Opel Corsa OPC: Jak si vede ve městě a na okresce?

Jak možná víte, do redakční garáže se na podzim nastěhoval hot hatch od Opelu. Podrobnější představení už proběhlo v rámci úvodního článku, kdy byla Corsa OPC oficiálně uvedena do Autíčkářovy garáže, a tak nebude třeba dělat dlouhých úvodů a můžeme přejít rovnou k věci. Černý hatchback byl nakupován mimo jiné za účelem využití jako auta pro každý den. Pravidelně je tedy konfrontován s přepravou z práce a do práce skrze děvuchu černou alias Ostravu a její periferie. Proto bych začal hodnocení uplynulých 4 měsíců s Opelem právě povídáním o každodenním soužití, přestože hot hatch si asi nikdo nekoupí primárně pro to, aby se s ním kodrcal přes město… No, aspoň se mi zasmějete… Možná…

Městské trampoty

Víte, vždycky jsem si přál mít v autě pořádná sportovní sedadla. A vždycky jsem se divil, že si na ně někdo dokáže stěžovat. Třeba na jejich tuhost nebo na obtížné nastupování a vystupování. Corsa má skvělé skořepiny od Recara. Jsou boží a budete je milovat pokaždé, když s sebou necháte zmítat laterálními silami. Tak skvěle vedou trup i nohy. Jak jsem bohužel poznal, vedou tělo i ve chvílích, kdy jej vést nechci, takže opravdu musím dát zčásti za pravdu, že pro uspokojování běžných lidských potřeb a poskakování po městě nejsou skořepiny zrovna věc, po které byste toužili. Vše začíná třeba u poutání se. Jsem zvyklý řídit jako člověk – tedy mít opěradlo poměrně kolmo a volant na krátké ruce – a natahovat se pro pás za pevné ucho Recara není zrovna pohodlné, obzvlášť v zimním oblečení. Ráno při cestě do práce s tím nemám problém. Při odjezdu z práce taky ne. Při zastávce pro rohlíky už si nahlas vzdechnu. Při nastupování u pošty zasyčím. A když dorazím ke školce, vyletí z huby první ku*va. Ještěže školka bývá poslední zastávkou. Junior ukáže na volant, řekne “tati, Opel..”, povypráví zážitky z dopoledne a svět je zase v pořádku. Toto však samozřejmě není kritika sedadel ani auta, spíš takové osobní prozření.

Ani z hlediska cestovního komfortu není samozřejmě OPC ideálním vozem. Ze všech věcí, které mi kdy parkovaly v garáži, má OPC asi nejtvrdší podvozek. Možná Escort RS2000 by mohl jeho pozici ohrozit, ale bez přímého srovnání a se sedmiletým odstupem si to netroufám hodnotit. Reálně je Corsa OPC tvrdá akorát tak, aby ještě nepřekročila mojí hranu snesitelnosti pro běžné užití. Když se protloukáte smogovým mrakem moravskoslezské metropole, budete cítit, jak je auto tuhé, jak neustále věrně kopíruje povrch vozovky. Moc dobře mu nedělají příčné nerovnosti s vyšším profilem, na kterých si rádo výrazně drcne. Plotýnky se se mnou naštěstí zatím neloučí. Jak jsem psal, pořád to ještě považuju za tvrdost před hranou snesitelnosti. Lovit věci na zadní lavici přes bočnice skořepin je rozhodně horší sport. S tuhostí úzce souvisí zpracování. Pořádný hrbol totiž odhalí, že v Zaragoze žádnou prémiovou kvalitu montáže neprodukovali a obzvlášť zadní část interiéru umí vyprodukovat zajímavé vrzání.

A ještě jednu věc je třeba zmínit. Corsa má překvapivě malý rejd, což s nevalným výhledem vzad skrze oplácané panely kolem oken a ocucanými rohy karosrie, jejichž pozice je z místa řidiče ztěží identifikovatelná, nedělá z parkování zrovna super skvělý zážitek. Zbytek už naštěstí více méně zapadá do klasických vlastností moderního supermini. Všechna výbava výbavuje a auto i po deseti letech působí moderně. Elektrická okénka a zrcátka, tempomat, klimatizace a palubní počítač mi ke štěstí bohatě stačí.

Na specifické oplí fungování páček pod volantem si člověk zvykne poměrně rychle (blinkry se aktivují přes zarážku, stěrače nemají klasické pozice, ale ‘odklikávají’ se) a žádný ergonomický faul jsem nezaznamenal. Vtipné jsou páčky pro stahování bočních oken – tak velké a tak oranžové, že se lidé musí smát. Šestnáctistovka dopovaná turbem je pro každodenní lopotění také dobrý parťák. Již prakticky od volnoběhu má zcela vyrovnaný chod a neprotestuje ani při občasné ‘zapomenuté’ trojce někde na malém kruháči, kdy se bez váhání sebere někde od 1.100 otáček. Od 1.500 otáček pak s ní je výtečná spolupráce a pro klidnou jízdu vůbec není třeba překračovat nějakých 2.500 otáček. Dá se jezdit měkce a bez přehnaných hyperaktivních reakcí motoru…

Malý satan pod kapotou

Přirozené prostředí hot hatche však samozřejmě představují okresky a otevřené silnice. Takže si počkejme až se zahřeje motor a…  …a tady nastává první problém. Corsa D není vybavena jakýmkoli ukazatelem teploty. Žádný budík s teplotou chadící kapaliny, ani modrá kontrolka teploměru. Nic. Zda už je motor ohřátý tedy můžete leda odhadovat ze svých zkušeností. Jediná kontrolka související s teplotou pohonné jednotky je červený teploměr, ale ten se mi naštěstí ještě nepodařilo rozsvítit u žádného auta. Už jsem to zmiňoval v minulém článku, ale musím znovu: posez za volantem Corsy je na poměry hot hatchů dílem génia. Sedadlo je možné páčkou odpumpovat dostatečně dolů, abyste neměli pocit, že sedíte nad palubkou, při opěradlu kolmo krásně podpírá všechno, co by mělo tendenci někam vypadnout a volant lze nastavovat v obdivuhodně velkém rozsahu – i z fotky určitě vidíte, jak malou vzdálenost mezi opěradlem a volantem mám a tedy, jak krásně lze sedět v ideální pozici ‘krátké ruce, dlouhé nohy’. Věřte mi, že se to hodí. Corsár dokáže být velmi rychlý.

Šestnáctistovka Z16LER má výkon 192 koní a točivý moment 230 Nm. Ovšem pokud pravým pedálem orazítkujete kobereček, aktivuje se funkce overboost, vrchol točivého momentu vzroste na 266 Nm a s ním logicky také aktuální výkon. Když jsem před lety jezdil v Astře, připadal mi tenhle motor (v lehce slabší výkonové variantě) poněkud plochý. Většinu dynamiky odevzdal ve středním pásmu a nahoře za doprovodu zvuku ucpaného vysavače zdechl. Corsa OPC má úplně jinou chuť k životu a na nějaké surfování po vlnách krouťáku se tady nehraje. Pro běžnou jízdu má motor ve středních otáčkách samozřejmě síly dost, ale pro pořádný cirkus se v blízkosti cedule s přeškrtnutým jménem obce rozhodně vyplatí podřadit si na dvojku a nechat motor nadšeně dostoupat až k červenému poli, kde jej v 6.600 otáčkách klepne přes prsty omezovač. Malý rarach nejenže sjede ciferník mezi čtyřkou a šestkou jako kokainovou lajnu, ale ještě si od radosti hlasitě odkašle do výfuku (to díky chybějícímu středovému tlumiči) a na další kvalt to na přání předvede znovu. Moje orientační měření ukázalo průměrnou akceleraci z 0 na 160 za 17,5 sekundy, přičemž ani nechci vědět, kolik času jsem ztratil během startu vinou studeného povrchu a velmi zábavně (ne)fungujícího zimního obutí značky Nexen. Pro porovnání, naměřené hodnoty  0 -160 se pohybují od 16,8 do 17,3 sekundy, přičemž třeba dobový konkurent Clio RS 197 stejnou disciplínu zvládne až za 18,7 sekundy. Corse k dynamice vydatně pomáhá převodovka. V roce 2007, kdy se OPC ukázalo světu, už pomalu začínalo být trendy natahovat jednotlivé stupně do nekonečna. Corsa má však převodovku poskládanou sportovně a jednotlivé stupně na sebe skvěle navazují. Také samotné řazení probíhá hladce a přesně, byť žádný mechanický zážitek z něj mít nebudete.

Lasička s tvrdými tlapami

A pak tu máme podvozek. Předchozí produkty divize OPC se netěšily zrovna vřelému přijetí. Dříve představené Astry i Vectry byly učiněná bezohledná kladiva s nepříliš sofistikovanými podvozky. Pod plynem dokázaly předvádět nekončící návaly nedotáčivosti a torque steer byl natolik brutální, že Jeremy Clarkson prohlašoval cosi o stěhování na Saturn, aby už tyto vehikly nemusel znovu řídit. V případě Corsy sice inženýři GM opět museli použít docela sprostý základ – tedy klasický McPherson vpředu a vlečená ramena vzadu, avšak šasi Corsy už není striktně naladěno pro fousaté dřevorubce uvyklé prát se s neotesanými rally předokolkami skupiny N. Takže krátkým stiskem tlačítka odstavme ESP (mimochodem, i v zapnutém stavu reaguje poměrně benevolentně) a podívejme se, co OPC umí.

Řízení Corsy je velmi strmé a jakmile volantem zamíříte na vrchol zatáčky, Corsár pokyn poslušně následuje. Občas mi jeho reakce přijde až zbrklá, jak rychle dokáže krátkou příď stočit k apexu. Shodou okolností jsem se nedlouho po nákupu Corsy dostal za volant Focusu ST225 a měl jsem pocit, že váží aspoň o půl tuny víc. Takový byl rozdíl v pocitové agilitě a stáčivosti. Okreska Corse velmi chutná. Dokáže jí polykat ve velmi rychlém tempu (navzdory zimnímu obutí) a jak je u hot hatchů s přeplňovaným motorem zvykem, nedá to příliš práce. Naštěstí to ale není onen podivný paradox některých moderních hyper hatchbacků, kdy máte absolutní pocit ticha a bezpečí, zatímco za okny se stromy mění v rozmazané šmouhy a tachometr má svou ručičku mnohem více vpravo, než by bylo policii milé.

Corsa je na tom trochu jinak. Čím více na ni tlačíte, tím více je rozverná. V horních desetinách tempa objevíte to, čemu angličané říkají “sweet spot”, taková sladká třešinka. Je třeba jí trochu utahovat otěže. Přirozeně je samozřejmě neutrální se sklonem k lehké nedotáčivosti, ale odstavením plynu ráda pomáhá zádí zatáčet a rozdráždit jí k lift-off přetáčivosti rozhodně není problém. Když se na dva dny výjimečně objevil sníh, byl jsem překvapen, jak krásně lze Corsu vodit s rozhozenou zádí, aniž by se člověk dotkl ruční brzdy. Také na brzdách je znát, že záď neopatrovaná strážným andělem stabilizace není zrovna pro posránky – je snadné už na brzdách nasměrovat Corsu do zatáčky. No a torque steer jejich předchůdců také zcela nevymizel. Zvláště na těch zimních Nexenech, kterým slovo grip neříká absolutně nic, je třeba za snížených adhezních podmínek na výjezdech ze zatáček po pedálu plynu lehce tančit, jinak hrozí, že se nabytým street kreditem a respektem z wheelspinu dostanete do popředí hitparády místního hiphopového klanu a volant se vám bude v rukách kroutit jako valašská přebornice v lidových tancích. Ono to zní jako kritika, ale právě tyto drobné záležitosti dělají jízdu v Corse docela zábavnou. Ve výsledku je to velmi zajímavý mix přirozené rychlosti a zábavné rozvernosti nebo chcete-li velmi dynamického tempa a hezkých zážitků. Minulý týden jsem vezl kamaráda uvyklého na nová šestiválcová BMW. Je to člověk velmi skoupý na jakékoli vyjádření uznání, či překvapení. Spontánní “ty vole” doplněné několika zakrouceními hlavou je možné brát jako velké překvapení nad věcmi, které auto předvedlo na ne zrovna ideálně suché okresce a mizerných pneumatikách, kvůli kterým vám ani nemohu povědět o účinnosti brzd – Nexeny to totiž pravidelně vzdávají už při středním tlaku na pedál. Věta “..kolik to má koní? 230?” ,mě pak utvrdila, že motor působí silnějším dojmem, než by se z papírových hodnot dalo očekávat.

Na rovinu je však třeba přiznat, že Corsa v žádném případě nedisponuje tou magickou schopností podvozku Clia RS žehlit okresku do podoby nadýchaného pásu duhy, k tomu jí chybí harmoničtější ovladatelnost a poddajnější odpružení – pokud se na asfaltu objeví větší výtluky, vůbec to s nimi neumí a podvědomě budete zpomalovat. Corsa je na rozbitou okresku až příliš tvrdá. A neumi být ani pozitivní přímočarý klaun jako třeba Mini Cooper S. No a pak je tu taková nehezká záležitost. Elektrický posilovač řízení umístěný na sloupku řízení je… …jeden z nejhorších, který jsem ve sportovním autě zažil…  Nedobře vyvážený a zcela němý. Navíc s podivným progresivním účinkem, který způsobuje zvláštní ‘plavající’ pocit předních kol. To vše je zakončeno volantem ve tvaru rozmlácené tenisové rakety, takže v utažených obloucích nemůžete nechat obruč volně klouzat v rukách – spodní hranatý patvar vám odkopne dlaň pryč. Můžete mi říct, k čemu je to dobré? 

Resumé

Jsme na konci. Jaké je tedy resumé? Corsa jako hot hatch sází na známé karty divize OPC. Je trošku nevychovaná a na poměry své kategorie malých hot hatchů velmi rychlá v přímce. Její motor je malý divočák, který se sem tam neostýchá odplivnout a má velmi dobrou reakci na plyn. Z pozice za volantem budete nadšeni a také díky ní vám bude okreska pod koly ubíhat možná až nečekaně rychle. Osobně bych ubral na tvrdosti podvozku a osobu zodpovědnou za řízení exemplárně vystavil někam do posmívací vitrínky. Také je vám asi jasné, že Corsa je z ostřeji zaměřeného plémě hot hatchů než klasická větev inspirována všestranností Golfu GTI. Celkově musím říci, že s postupujícím časem Corse stále více přicházím na chuť. Po pravdě jsem se ze začátku nemohl příliš popasovat s falešnými výdechy a lehce pubertálním vzhledem Corsy a vlastně s tím bojuju stále (a nejspíš to je i cítit z textu). Už jsem asi na afektovaně vypadající hot hatch starý nebo co. Stačilo však v posledních dvou týdnech opustit rutinu šedého rozbitého města zalitého do husté mlhy emisních dobrot, vzít Corsára na několik delších výletů a svět byl najednou hezčí. Byl to svět samozřejmého předjíždění, svižného tempa, snadných meziplynů a zatáček bez velkých náklonů. A to je vlastně pro hot hatch dobré vysvědčení. Obzvlášť uvážíme-li, za jak příznivé ceny se Corsy OPC prodávají – poměr ceny, věku a schopností je velmi dobrý. Jen ten podvozek by mohl být poddajnější – takhle se diskvalifikuje ze závodu pokaždé, když narazí na špatný asfalt. V příštím díle se na OPC podíváme z praktického hlediska a napíšu něco o servisu, provozu, potenciálních slabých místech a obecně uživatelských záležitostech.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1 598 ccm
Výkon: 192 koní (141 kW) v 5 90 ot./min
Točivý moment: 230 (266) Nm při 1 980 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Pohotovostní hmotnost: 1 203 kg 
Maximální rychlost: 225 km/h
0-100 km/h: 7,1 s 
Kombinovaná spotřeba (udávaná): 7,9 l/100 km
Kombinovaná spotřeba (dosažená): 8,6 l/100 km
Současná cena na trhu (rok 2008): 160 – 180 000 Kč