Mercedes-Benz Třídy A: Skvělé, akorát že vůbec

Dnes, když modelová nabídka Mercedesu představuje nepřeberné množství tvarů a velikostí, se to může zdát neuvěřitelné, ale když Mercedes v půlce devadesátých let oznámil svůj záměr postavit malé auto, svět nevěřícně kroutil hlavou. Tenkrát bylo ‘céčko’ to nejmenší, co Mercedes nabízel. A nikdo si neuměl představit, že tenhle výrobce seriózních sedanů by kdy mohl udělat dělat něco jiného. Něco méně důstojného a vážného.

No a potom přišlo ‘áčko’. Mercedes se rozhodl postavit věc, která byla všechno, jen ne důstojný sedan. Třída A se představila jako malý hatchback, už jen to by samo o sobě by vzbudilo pozdvižení. Jenže Mercedes šel ještě dál. Místo toho, aby postavil prostě jen malé auto, začal vymýšlet všechno od začátku.

Nutno říci, že to konstruktéři nevymysleli vůbec špatně. Vedení Mercedesu si všimlo, že jejich klienti se často nespokojí jen s jedním automobilem. Vedle onoho důstojného sedanu mnozí z nich pořídili sobě druhý automobil, takový menší, praktický pro městský provoz. Zkrátka to, čemu se říká nákupní taška. A v tu chvíli někoho napadlo, že je vlastně trochu škoda, že taková auta tihle lidé, jinak jedni z nejvíce loajálních zákazníků vůbec, kupují u konkurence.

Zákazníci Mercedesu jsou však nároční, takže jen tak nějaká nákupní taška nestačí. Chtělo by to spíše automobilovou kabelku. Potíž je, že malá luxusní auta v devadesátých letech až na výjimky prakticky neexistovala, a chtít po někom velké peníze za malý vůz byl v té době velmi odvážný krok. Zkrátka bylo potřeba postavit auto malé, luxusní, inovativní a zároveň relativně levné. Ten úkol jsem lidem z Mercedesu opravdu nezáviděl.

Jenže oni to zvládli! Mercedes, jedna z nejkonzervativnějších značek automobilového světa, postavila auto jako žádné jiné. Vůz byl koncipován jako pětidveřový hatchback, pro městský provoz však měl být co nejkompaktnější. Zatímco Italové svá prostorová kouzla dělají tak nějak od boku, v Mercedesu se na to šlo s plnou parádou. Vznikla unikátní konstrukce s dvojitou podlahou, díky které bylo možné mnohá technická zařízení umístit pod kabinu a ušetřit tak půdorysnou plochu. A to se vážně povedlo. 

Při délce 3,6 metru – to je méně, než kolik má současný Fiat Panda – vzniklo až nečekaně prostorné auto. Kabina navíc působila díky rozsáhlému prosklení světle a vzdušně. A byly tu další výhody. Dvojitá podlaha si vyžádala vyšší stavbu karoserie, což znamenalo lepší výhled (nebo minimálně pocit lepšího výhledu), dnes jeden z hlavních důvodů pro nákup tolik populárních SUV. Áčko bylo v tomto ohledu perfektní. Cílilo především na klientelu z řad dam, manželek stávajících zákazníků Mercedesu, takže ani snadné, řekněme společensky zvládnuté nastupování v krátké sukni nebylo úplně nepodstatným aspektem.

A Mercedes šel ještě dál. Při návrhu se konstruktéři odvázali a přicházeli s jedním dobrým nápadem za druhým. Posuvné zadní sedačky dál rozvíjely variabilitu interiéru, polstrování na vrchní hraně výplně dveří bylo tak akorát na opření lokte, police na drobnosti na vrchu palubní desky také patřila k oblíbeným prvkům. V městské džungli se hodila i další vychytávka – plastové víko kufru. Áčko tak mělo zadní nárazník vlastně na celou výšku vozu. 

Zatím to celé zní jako naprosto geniální počin, že? Tak to je vhodný čas podívat se i na nějaké nevýhody. První je asi celkem zjevná – kompletně od základu postavené, ale do značné míry i vymyšlené auto je zkrátka drahé vyvinout. A příliš tomu nepomáhá ani fakt, že kvůli absenci zkušeností s podobným typem vozu se Mercedes musel potýkat s problémy, jaké dosud neznal. A teď nemyslím jen malé motory, ale třeba i fakt, že materiály je třeba vybírat i s ohledem na cenu. Mercedes přitom odmítal ustoupit z některých svých zásad a tak i Třída A musela obstát v jeho vlastních náročných nárazových zkouškách.

Druhá nevýhoda je také zjevná. ‘Áčko’ bylo opravdu hodně kompaktní, dalo by se říci velmi koncentrované. Všechno mělo své místo, žádný kousek prostoru nezůstal volný. Z hlediska využití jako městského vozu je to samozřejmě jasné plus, o něco horší je to ale se servisem. Když dnes přijedete do libovolného servisu s první generací malého Mercedesu, dost pravděpodobně vás vyhodí. A když ne, nebudou z vás mít radost. Každá drobnost tu znamená nesmírně složité laborování v minimálním prostoru. Méně psychicky vyrovnané mechaniky straší ‘áčka’ ve snech ještě dnes.

A je tu třetí rána – snaha dosáhnout dokonalého kompromisu mezi kvalitou a výrobními náklady selhala. Dokonale. Potíže s elektroinstalací byly jen začátkem. Složitý svařenec karoserie s dvojitou podlahou vytvářel nepřeberné množství kapes, kde se držela vlhkost a nikým nepozorována začala nahlodávat vůz zevnitř. A protože se tak dělo kdesi v útrobách toho složitého spletence, oprava byla prakticky nemožná. 

Vtipný se ukázal také problém s dveřmi. Dvojitá podlaha byla docela vysoká a aby tam nevznikal nevzhledný práh, konstruktéři ji z boku zakryli vysokými dveřmi. Áčko ale není právě offroad, jeho světlá výška není nijak závratná, ostatně proč by měla být. Jenže potom může nastat situace, na kterou se při testování asi trochu zapomnělo. To si tak auto zaparkujete podélně u chodníku, vyzvednete kamarádky, naložíte je do svého krásného Mercedesu a… 

…a máte problém. I taková zátěž stačí, aby si vůz sedl o centimetr níž, čímž se ale otevřené dveře posadí na obrubník. Celý Mercedes tak sedí na dveřních pantech. To se vám stane ještě několikrát, až to panty vzdají a z vašeho luxusního městského Mercedesu upadnou dveře. Hups…

Dalo by se mluvit i o nevalné kvalitě interiéru, který sice mohl být veselý a barevný, ale výdechy klimatizace a další detaily působí jako ty vůbec nejlevnější plastové odlitky, jaké bylo možné vyrobit. Ale to klidně přeskočme, Třída A měla v rukávu ještě jeden velký trumf, jeden opravdu velký průšvih. Pro pravidelné čtenáře Autíčkáře to nebude žádná nová historka, ale zmínit ji musíme. Celá reputace Mercedesu Třídy A byla totiž naprosto rozdupána v jeden jediný den. 

Novináři v rámci testů novinky vyzkoušeli i tzv. losí test. To je přesně definovaný manévr simulující situaci, kdy do cesty vstoupí los a řidič se mu musí na krátkém úseku vyhnout a zase se vrátit do svého pruhu. Jak asi tušíte, ‘áčko’ v tomto testu pohořelo. A pohořelo naprosto dokonale. Ne, že by prostě jen ztratilo grip a smykem vyjelo z požadované dráhy, ne to, by bylo málo. Malý Mercedes se převrátil. Úplně. Na střechu.

Zpráva o tomto debaklu se šířila jako lavina a o malý Mercedes, do té doby chápaný jako zajímavý módní vůz, najednou neměl zájem vůbec nikdo. Automobilka zareagovala okamžitě, všechna již vyrobená auta stáhla z provozu a dovybavila většími koly, upravenými tlumiči a především – všechny Mercedesy Třídy A dostaly standardně ESP. To byla v devadesátých letech velká věc, stabilizační systém nebyl samozřejmostí ani u velkých vozů. Tím se z ‘áčka’ stal z hlediska bezpečnosti náhle premiant. Jenže co naplat, napravit poškozenou reputaci beze zbytku už prakticky nejde. 

‘Áčko’ katastrofu nakonec překonalo. Přes svou podivnost a pár nedokonalostí si své místo na trhu udrželo a v roce 2004 se dočkalo nástupce pod kódovým označením W169. Ten byl o něco pohlednější, větší a vyráběl se dokonce ve dvou provedeních – třídveřový a pětidveřový. Osobně si myslím, že ’áčko’ v téhle podobě dávalo dokonalý smysl. Nebylo sportovní, ani se nesnažilo být, bylo dokonale navržené pro svůj účel. Vlastně vůbec nevím, proč se v Mercedesu rozhodli, že přes všechnu vynaloženou snahu tento koncept opustí. 

Pravdou však je, že jej s rokem 2012 opustili. ‘Áčko’ třetí generace už nebylo chytrou městskou přepravní kapslí, stalo se prachobyčejným hatchbackem. Stačilo by vyměnit loga a klidně byste mě přesvědčili, že to není Mercedes, že je to obyčejný Golf. A já si nejsem jistý, jestli je to dost. Jestli by Mercedes neměl nabízet víc. 

Co myslíte vy? Napište nám do komentářů