Už třináct let uplynulo od představení první generace Nissanu Juke. Vozu, který si svým netradičním vzhledem vysloužil spoustu posměšných přezdívek a který tehdy působil trochu jako zjevení nebo vtip. Záleží, jak to kdo bral. Malý crossover (tehdy se tenhle výraz ještě nepoužíval) zkrátka rozjitřil emoce a díky rozumně nastavené ceně, vtipným detailům, možnosti přizpůsobení barevných kombinací a v neposlední řadě i slušným jízdním vlastnostem si našel poměrně dost zákazníků, kteří na něj nedali dopustit.
Když se před dvěma lety doprodávaly poslední kusy první generace, nepůsobily už nijak zvlášt nevšedně. Ne snad, že by Juke nějak vzhledově dospěl nebo se umírnil, jen svět kolem něj se změnil a během dekády se z městského crossoveru stala etablovaná karosářská verze moderního vozu. A několik párů předních světel, veselé barevné doplňky nebo dynamicky klesající linku zádě už má dneska také kdekdo.
Design druhé generace se tak mohl ubírat v zásadě dvěma směry. Tím prvním mohlo být znovu něco šokujícího, něco, co bude trochu risk, který se může, ale nemusí vyplatit. V dnešní době si ale moc neumím představit, jak by takový vůz mohl vypadat, když nám silnice brázdí kreace jako Honda E nebo třeba Hyundai Ioniq 5. Designérům světových značek zkrátka otrnulo a mít dneska v nabídce něco vzhledově velmi nevšedního už se pomalu stává nutností, nikoli podivínskou libůstkou.
V Nissanu se tedy vydali druhou cestou – vzali původní osvědčený koncept a posunuli ho z konce nultých do začátku dvacátých let. Pořád je na první pohled jasné, že před vámi stojí Nissan Juke. Tvar karoserie, tři páry předních světel, jakoby sportovní stylizace, to vše tady pořád je, jen poplatnější této době. Osobně jsem starým Jukem něco najezdil a měl jsem ho vlastně docela rád. Překvapovalo mě, jak byl i se základní atmosferickou jednašestkou v otáčkách příjemně čilý a dalo se s ním celkem hezky svižně svézt. Měl jsem rád jeho sice trochu lacině plastový ale hravě barevný interiér a vyhovovaly mi i veskrze městské rozměry a minimální převisy karoserie, díky kterým se s na první pohled zavalitým vozem výborně manévrovalo i v úzkých uličkách. Povedlo se tyto příjemné vlastnosti zachovat i u nástupce?
Inu, některé z nich určitě ano. Začneme třeba tím příjemným pocitem z jízdy. Podvozek je trochu měkčí, ale myslím, že to ničemu nevadí. Rozhodně to není nějaké rozbředlé bláto, lépe se teď popere s kanály a výtluky a auto působí dospělejším a méně jankovitým dojmem. Podobné je to i s motorem – stará atmosféra je tu nahrazena downsizovaným litrem, který má sice papírově o dva kilowatty méně, ale pocitově je díky nástupu výkonu v nižších otáčkách uživatelsky přijemnější. Není to žádný trhač asfaltu, ale na poměry foukaných malorážek reaguje na plyn překvapivě rychle a netrpí na nějakou znatelnější turbodíru. Pro dynamickou jízdu už není třeba ho vytáčet a být alespoň trochu precizní ve střídání kvaltů, ale stačí na to většinou jen dupnout a turbo si to nějak přebere.
Oproti starému Juku se rozhodně zlepšilo řazení, manuální šestikvalt má přesnější a kratší dráhy, páka je navíc stále umístěna ve stříbrném okruží, které nápadně připomíná řadičku “zetka”, což je hezký detail. Chtěl jsem původně napsat i něco o tom, že je trochu škoda, že se tu už nedochovala manuální páka ruční brzdy a je nahrazena elektrickou, ale na druhou stranu – v městském crossoveru si ručkou v utažených zatáčkách stejně nikdo pomáhat nebude, takže vlastně proč ne – uživatelsky je to takto příjemnější. Jen už to není jako v tom “zetku”.
Tím se pomalu dostáváme do interiéru, který je oproti předchůdci o pořádný kus hodnotnější a dotaženější. Tytam jsou laciné plasty s mnohdy viditelnými otřepy, tentokrát tu máme příjemnou kůži, alcantru, kontrastní prošívání, stříbrné rámečky a další fancy drobnůstky pro potěchu oka. Nechybí dokonce ani ambientní osvětlení v nerušící tmavooranžové barvě. Líbí se mi příkladná ergonomie s klasickými tlačítkovými ovladači, přehledný multifunkční volant nebo otočné výdechy klimatizace s příjemným skoro prémiovým chodem. Vyhovovaly mi i výrazně tvarovaná sedadla se systémem Bose personal audio v opěrkách hlavy.
Nemohu ale jen chválit, najde se i pár přešlapů. Jednak jsou to plochy vyvedené v lesklém “piano” plastu, který se snadno poškrábe a jsou na něm vidět otisky prstů. Samy o sobě by zas tak nevadily, ale tady jsou v místech, kde dostávají opravdu zabrat – ve výplních dveří u ovladačů okének a u řadicí páky. Testovací kousek je měl už pořádně ošoupané, obávám se, že se tomu prostě nedá vyhnout, protože po nich při řazení a ovládání okének šoupete přirozeně zápěstím s hodinkami, případně s kovovými manžetovými knoflíčky apod. 
Druhá věc, která mi vadila, byla palubní deska odrážející se v předním skle. Nevím přesně, čím to bylo, jestli sklonem ona nebo materiálem, ze kterého je díl vyroben, ale jakmile na vůz zasvítilo sluníčko, měl jsem ve výhledu rušivý odraz okenního výdechu klimatizace. A ještě mi tu trochu scházely vtipné displeje ukazující přetížení, které starý Juke skrýval v menu klimatizace. Ale to je spíše nostalgický povzdech, než nějaká výtka.
Jo a taky není nijak zvlášť drahý, což je v dnešní době příjemná anomálie.
Verdikt
Nissan Juke už dneska sice nikoho příliš nešokuje, stalo se z něj ale mnohem lepší auto pro každý den. Jako by v téhle generaci trochu dospěl, vyměnil barevné plastíky za alcantru a lepší techniku a nechal si jen pár drobných detailů odkazujících na bláznivou minulost. Výsledkem takového přístupu je ale nevyhnutelně skutečnost, že mnohem více splývá s ostatní automobilovou produkcí a už zdaleka tolik nejitří emoce a je celý trochu zapomenutelnější. A to je možná přeci jen škoda.
Technické údaje
Motor: zážehový tříválec 999 ccm
Výkon soustavy: 84 kW (112 koní)
Točivý moment: 200 Nm
Převodovka: manuální šestistupňová
Maximální rychlost: 180 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 11,8 s
Průměrná spotřeba udávaná: 6 l/100 km
Průměrná spotřeba v testu: 7,1 l/100 km
Základní cena modelu (1,0 DIG-T Visia): 424 900 Kč
Základní cena testované verze (1,0 DIG-T N-design): 574 300 Kč
