliš pěkné, nebylo to příliš dobré, ale nápad zkusit retrodesign, odtrhnout se od smutné reality osmdesátých a devadesátých let, vrátit se do dob, kdy americká auta představovala pojem, ten byl jistě skvělý.

PT Cruiser známe všichni, protože se svého času v nemalých počtech potuloval i po evropských cestách. Existovalo však ještě jedno takové auto, Chevrolet HHR. Myšlenka byla vlastně navlas stejná, dokonce bych se nebál mluvit tak trochu o sprosté kopii, také tu byly vystouplé blatníky a kulatá záď, vše po vzoru bouráků ze čtyřicátých let.

Osobně se mi ale HHR líbilo víc. Chevroletu se dle mého soudu lépe podařilo vyvážit poměr mezi retrodesignem a moderními prvky a celé to sestavit v jeden kompaktní celek.

Chevrolet také více experimentoval. Připravil ostrou verzi svého retroautíčka, HHR SS, cool hatchback/kombík/cosi s přeplňovaným čtyřválcem o výkonu velmi pěkných 260 koní. A připravil také užitkovou verzi, HHR Panel Van, tedy malou dodávku. Také vás napadlo, že by bylo super, kdyby někdo vzal vnitřnosti ostré verze a narouboval je do dodávky? Netřeba nic nikam roubovat, Chevrolet sám obě provedení zkřížil a dal vzniknout HHR Panel Van SS. A ano, je to úplná blbost, ale krásná…

Citroën Sbarro Picasso Cup

Já vám říkal, že s tímhle jménem jsme dnes ještě neskončili. Dílna Sbarro měla očividně slabost pro vozy Citroën. Zatímco drsné terénní Berlingo možná na první pohled působilo jako něco, co by se i dalo používat a možná by to bylo i k něčemu dobré (než jsme se v popisu dostali k absenci pohonu všech kol), tahle kreace je na první pohled úplná blbost. Populární rodinné MPV Xsara Picasso totiž tvůrci přestavěli na závoďák. A to ne jen jako nějaký vesnický tuning, ale pořádně.

Změnila se karoserie, která přišla o dveře. Ty byly nahrazeny dvojicí výklopných panelů, které umožňovaly přístup na přední i zadní sedadla. Takové falcon-wing doors z dob, kdy to ještě nebylo cool. Pod kapotou pracoval dvoulitrový čtyřválec o výkonu 175 kW spřažený s šestistupňovou manuální převodovkou.

Zatímco Bourlingueur skutečně byl jen showcarem bez nějaké reálné použitelnosti, Picasso Cup sice působí ještě nesmyslněji, ale ve skutečnosti je to plně funkční auto. Plnilo ve své době všechny regule pro kategorii ‘kit car’, mohlo tedy vyrazit na trať rally, mohli jste s ním tedy opravdu závodit. A to s celou rodinou.

Renault Espace F1 

Máte raději okruhy? Tak i pro vás tu máme jedno rodinné řešení. Jen tedy musíme změnit lokál, resp. značku a od Citroënu se posunout o kousek vedle, do garáží Renaultu. V rámci Evropy patří Renault mezi průkopníky MPV. V roce 1994 slavil Espace desetileté výročí a to si zasluhovalo oslavu. Zároveň se Renaultu dařilo i v motorsportu, zejména ve Formuli 1, kde společnými silami s týmem Franka Williamse získal Renault tituly mistra světa pro rok 1992 i 1993. Podoba výročního speciálu tedy byla víceméně jasná. Musí to být tak trochu Espace, tak trochu formule.

Výsledkem byl Espace F1, MPV ve válečných barvách Renaultu a s pořádnou strojovnou. Opravdu pořádnou. Narozdíl od dvoulitru v Picassu Cup, tady pracoval desetiválec. Ve formuli z něj motoráři vymáčkli 700 koní, pokud ale očekáváte, že pro MPV byla nachystaná trochu umírněnější verze, tak to by byl velký omyl. Vlastně je to přesně naopak, motor v MPV měl dokonce o celých 100 koní víc.

Ve skutečnosti to byla více formule než MPV. Ano, byla tu čtveřice sedadel, ale úplně pohodlný rodinný vůz nečekejte. Předně byl uprostřed interiéru motor, takže to tu bylo trochu hlučné a maličko horké. Celá karoserie byla vlastně jen karbonovou skořápkou vytvarovanou do podoby Espacu. Výsledek vážil pouhých 1300 kilogramů, poháněná byla přes sekvenční převodovku zadní kola.

A jen tak pro zajímavost – z nuly na sto se tohle MPV dostalo za 2,8 vteřiny, zastavit jej pomáhaly karbonkeramické brzdy. Údajně se tahle bestie dokázala na 600 metrů dlouhé dráze rozjet z klidu na 270 km/h. A zastavit.

Ford Transit

Ještě musíme zmínit Ford Transit. Provedení Supervan vám, našim pravidelným čtenářům určitě něco říká. Je to vlastně podobný příběh, jako v případě Renaultu, parta bláznivých inženýrů se rozhodla oslavit velkolepost fordí dodávky a nenapadlo ji nic lepšího, než propašovat na palubu komponenty, které tam původně vůbec nepatřily. V případě prvního Supervanu to byl pohon z legendárního Fordu GT40, Supervan 2 už měl vnitřnosti ze speciálu Ford C100 a všechno to neomylně směřovalo k Supervanu 3 a motoru z Formule 1. 

Jenže to už je příběh víceméně stejný, jako u Renaultu. Šílená bestie, která toho s původní dodávkou vlastně nemá mnoho společného. Na běžnou silnici se nedosatane a i kdyby se dostala, moc pohodlná jízda to nebude. Ale teď vám ukážu něco trochu jiného. Tenhle Transit na silnice nejen smí, on na nich skutečně najezdil spousty kilometrů. A to ne jen tak pro zábavu, tady byl řidič skutečně v práci a byl placený za to, že jezdí.

Vzhledem k tématu tohoto článku už asi tušíte, že tahle dodávka nebude úplně obyčejná. A máte pravdu, konkrétně tu máme 550 koní směřující ke kolům zadní nápravy. Narozdíl od předchozích strojů však tento Transit není nijak na první pohled odlišitelný, žádné šílené barvy, nápadné aerodynamické prvky, nic takového. 

Tohle totiž není žádný showcar. Když vznikal Jaguar XJ220, fantastický supersport s historií plnou zvratů a složitostí, nastala fáze, kdy byl u TWR připravený motor, na šasi se však v Jaguaru stále ještě pracovalo. Aby vývoj nestál, rozhodli se konstruktéři nový motor nainstalovat do prvního auta, do kterého by se asi tak mohl vejít, a začít ihned testovat. A tím prvním, co jim padlo do oka, byl právě tento bílý Transit. Je to vlastně první pojízdný prototyp dnes legendárního supersportu.

Po ukončení testů byl Transit zaparkován na pozemku TWR a tam měla jeho životní dráha také skončit. Jistý Don Law, chlapík, který se zabývá Jaguary XJ220, však továrnu TWR navštívil a Transita si všiml. Do té doby byla tahle věc jen takovým mýtem, nikdo už ani nevěděl, zda opravdu kdy existovala. Don zkusil na lidi z TWR malý trik. Prosil je, že nutně potřebuje jeden motor do XJ220. Věděl velmi dobře, že v dílnách TWR už žádný nezůstal. A vyšlo to, po chvíli naléhání někdo z TWR řekl, že by jeden vlastně mohl být ještě v tom Transitu na dvoře. 

Don Law vzpomíná, jak v TWR slíbil, že s Transitem rozhodně nebude jezdit po silnicích, jak z něj jen vymontuje motor a zbytek nechá hned sešrotovat. A také, jak hned první den vyrazil na silnici A50 a pořádně potrápil nákladní bestii. Toliko asi ke slovu britského gentlemana. Buďme za to ale rádi, tahle dodávka je součástí historie motorismu a je dobře, že zůstala zachována a můžete ji každoročně vidět například na slavnostech rychlosti v Goodwoodu.