Porsche 911 Carrera 2 versus Toyota GT86: Pýcha a předsudek

Dnes to nebude obvyklý test. Nezatížím vaše mozkové závity srovnáním dvou podobně drahých aut, které mi laskavě zapůjčili čtenáři, automobilka či nejmenovaný obchodník s ojetými auty. Připravte se na trochu té automobilové filozofie a výletu do krabovy hlavy. Nebo radši ne. Nechci nikomu způsobit trvalou psychickou újmu. Co se tedy stalo? Včera mi zkrátka zavolal pan Beneš z té alchymistické dílny plné vozů s plochými šestiválci, že auto je hotové. Je to Sally, Porsche 911 řady 996, kterou znáte už z několika mých blogů. A tak jsem nechal původně záložní auto, Toyotu GT86 pěkně v garáži a mazal pro to opravené Porsche s kompletně novým motorem. Měl jsem z toho upřímně dětské Vánoce. Jestli můj kamarád dokáže oslavit banální věc jako návrat svého Caterhamu ze servisu, já jsem na tom podobně. Kroužil bujarými kolečky po parkovišti s vyjeveným výrazem blázna, který právě chytl maniakální část své deprese. A já byl také v tranzu. A stále jsem. Nezjistím brzy, že staré Porsche není v reálu až taková radost řídit a ta nová Toyota je tak nějak ve všem lepší?

Toyota GT86 – hrdinka manga seriálů a přepravník tofu

Jel jsem si tak v létě kolem jednoho krámku, kde připravují vařené nebo smažené tofu a v rohu za ním stála osmdesát-šestka. Oči se mi rázem rozšířili, huba rozježila a slintal jsem jak Itsuki, kámoš a spolužák Takumiho ze slavného manga seriálu – Initial D. Moment, můj příběh je fakt podobný. Ovšem jen jeho začátek. Taky jsem ze začátku věděl prd o té staré Toyotě v šedé metalíze, co tedy nestála u krámku s tofu, ale v rohu jednoho malého autobazárku v provinčním městě.

Ten příběh už jsem vyprávěl v blogu. Byla to Corolla GT Twincam, interně označovaná jako „AE86“. Dnes se těší dobrému zdraví a občas si zazávodí v driftu s týpkem zvaným „Malej Yeti“. Je úplně jedno, že už jí dnes pod kapotou bije srdce z Hondy S2000 s tím Vavrisovým „Brapapapa“ a kulometnou střelbou z výfuků. Před pár měsíci jsem to auto zase viděl. Byla to moje stará Toyota, kterou jsem tou koupí kdysi dávno fakt zachránil před sešrotováním. Srdce se mi rozbušilo a jsem rád, že se o ní tenhle veselý drifter stará.

A podobný zážitek nastal před pěti lety, když mi zavolal kamarád, že má novinářskou testovací, zbrusu novou Toyotu GT86. Přijel ještě s dalším kamarádem, fotografem Ondrou Kroutilem a já se musel vtlačit dozadu na zadní sedadlo jako sardinka. Pak jsme zažili parádní jízdu po silničkách českého středohoří společně s jeho bílou „hači“, čili starou Corollou. O té jsme vám na Autíčkáři už také psali. I když – psal to náš nejvyšší, milovník Miat a klasického rocku. Od toho dne, prvního lehkého přetáčivého smyku někde v zatáčkách mezi Verneřicemi a Lovečkovicemi na Děčínsku jsem věděl, že ji chci, myslím tu novou. No vlastně jsem chtěl obě!

Auto je odpružené velmi poddajně a popasuje se dobře i s rozbitější silnicí. Pozice za volantem je nízká a pedály nemusím chodidly lovit někde pod sebou. Volant mám přímo proti své hrudi a na přístrojové desce nechybí digitální hodiny, které jsou jako vypůjčené z japonského auta osmdesátých let. Auto je dokonalé a zapomeňte na předsudky. Nastartuji plochý čtyřválec, trhnu zápěstím, jednička zapadne mezi kolečka převodů a s kovovým, mechanickým vrčením vyrážím vstříc zatáčkám. Svezeme se na stejném úseku jako nedávno v tom výjimečně povedeném hot hatchi, Hyundai i30N. Po prvních dvou zahřívacích vlásenkách přichází cedule označující konec obce. Plyn jde postupně na podlahu, v sedmi tisících ubírám, jdu na brzdy a zatáčím do první pravotočivé vlásenky. Za sebou nechávám tlumené mechanické vrčení. Sériový zvuk není kdovíjaký, to tak zkrátka je. Auto jemně poslouchá a ve volantu mi zbývá slušná porce důvěry v to, co dělají přední kola. Prosmýknu se apexem zatáčky, pravým zrcátkem těsně kolem stromu a jdu znovu na plyn. Zatímco v „enku“ od Hyundai hlídám pořád nedotáčivost a snažím se vhodnou modulací plynu eliminovat přenos točivého momentu do řízení, u Toyoty jen celým tělem kontroluji adhezi na zadních kolech. Plynu jde přesně tolik, aby se zadní úzké pneumatiky jen tak lehce sklouzly kolem apexu zatáčky a já nemusel řešit kontra a ztrácet rychlost. Je to takový automobilový „carving“. Další esíčko více v kopci přesně ukazuje, co mám na mysli. Na výjezdu z toho druhého, navazující na krátkou rovinku do kopce přidám plynu více než zbývá adheze zadním pryžím a s mírným kontra to rovnám. Prostě si můžu hrát. Nejedu nijak zvlášť rychle a je mi to jedno, protože povedený průjezd zatáčkou je u mě vždycky víc než jen čistá rychlost na rovince. A takovou bezmála třísetkoňový hot hatch vážně vyvinout uměl. Stejně si ho musím půjčit ještě jednou…

Nahoře na kopci mé testovací rychlostní zkoušky – čtěte poklidné okresky, je ta dlouhá a nebezpečná rovinka s dvěma esíčky. To druhé se právě dá vzít na čtyřku a rychle, pokud si do rozpisu napíšete. Nadiktujete řidiči úplně jako Nicky Grist Colinovi McRae: „Hundred, don’t brake, four left cut, flat out“. Ne, v provozu to fakt nejde. Ale zajímavé je, jak moc lákavé bylo v i30N nepustit plyn a prohnat se tou zvlněnou částí trati rychlostí… ehm radši to číslo nenapíšu. Kdežto v Toyotě GT86 se mi chce daleko víc zatáčet. Rovinky totiž vůbec nezkracuje. Motor se musí držet v optimálních otáčkách, hlídat bedlivě správné přeřazení a ani tak není akcelerace na rovinkách zcela přesvědčivá. Radši už chci být dole v údolí a plynem řídit zadní kola v sérii vracáků, které přijdou poté. A to mě baví víc. Proto taky nemám v garáži hot hatch.

Jsme velcí kamarádi, já a GT86. I takové hvězdě formátu Chrise Harrise to stálo tehdy za to, letět velkou dálku do Španělska na okruh v Jerezu, aby jí, byť na pár minut vyzkoušel. A jaký byl jeho závěr? „Budeme kamarádi, já a GT86“, říkal tehdy.

Porsche 911 Carrera2 – Sally, zkrátka jenom „Sally“

Jak můžeš Krabe „propána Jána“ srovnávat japonskou plechovku s Porsche 911? Netuším, jaké procento z vás to bude, kdo si to pomyslí, ale bude vás hodně. Vy víte, že  Porsche mi nabourali a pak jsme ho poměrně náročně opravovali. Toyota GT86 měla být původně jen letní laskavou zápůjčkou k novinářským účelům. To, že jsem jí nevrátil je věc další. Zkrátka měla být náplastí na bolístku, kdy jsem nevěděl, zda bude ekonomicky možné Porsche opravit. Ovšem podle Špidlova hesla „zdroje jsou“ záchrana začala a já si v průběhu té renovace uvědomil, že za ní není náhrada. Na trhu sportovních aut neexistuje plnohodnotná alternativa k Porsche 911. Tohle platí už padesát let. Sorry, vím, měl bych být objektivní, ale kašlu na to. Proč je tak skvělá?

Já teď zajíždím – musím si snad vyrobit tu cedulku z mototechny „v záběhu“. Teď nemá cenu někam jezdit na rychlostní zkoušku a porovnávat. Jenže já úplně nezapomněl, jak jezdila předtím a tu atmosféru jsem za uplynulé dva dny a nějaké ty zajížděcí kilometry znovu nasál. Dáme si podobné kolečko a zkusím porovnat s Toyotou, když už jsem si tuhle legrácku vymyslel.

Auto je normálně velice poddajné a příjemně odpružené. Pokud je sériové. Moje auto už v minulosti dostalo při obnově sériových tlumičů „vylepšení“ v podobě plně nastavitelného podvozku od D2 racing. Nebyl to ten nejlepší nápad. Jenže rozpočet na výměnu zpět na standartní pružiny, jejich uložení a zakoupení čtveřice žlutomodrých Bilsteinů nezbyl. Navíc stávající podvozek má najeto velmi málo kilometrů a je jako nový. Problémem je, že auto je trošku tvrdší, než by muselo. Nyní se alespoň povedlo odladit nastavení a vyměnit ještě pár zadních ramen, které měly už předtím vůli. Jízda se dramaticky zlepšila, ale pořád je auto nastavené na bavorskou hladkou asfaltku a Toyota je stále trochu pohodlnější. V autě sedím příjemně pohodlně, volant a velký otáčkoměr civí přímo přede mnou. I pedály a jejich rozmístění je bezvadné, takové trochu tužší, solidnější, zkrátka určené pro lidi i s velkým číslem bot. Vůbec, Porsche 911 je dělané pro vysoké lidi. Asi jim totiž při návrhu interiéru seděl modelem nějaký Walter Roehrl.

Startuji plochý šestiválec a koncert začíná. Ten motor má a zejména nyní s novým úplně sériovým výfukovým potrubím elegantní a vyvážený zvuk plochého víceválce. Mě osobně se k Porsche nehodí ty úpravy, řezání a zkracování drah svodů výfukových zplodin, které dodají frkání a kašlání motoru při ubrání plynu. Dnes je taková doba. Teatrální zvuk má zůstat na autě jakým bylo třeba levandulově modré Hyundai i30N. Tahle auta potřebují trošku zakřičet do světa: „Já jsem sporťák, zírejte na mě“ Naše Sally si naopak může dovolit být tišší, uhlazenější, kdy do toho ticha vyniknou ony ušlechtilé šestiválcové tóniny. Dokonce mě připadá, že sériový výfuk v kombinaci s přímým kitem sání od K&N, který mi v autě také zůstal jako pozůstatek po předchozích majitelích, připomíná daleko víc vzduchem chlazenou Carreru. Zkrátka a dobře, u Porsche je vždy nejlepší nechat originál. Anebo si koupit rovnou GT3. I když možná, Jethro Bovingdon by nesouhlasil. Má stejné auto, které představil loni na Drivetribe a má ho dost upravené. A stejně je skvělé, to video jsem viděl už možná desetkrát.

Jsem zakecal tu pasáž o jízdě, že? Protože mám najeto asi čtyři sta kilometrů a nesmím to točit přes čtyři tisíce otáček. Ale pamatuji si barvitě jak jezdila předtím. Nuže tedy. Řadím jedničku, ne zápěstím, ale tahem celého předloktí. Dráhy řazení jsou delší, ale přesné a cítíte uprostřed té dráhy přesné mechanické zapadnutí rychlostí do sebe. Je to lepší řazení než u té Toyoty. Tam je to takový rychlý „shortshift“ a může se ojediněle stát, že se z pětky trefíte až do dvojky. Mě se to nikdy nestalo, ale viděl jsem video, kde to takto vyvedl chlápek na okruhu. Díky tomu to poslal do svodidel. U Porsche něco takového není možné. Proces přeřazení trvá kapánek déle, ale přesně víte, jaká rychlost tam zapadne a kdy. A pak je tu ta akcelerace. Zadní kola se zakusují do asfaltu a lehký, relativně krátký předek přesně kopíruje pokyny volantem. Řízení je lehké, ale bez nádechu umělého odporu. Zrovna včera jsem se nad tím zamyslel. To řízení Porsche je o tolik telepatičtější než u Toyoty, že mě to celého překvapilo. Jenže Porsche je celé jiný koncept. Taky musím jet jinak. Je potřeba mít auto při zpomalování opravdu rovně a dobrzďovat do zatáčky jen když vím, jak zvládnu zkrotit přetáčivost těžkého zadku. U starého Porsche, jakým byla loni vyzkoušená „SuperCarerra“ z roku 1983 se efekt kyvadla objeví docela brzo. Tady ne. Jízdní vlastnosti jsou vyladěné pro vysoké rychlosti. Ale i v těch menších mám pocit obrovské radosti z řízení. Vždycky, když se zadní náprava pod plynem zakousne do asfaltu a opisuje přesný oblouk a přední kola přesně krájí stopu zatáčky, přichází euforie. A pak Porsche s nezapomenutelným vytím šestiválce vyráží silně kupředu, aby spolykala další krátkou rovinku, před další složitou pasáží, na kterou se vyloženě těšíte. Zkrátka, v tomhle autě je uschováno řidičsky vše podstatné, vzrušující a uspokojivé. 

Verdikt? Měl by tu nějaký být? Myslím, že bude skvělé, pokud budu moct ještě nějaký ten pátek jezdit i s Toyotou GT86. Je výborná, řidiče poňouká v takovém tom rozverném – pojď, obkruž si ten široký kruhák ještě jednou dokola“. Porsche je v tomto solidnější povaha, o to je však komplexnějším sportovním autem. Náhrada za něj neexistuje. A ještě o něm rozhodně uslyšíte. Možná jste si někteří všimli, BMW Z3 Coupe je na prodej. Je mi to líto, ovšem času na něj tolik nebude. S Toyotou se dá jet na okruh, je skvělé moderní denní auto a jak začala s velkým údivem tvrdit Krabová – je to naše Tojka, hezká a praktická. Rozstřel mezi Toyobaru a starou 911 i se svými všemi nevýhodami, jakou je například finanční náročnost provozu, vychází jasně pozitivně pro Porsche. Porovnáváme zde skoro nové auto a auto už ojeté. A ojeté by si za normálních okolností koupil spíše jen blázen. Píšu tento text a piju zrovna kafe z Porsche hrníčku. Asi jsem zkrátka fanoušek.